Upíra dcera....

Anotace: Láska,zrada,temnota... Dětská, ale upravená 2012.

Zelenooká dívka s dlouhými černými vlasy vešla do třídy. Chodila teprve na střední, ale už teď vypadala, že na tento svět nepatří. Byla jiná. Možná proto ji vždycky nenáviděli…
Nadechla se.
„Nelo, zvedej se. Běž za holkama. Slyšíš?? Dělej, tady už sedět nebudeš, když jsem teda tak hrozná mrcha, co tě jen omezuje a otravuje!“ Vypustila z úst jed, který mučil její srdce. Nenáviděla ji, kamarádku, která jí celý život ubližovala. Tu, která znesvětila samotnou podstatu její existence. Tu, jež ji nenáviděla a smysl života viděla v tom se jí zbavit. Nejradši by ji navždy vypudila z téhle školy, z tohohle světa…

Kamarádka se na ní divně podívala, vzala si věci a odešla. Nebyla z těch, co by se doprošovali, a zvlášť ne Lole. Nenáviděla ji, kamarádku, která jí vždycky bránila ve štěstí, která ji nedovolila se bavit s ostatními, která ji jen týrala svou láskou. Kdysi.

„Jimmy! Miláčku pojď, ta mrcha je už pryč!“ 
Volala Lola něžně, i přes obsah těch slov, na svého kluka.
Právě ten jí tolik změnil. Ještě nedávno to byla smutná, submisivní a omlouvající se dívenka. Měla ráda Nelu nadevšechno, a ve všem, co se dělo, viděla svou vinu.
Ale pak přišel on.
Na všechny působil divně. Báli se ho. Ovšem Lolu jeho černé oči uhranuly. Byl vyvrhel společnosti a ona se cítila být tím samým. Zamilovala se, její srdce jednoho dne přestalo na chvíli bít a když znovu začalo, bilo ve stejném rytmu, jako to jeho. A byla jiná. Horší. Nebo lepší?
Začala s ním chodit, a on ji ještě víc změnil. Začala být zlá na lidi, kteří jí tolik ubližovali předtím. Když měla vztek, ubližovala Nele. Nebo holkám, ke kterým chtěla Nela patřit. Jednu z nich už dokonce při potyčce zabila, ale to ještě nikdo nevěděl…

Chladně si ji přeměřil očima, a pak jí políbil.
„Správně lásko,“ Zašeptal jí do ucha. Velmi šikovně s ní manipuloval. Ale ona ho milovala a udělala by pro něj cokoliv. Myslela, že to co dělá je správné. A pro ni také bylo.
Brzy se rozhodla, že se za něj provdá. Utekla z domu se všemi penězi, co našla. Oddávala je temná postava, v podivném chrámu, jako by samo peklo svědčilo… A ona byla zvráceně šťastná, když hořely černé svíce a oni pili z pohárů rudé víno, do něhož předtím přidali svou krev. Navždy spolu…
Její duše, kdysi bílá jako sníh, tím svazkem zčernala. Počala s ním dítě. Počala jej při aktu největší rozkoše, ale také největší bolesti a ponížení. To nebyl jenom sex, byla to chvíle, kdy si ji navždy podřídil. Vzal si ji proti její vůli, ona svůj úděl přijala. Dokonce jí nijak nevadilo, že ji znásilnil. Mohl to udělat kdykoliv chtěl. On mohl všechno. Byl jejím pánem.
V okamžiku, kdy se po svatbě a vlastním zaprodání ďáblu přestěhovala do jeho domu, začala mít pocit, že něco není úplně v pořádku. 
Ne, že by se k ní její muž choval jinak než před svatbou, nebo by ho snad méně milovala. Patřila mu, jenom jemu, cítila se být jeho majetkem.
Ale ten dům… Jako by v něm sídlilo něco tajemného, zlého, něco, co číhá, aby to na ni skočilo a zlomilo její vaz. Lola byla poprvé v životě šťastná, ale podivná síla již cítila ze všech koutů starého domu, jí naháněla strach. A začala tušit…

Dítě v jejím lůně rostlo. Když se poprvé pohnulo a ona to ucítila, to něžné ťuknutí, to křehoučké a nevinné pozdravení… Byla zrovna sama doma. Zhroutila se na zem. Hořela bolestí, křičela o pomoc, avšak nikdo ji neslyšel, nikdo nepřicházel. To její srdce hořelo, myslela, že umírá…
Probrala se a zjistila, že leží na zemi, ruce a nohy rozhozené… Vyděsila se, když uviděla své šaty, bílé jako čerstvě padlý sníh a hrůzou zakřičela, když našla kolem svého krku řetízek s křížkem. V uších jí zněla hudba andělů… Vyskočila na nohy, strachem šílená, kdyby ji tak viděl muž, jistě ji za tohle zabije – jak to o něm smýšlí, co se to stalo?! Strhala ze sebe všechny ty věci tolik nepatřičné na tomto temném místě, ale ve chvíli, kdy je chtěla hodit z okna, ucítila, jak její dítě v ní pláče.
„Co se děje maličká? Co je ti?“ Rozplakala se. A plakala, protože se bála svého muže. Plakala, protože čekala miminko. Plakala, protože pochopila…
Slzy z ní smývaly masku krutosti a lhostejnosti. Cítila stesk, lásku… Cítila, jak velmi moc miluje svoje dítě. Modlila se k Bohu, aby neztratila toho drobečka v ní…
Potom už bylo v jejich domově pro ni jenom zle.

