Bylo mi ublíženo

Anotace: O tom že láska někdy bolí a co se z toho může vyvinout

Bylo mi příšerně.
Běžela jsem co nejdál od místa, kde stále ještě stál kluk, se kterým jsem byla rok a půl ve vztahu, a líbal se s mojí nejlepší kamarádkou. Vůbec jsem nechápala jak se to mohlo takhle zvrtnout. Už nějakou dobu jsem sice měla podezření že se něco děje ale tohle by mě nikdy nenapadlo.
Na chvíli jsem zastavila abych popadla dech. Po tvářích mi sjížděly slzy, které jsem až do teď zadržovala. Svezla jsem se na zem a ani jsem se nesnažila stírat je aby nepadaly do prachu na cestě. Do hlavy se mi hrnulo spousta myšlenek a já jsem se pod tím náporem znovu rozvzlykala.
Myslela jsem na to co by se stalo, kdybych se tam teď vrátila. V myšlenkách jsem k němu došla a prohlásila jsem „Milovala jsem tě, ale ty mě takhle zrazuješ. Snad ti jednou odpustím." Pak jsem se otočila a hrdě jsem odešla.
Věděla jsem, že tyto myšlenky se nikdy nestanou realitou, protože bych je nikdy nedokázala uskutečnit. To přivolalo další záchvat pláče.
Náhle mi došlo že i když je pozdě odpoledne a nikdo by už ve škole neměl být, zvlášť když je konec června, jsem tady hodně na očích a že je jen otázkou času, než ke mně někdo přijde a bude vyzvídat. Zvedla jsem se tedy že země a popošla jsem za nedaleký keř. Znovu jsem se usadila a opřela jsem se o kmen stromu. To jsem neměla dělat. Vzpomínky na jiný strom o který jsem se kdysi opírala mě znovu dohnaly k pláči...

Seděla jsem o polední přestávce venku a opírala jsem se o strom. Už bylo jaro, ale pořád ještě sem tam zafoukal studený větřík.
Zrovna jsem kreslila návrh šatů, který jsem v hlavě tvořila celé dopolední vyučování. Chvíli jsem kreslila ale potom mě vyrušil hlas který se ozval nade mnou.
„Ahoj, můžu si přisednout?"
Zvedla jsem hlavu a překvapeně jsem vyvalila oči. Ano byl to on, ten o kterém se mi v noci zdá, ten na kterého neustále myslím, ten do kterého jsem beznadějně zamilovaná.
PUsmál se mému výrazu a já jsem se mohla blahem rozplynout.
„Jasně, přisedni si" odpověděla jsem a posunula jsem své věci, aby se ke mně vešel.
Znovu se usmál a se slovy „co to kreslíš?"si sedl vedle mě.
Ukázala jsem mu nedodělaný návrh a řekla jsem „ jen takový návrh". Potkávali jsme se na chodbách a měli jsme spolu některé hodiny a vždy když jsme se potkali, začal náš rozhovor takhle. Líbilo se mi to a po několika měsících těchto rozhovorů jsem se do něj postupně zamilovala.
„Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat.„ začal mluvit a já jsem se k němu otočila abych na něj dobře viděla.
„Napadlo mě, že když už se spolu takhle bavíme a oběma nám to vyhovuje..." otočil se na mě a vypadalo to jako by se chtěl zeptat, jestli s tím souhlasím. Kývla jsem a on pokračoval
„jestli bys se mnou nechtěla chodit?" Přešel do otázky a prosebně se na mě zadíval. Já jsem se samým údivem nemohla skoro ani nadechnout. Místo odpovědí jsem se k němu otočila a oběma rukama jsem ho pevně objala. Zaváhal ale potom jsem na zádech ucítila jeho ruce.
„Beru to jako souhlas." Uslyšela jsem u ucha jeho hlas a s úsměvem jsem zakývala hlavou. Trochu jsem se odtáhla abych se na něj mohla podívat a s radostí jsem zjistila, že se stejně jako já usmívá. Potom se ke mě přiblížil a políbil mě...

