Dívka za ohradou

Anotace: Láska a nemusí být jen k člověku, může někdy hodně ublížit.

.
Dívka seděla tiše za ohradou venkovní jízdárny a okouzleně pozorovala ta ušlechtilá zvířata.

"Ach, jak jsou nádherní", vzdychla si okouzleně.

Zavřela oči a úplně cítila, jak se pohybuje v rytmu jejich kroků.

"Sedím si na koni a je mi jedno, který z nich to je, všichni jsou tak krásní," šeptala si pro sebe.
"Třeba ten plavý s nazlátlou hřívou nebo ten urostlý, vysoký hnědák, nesoucí pyšně svou hlavu hodně vysoko, či snad ta drobná, sněhobílá klisna s něžným pohledem?"
Zhluboka vdechovala jejich, pro ní tak vábivou a nejvoňavější vůní na světě.
Ta vůně byla pro ni spojena s nejhezčími chvílemi jejího života, až na tu jedinou, ale na tu teď myslet nechce.

Tichý, pravidelný dusot kopyt, náhle přerušil hvizd nedaleko jedoucího vlaku. Vysoký hnědák vyděšeně zaržál a prudce vybočil z řady.

Pozorující děvče si se zoufalým výkřikem zakrylo oči:
"Ne, to ne!" vykřikla hlasitě.

Kůň několikrát prudce vyhodil zadníma nohama a černovlasá jezdkyně dopadla tvrdě na zem.
Osvobozený hnědák, náhle volný, se rozběhl vyděšeně ke stájím, co nejrychleji pryč od toho pronikavého zvuku.

Dívka se pomalu zvedla z pilinami posypané země a kulhajíc, šla pomalu za koněm a volala na něj:

"Tambore, neboj se, pojď ke mě ty hlupáčku" a opatrně, aby ho nevyděsila, se k němu blížila.
"Tak stůj, ty můj troubo", pokračovala konejšivě.

Její ruka se vsunula do kapsy a pomalu vytáhla kostku cukru.
Tambor se zastavil a zvědavě pošilhával po malé, dívčí dlani, která mu nabízela tu bílou, voňavou pochoutku.
Chvíli ještě váhal, ale pak rozhodně vykročil k té štědré dlani.
Ještě byl trochu ve střehu, mírně pofrkával a byl připraven okamžitě uskočit před náhlým nebezpečím.

Dívka ho stále potichu volala jménem.
Kůň se přiblížil a natáhl k dívce hlavu. Měkkými pysky jemně sebral z dlaně cukr a spokojeně ho chroupal. Teď již byl zcela klidný a důvěřivý.
Jezdkyně pomalu uchopila uzdu, něžně hnědáka pohladila po bílé lysině a rozzlobeně se podívala směrem, kde zmizel vlak.

Kůň něžně zafuněl své jezdkyni do vlasů. Vypadalo to jako polibek za odpuštění, ale dívka se na něj nezlobila. Ještě jednou koně jemně pohladila a vyšvihla se do sedla.

Teprve nyní si přihlížející děvče sundalo ruce z očí a ulehčeně oddechlo.

"Martino, už zase jsi u koní!? Cožpak Ti to nestačilo? Jak se na ně ještě můžeš dívat?!"

Ustaraná žena se rychlým krokem udýchaně blížila k děvčeti.

"Maminko, prosím Tě, nezlob se", zašeptala Martina.

"Já je mám stále moc ráda.
Vždyť on mi tenkrát přeci nechtěl ublížit, neudělal to schválně. Jen se lekl toho vlaku, když zapískal. On ten strom ve svém strachu ani neviděl."

Děvče se překotně omlouvalo a oči mu při tom zářily štěstím, jako dvě hvězdy.
Potom prosebně upřela oči na ženu.

"Maminko, že mi dovolíš zase jezdit, až se uzdravím - prosím!
To víš, že ano", odpověděla matka a pomalu otočila hlavu, aby dcera neviděla slzy, které jí stékaly po tváři.

Potom uchopila rukojeť invalidního vozíku a pomalu ho před sebou tlačila. Pryč, jen rychle pryč od těch zlých koní, které tolik nenáviděla.
Její dcerka již nikdy chodit nebude.