A její nejhorší obavy se vyplnily pár dnů před tím, než měla porodit. Nachytala svého muže s jinou ženou. Ale nespali spolu. To, co viděla, bylo tisíckrát horší.
Jimmy se skláněl nad umírající ženou a vysával z ní krev.
Lola byla tak vyděšená, potvrdilo se všechno, čeho se tak bála… Byla v pekle. Byla v pasti.
On to na ní okamžitě poznal. S předstíranou tváří temné dámy mu řekla, že jí nic není.
Večer poslala dlouhý dopis Nele, plný omluv a s prosbou ať jí odpustí, ať se smiluje a přijede k ní, napsala jí všechno.... Všechno.
Ta nakonec opravdu přijela a v převleku jedné z jejich temného řádu, aby ji vůbec pustili dovnitř, se dostala až k Lole. Ta jí znovu vyložila všechno, co viděla, klekla si před ní a prosila, ať jí pomůže. Spolu naplánovaly útěk z toho pekla, Nela jí přísahala, že odejdou spolu a všechno bude zase dobré, kolébala ji v náručí, zůstala u ní…
V noci však začala Lola rodit. Její kamarádka a jediná naděje pomáhala dítěti na svět, nastávající matce podávala tekutiny a snažila se jí pomoci…
Ale Lola cítila, že zemře. Že jí není dáno poznat dítě, které tolik miluje, pro které by dala cokoliv na světě jen, aby žilo lépe než ona… Zoufalství ji drtilo, nenáviděla svůj život, sebe, modlila se jen, ať je její děťátko v pořádku, když ona musí zemřít…  
Porodila holčičku. Na krátký okamžik ji sevřela v náručí, maličkou, zelenookou kopii sebe samé, ale rychle jí ubývalo sil. Umírala… „Miluji tě nadevšechno, moje malá…“
Své dítě vložila do náručí Nele, z posledních sil ji prosila, ať jen zachrání její dceru.
Nela to slíbila, odpřisáhla to na život svých dětí…
Tak Lola naposledy vydechla s vědomím, že její dcera je v bezpečí. 

Ráno Nela vyšla z Lolina pokoje. Na chodbě čekal Jimmy.
„Dalas jí ten jed při porodu?“
 „Jo, tady máš dítě a dej mi prachy!“ Vtiskla holčičku do spárů upíra.
Ten Nele vrazil facku, až sebou sekla o zem.
 „Peníze bys chtěla?!“
„Slíbil si mi to!“
„Cha, nevěř slibům! Ale připij si na to.“ Podal jí číš plnou rudé tekutiny.
Nela se napila.
„Lolina krev… Ty hajzle!“ Začala se zmítat v křečích. Jed, který sama dala své nebohé kamarádce, byl ještě znásoben její znovu čistou krví.
Jimmy se s potěšením díval, jak vražedkyně umírá. Potom se k ní sklonil a vysál z ní krev. Jemu žádný jed nemohl ublížit.
„Ach vy lidé jste tak hloupí….“ Rozesmál se a pohlédl s krutým úšklebkem na svou dceru. Položil dítě na pohovku v síni, aby došel pro kůl, jímž probodne Nelino srdce a zabrání její duši v návratu.
Nezpozoroval však dívku, krčící se za sloupem chodby. Když odešel, doběhla k mrtvole Nely.
„Ty děvko jedna…“ Zašeptala. Nela zradila svou kamarádku tím nejhorším způsobem. Svou krutou smrt si zasloužila. S opovržením od ní odvrátila tvář a chtěla ještě doběhnout k Lole, naposledy se na ni podívat a zavřít ty zmučené oči…
Ale na to bylo pozdě, upír se vracel s kůlem a dívka se musela skrýt. S úšklebkem pozoroval, jak z těla jeho oběti i spojenkyně, které sám slíbil, že z ní bude upírka, prýští krev, když je probodl. Pak ji odkopl stranou a vzal do rukou svou dceru.
„Budeš následovat tatínka, maličká…“ Šeptal k dítěti. Ne s láskou, s jakou by šeptal otec, jen s krutostí netvora. Chtěl ji odnést o temné kaple, kde by na dítěti vykonal tu nejkrutější a nejtemnější mši. Zabil a zničil by nevinnou duši. Teprve prokousnutím krčku té malé z ní mohl udělat to, čím byl on sám. Stvůru. A to chtěl. Nikdy ho nezajímala její matka…
Cestu mu zastoupila dívka. Dlouhé blond vlasy splývaly po bílých šatech a nebesky modré oči ho na chvíli zarazily.
„Angel! Jak jsi krásná, škoda že teď musíš zemřít!“ Usmál se a oči mu zajiskřily.
Dívka na něj beze slova koukala. Jako by se svět zastavil. Působila tak nepatřičně, byla neuvěřitelně čistá…
 „Dej mi to dítě.“ Požádala ho klidně.
Upír se rozesmál.
Zazněl výstřel. Stříbrná kulka proletěla upírovi hlavou a on klesl na zem.
„Angel, ty mrcho…“ Andílek vrahem? Ano… Zabila ho.

Popadla dítě a dala se na útěk z toho prokletého domu. Věděla, že Lole už nepomůže, pro tu bylo příliš pozdě...
Zapálila za sebou to strašné sídlo. A tak shořelo na popel, a s ním i temné síly, které ho obývaly už po staletí.
Holčičku si Angel nechala a vychovala jí jako svou dceru.
Nikdy se nedozvěděla o osudu svých rodičů.
A je to tak správné.