Další záchvat pláče přerušil bolestnou vzpomínku. Rychle jsem se zvedla od stromu a běžela jsem dál. „Proč jsem sakra zastavovala. Kdybych to neudělala, nevzpomínala bych na tyhle události." Proklínal jsem se v duchu. Pohyb a sporty, to nebylo nic pro mě. Nikdy jsem nedokázala běžet dlouho bez přestávky. Ale myšlenka na školní tělocvik s sebou přinesla další vzpomínku...

Stála jsem na chodbě před šatnami a čekala jsem na svého kluka. Usmála jsem se když jsem si vzpomněla, že už spolu chodíme víc než rok. Byla jsem do něj pořád zamilovaná stejně jako na začátku, ne-li víc. Vždy když jsem zaslechla jeho hlas musela jsem se usmát, stejně jako teď.
Schovala jsem se za dveře aby mě hned neviděl, ale on byl tak zabraný do rozhovoru se svým kamarádem, že si ani nevšiml že na něj nečekám. Byla jsem zvědavá o čem si povídají že jsou do toho tak zabraní a tak jsem šla za nimi.
„A co tvoje holka?" ptal se právě jeho kamarád.
„No, to je trochu složitý." Odpověděl a já jsem se trochu zarazila.
„Co je na tom složitého?" Zeptal se kamarád a já jsem jen v duchu dodala „Prostě se máme rádi. Co jiného říct?" Na odpověď jsem nečekala dlouho, protože kamarádovi hned odpověděl.
„Já jí mám rád a chci s ní dál chodit, ale byl bych rád kdyby se trochu odvázala. Kdyby neležela pořád jen v knihách. Aby třeba chodila na diskotéky, aby chodila s kamarádkami nakupovat, aby byla trochu víc jako jiné holky, aby..."
Zbytek už jsem neslyšela, protože jsem zastavila. Nemohla jsem to slyšet. Nemohla jsem slyšet z úst svého kluka že mu na mě chybí to, co bych tak moc chtěla umět. Doteď jsem myslela, že se mnou chtěl chodit právě pro to, že jsem jiná než ostatní holky. Teď jsem viděla že to tak není. Nestihla jsem už ale přemýšlet o tom, proč se se mnou ještě nerozešel, protože se ke mně připojila moje jediná a nejlepší kamarádka.
„Co se stalo?"Tipická otázka.
„Nic." Tipická odpověď.
„Ale prosím tě, vždyť vidím že zadržuješ slzy." Prohlásila a měla pravdu. Když jsem se na ní otočila, podala mi kapesník a já jsem se na ni vděčně usmála.
„Díky."
Usmála se nazpátek. „Není za co."
Stála tam ve své dokonalosti přesně taková ta normální holka, kterou baví nakupovat a chodit na diskotéky. A tak jsem dostala nápad.
„Mohla bys pro mě něco udělat?"

Zase jsem musela zastavit abych nabrala dech. Už jsem byla skoro pryč z parku a tak jsem zpomalila a po ulici jsem šla jen krokem. Ještě jsem nevěděla kam přesně půjdu, ale na to jsem měla času dost. Dovolila jsem si znovu přemýšlet. To, že jsem svou kamarádku požádala aby mi pomohla se změnit, mi sice pomohlo, ale neobešlo se to bez ztráty. Dávala mi rady a chodili jsme spolu nakupovat a na diskotéky. A když už mě to vážně nebavilo, znovu mi připomněla pro koho to dělám. Začalo mě to bavit. Bylo to skvělé a on vypadal že je šťastný, že má holku kterou si přál, dokud si nevšiml že se snažím být jako moje kamarádka...

