Tajemství

 

                                                                Tajemství

 

Byl to pro mě den plný smíšených pocitů. Vyvedl jsem maminku do města, abych jí pomohl vybrat nové boty.

Musel jsem ji dlouho přemlouvat, aby si na dnešek odpárala tu věc, která jí jako nějaký odporný žlutočerný sršeň seděla na klopě, stejně jako jsem to udělal já. Čas jsem měl jen dopoledne, tedy ne v době vyhrazené pro nákupy Židů.

Nakonec svolila.

Konec května, podmračený den.

Radost ze společné procházky milovanou Prahou mi kalily výhledy do budoucnosti; sežmoulaný lístek s povoláním do transportu mě už týden pálil v kapse. Maminka nesměla do poslední chvíle nic vědět.

A pak najednou úspěch.

U Bati jsme vybrali modrobílé lodičky na dřevěném, látkou potaženém podpatku s otevřenou špičkou. Přesně tak, jak se to tehdy nosilo.

Můj poukaz na boty je pryč.

„Ale co ty, Janíčku?“ pozdvihla ke mně maminka starostlivé oči, s vějířky vrásek. „Letos už jiný nedostaneš.“

Odpověď, že už žádný potřebovat nebudu, jsem spolkl. „Ty moje jsou ještě dobré, maminko,“ pohladil jsem ji po ustarané hlavě.

 

 Bylo krátce po poledni, když začaly pouliční tlampače vykřikovat tu zprávu. Celé Praze se na okamžik hrůzou zastavilo srdce, aby se vzápětí rozběhlo zběsilým tempem vpřed.

Atentát!

Popadl jsem zmatenou maminku za loket a spěchali jsme domů.

Už cestou jsem vše horečně promýšlel a dřív, než se státní aparát rozhýbe, začal jednat.

Sbalit pár nejnutnějších věcí a rychle na vlak směr východní Čechy.

Stihli jsme to tak tak.

Večer už jsme seděli ve skromné světnici u dubového stolu strýčka Josefa, kterého jsem neviděl od tatínkova pohřbu.

„Bez obav, Jendo, postaráme se, tady je Maruška v bezpečí.“ položil mi strýc ruku na rameno. Maminka, na kterou zřejmě zapůsobila moje věta, že po Židech teď půjdou ze všeho nejdřív a nechala se celý den bez protestů vést, se teď přece jen ozvala: „Ale co Janíček, co ten si teď počne? Vždyť je také Žid!“

„Poloviční, jen poloviční, maminko. Bez obav, já se neztratím.“

 

Za tři týdny jsem do transportu nastupoval skoro s lehkým srdcem.

Maminka byla mou zásluhou v bezpečí a žádný tábor, i ten sebehroznější, přece nemohl být – svatá prostoto – horší než to, co jsem teď s Prahou opouštěl…

 

Po celou dobu jsem pozorně naslouchal tomuhle jeho vyprávění. Za ten půlrok, co jsem ho znal, jsme se s Janem spřátelili, jak se říká, na život a na smrt. Ten život, ve který jsme tady všichni doufali a tu smrt, která na nás vykukovala zpoza každého rohu.

 

Plně jsme si důvěřovali, a tak jsem nepochyboval, že mi na mou otázku, kterou jsem mu hodlal položit, odpoví.

„Je to vlastně spíš taková osada,“ řekl bez váhání, „dobře skrytá. Tam nikdo maminku hledat nebude. Jmenuje se Ležáky…“

 

Mlčel jsem. Do Osvětimi jsem přišel až v červenci 1942, takže jsem na rozdíl od něj věděl.

Věděl, a proto mlčel. Až do jeho konce, dva roky poté.