Napsal mi že se chce po vyučování sejít v naší třídě. A tak jsem tam šla. Na chodbe jsem, kromě nerudné uklízečky, už nikoho nepotkala. Zamířila jsem do patra, ale když jsem byla u naší třídy, někoho jsem v ní zahlédla. Popošla jsem ke dveřím, abych se podívala kdo to je a byl to on.
A, k mému překvapení, s ním moje nejlepší kamarádka.
Stáli tam, objímali se a on ji hladil po vlasech, tak jako dřív hladil mě. Snažila jsem se přijít na jiné řešení než že spolu chodí, ale jiné mě nenapadlo.
„Bude to hrozně těžké." řekl on.
„Já vím." odpověděla mu na to.
„Ale nemusíme to dělat, víš to." řekl a pevněji jí objal.
„Ale musíme. Můj ex už to taky ví." Odpověděla mu.
„Dobře. Ale jsem z toho nervózní. Ještě jsem se s nikým nikdy nerozcházel." Svěřoval se jí.
„Všechno je jednou poprvé." řekla jen a políbila ho.
V tu chvíli už jsem to nevydržela a musela jsem utéct. Nevěděla jsem kam. Věděla jsem jen že někam hodně daleko...

Znovu se mi do očí hrnuly slzy a tak jsem radši přemýšlela kam teď půjdu. Už jsem minula náš dům ale tam jsem se vracet nechtěla. Moje maminka a nevlastní otec by mi rozhodně nepomohli s mojí situací. A tak jsem šla dál. Do lesa a na kopec. Věděla jsem že tam je rozhledna a také jsem věděla že mi možná poskytne jedinou pomoc.
Ano, chtěla jsem se zabít. Jak jsem o tom tak přemýšlela, ten skok z výšky by nemusel být tak bolestivý. Rozhodně lepší než kdyby jsem si bodla nůž do břicha.
S těmito myšlenkami jsem došla až na kopec. Teď stála přede mnou rozhledna, můj smrtící nástroj. A tak jsem se vydala po schodech. Příšerně vrzaly a já sem se těšila až už budu nahoře. Ale tam vrzání nepřestalo. Jako kdyby po schodech za mnou šel někdo další? Blbost. Kdo by za mnou chodil.
Stoupla jsem si k nízkému zábradlí a podívala jsem se dolů...a uvědomila jsem si že nechci skočit.
Vždyť to co se stalo je jen malý důvod k tomu, ukončit celý život. Co kdybych později našla jinou spřízněnou duši? Ne, neskočím.
Otočila jsem se. A za mnou stála tmavá postava. Málem jsem dostala infarkt ale udržela jsem se na nohou.
„Kdo jsi?" zeptala jsem se a v duchu jsem se proklínala že se mi tak třese hlas.
„Já? Já jsem přece kluk tvojí nejlepší kamarádky." odpověděla mi postava. „Bývalý kluk."
Asi to byla pravda, protože hlas odpovídal, ale připadalo mi, že zní trochu víc šíleně.
„Proč jsi tady?" Sakra vždyť to vím. Protože se s ním moje kamarádka rozešla. Ale to nebylo jediné.
„Protože se chci pomstít." Popošel ke mě a já jsem couvla „Protože kdybys po mojí holce tenkrát nechtěla aby tě změnila, nikdy by se nedala dohromady s tím tvým idiotem!" Poslední slova už křičel. Couvala jsem co nejdál to šlo, až jsem narazila zády o zábradlí. On mě chytil za ramena a třásl mnou.
A potom?
Potom jsem padala. Velkou rychlostí jsem se vzdalovala od rozhledny. V uších mi zalehlo ale videla jsem jen jeho tvář ve své hlavě. Viděla jsem jeho obličej. Byl to šílenec. Ty oči, úsměv to nebylo normální. Zabil mě šílenec. Vršek rozhledny už byl daleko a já jsem pořád padala. Pak jsem dopadla a bolestí se mi zatmělo před očima. A tak jsem ležela a nemohla jsem se bolesti pohnout. Byl to jen zlomek vteřiny ale mě se to zdálo jako celá věčnost. Doufala jsem že ta bolest brzy skončí.
Skončila.
Pomalu jsem se odevzdala temnotě a umřela jsem.