Ta perfektní

Kapky vody jí stékaly po tváři, cítila každičkou z nich. Znovu natáhla ruce, do dlaní nabrala vodu a opláchla si obličej. Vydechla zadržovaný vzduch a otočila kohoutkem. Proud vody ustal.
Otevřela oči a setkala se se svým odrazem v zrcadle.

Zničená holka. To jediné v sobě viděla. V tom odrazu se skrývala jen samá beznaděj. Popadla ručník a utřela si mokrou tvář, poté se znovu podívala do zrcadla a znovu nic víc už neviděla.

Jako kdyby to byl jenom takový pouhopouhý stín, co se na ni díval. Jako kdyby byla jen taková matná šmouha ve světě.

,,Jitko, odejdi už z té koupelny," ozvala se, blíže než by ji bylo pochuti, její matka.

Matka. Zvláštní to slovo. Mělo znamenat hodně, ale neznamenalo nic.

,,Jitko!" zvolala znovu. Povšimla si, že tentokrát ještě o tón výš, díky čemuž dala více vyniknout jejímu jménu.

Jitka... tupá jak kytka.

Nenáviděla ho. Ale její matka musela samozřejmě vybrat jméno takové, co by se hodilo na její perfektní dceru. Upjaté, staré a nudné.

Najednou ji z rukou byl vytržen ručník, který nevědomky stále svírala, a ona se ocitla tváří tvář těm známým modrým očím, které byly orámované vráskami ve vějíři stáří. Matinka drahá.

V obličeji byla celá zbrunátnělá a nosní dírky měla rozšířené vztekem. Vypadala jako rozzuřený býk. Jen by se jí dotkla a zabila by ji.

,,Už nejméně půl hodiny na tebe volám!" vyprskla a ručníkem mrskla na pračku. Škoda, že ne přes její tvář. Facku by si dala nejraději, třeba by ji probrala z její depresivní melancholie, či co to vlastně bylo.
,,Co si o sobě vlastně myslíš, děvenko?"
Jen to nejhorší, matinko.

,,Omlouvám se, neslyšela jsem tě." Řekla přes značnou námahu. Jako kdyby její hrdlo bylo vyschlé, nechtělo ta slova pustit ven. Obešla matku a šla do svého pokoje. Musela si nachystat věci do školy a potom rychle pryč.
Pryč z domu, pryč od ní.

Její matka ji následovala, bohužel. ,,Těch tvých výmluv už mám plné zuby." Vytěsnila ji, jako už tolikrát. Kdyby měla totiž slyšet každé její slovo, explodovala by jí hlava. Jako nafouknutý balónek, do kterého píchnete špendlíkem. Bum. Nedopadlo by to dobře. Raději nevnímat, raději nebýt.

Otevřela skříň a vytáhla si učebnice, které automaticky začala skládat do plátěné tašky. ,,Co to děláš?" ozvala se znovu matka, zatímco své dceři stála za zády a nahlížela přes rameno na učebnice, které brala. Dýchala ji za krkem. Jitce z toho zamrazilo v páteři.

To nebyl strážný anděl, co na vás dohlíží. To byl ďábel, co posměšně na vás shlíží.

Až v tu chvíli ji došlo, co sama si provedla. Jak moc byla hloupá. Vzhlédla k matce, dokázala přesně odhadnout, co nastane. ,,Ty si teprve chystáš školu?" zhrozeně vyhrkla, jako kdyby ji zabila kotě. Jenomže to by ji tak nevyděsilo. Ne. Učebnici by dala více lásky než živé bytosti. Než kotěti, než své jediné dceři.

,,Maminko-„

,,Ty si ze mě doopravdy musíš utahovat? Za chvíli ti začíná škola a ty si teprve balíš věci? Kdo to kdy viděl? Ty nemůžeš být přeci moje dcera! Tohle by totiž nikdy neudělala!"

Ta její čistá mluva Jitku doháněla k šílenství, bez těch vulgarismů jako kdyby chybělo ji lidství.

,,Tak nezodpovědná, neschopná! Půl hodiny ti trvá, než něco uděláš, škola tě vůbec nezajímá, přitom co by za to jiné dívky daly! Neuvěřitelné, že jsem zplodila takovouhle holku. Nemůžeš být moje dcera. Takový odpad!" vykřikla, vyletěla z pokoje a práskla dveřmi, se kterými Jitku opustila i ta poslední síla, co jí ještě zbyla.

Slza stekla a ona vzhlédla ke stropu. Vyblitá fialová barva, taková jakou chtěla její matka. Dolehla k ní slova přes zavřené dveře. Ztlumte je někdo, prosila.

Strop na ní pomalu padal, tiše se jí asi zahubit chystal.

Sklopila pohled a zavřela oči. Snažila se v sobě zadusit své pocity, jako už tolikrát. Další slza stekla, ale ona ji rychle rukávem svého svetru setřela. Nehty si zaťala do dlaní a stiskla zuby k sobě. Jdeš do školy, prostě běž do školy. Ono to pomine, jednou už musí.

Zvedla se ze země i se svou taškou. Nadechla se jednou, dvakrát, třikrát a otevřela dveře, co její matka zabouchla. Na chodbě již bylo ticho. Hrobové a nesnesitelné.

S co největší opatrností, aby nevydala sebemenší zvuk, došla až k botníku, ze kterého v rychlosti vzala tenisky. Z věšáku zdělala bundu a jako myška se vyplížila z domu.

Ráda by si vzpomněla na to, kdy se z domu plížit nemusela, takové časy však nezažila. Vždy to byla totiž jen ona a matka. Bez otce, kterého nikdy nemohla poznat, bez sourozenců, co by byli její oporou i bez prarodičů, co dávali by ji svá moudra. Jen ona a její matka. Jenom ony dvě proti celému světu. Znělo by to pěkně, kdyby pravda byla jiná.

Celé své dětství vyhlížela z okna někoho, kdo ji zachrání jako zakletou princeznu z věže. Vyhlížela prince na bílém koni, vyhlížela svého tátu. Jenomže nikdy nikdo nepřišel. Nikdo ji nezachránil. A tak se s tím časem smířila. Že to bude jen ona a její matka. Kéž by to znělo pěkně v jejím srdci.

Šla rovným směrem na zastávku, kde již čekal autobus. Skoro ho nestihla, ale s ní to nijak nepohnulo. Čím dál tím míň jí přestávalo záležet na takových věcech. Na obyčejných věcech. Začaly pro ni ztrácet hodnotu stejně jako její život. Ta lidská touha přežít, o které mluvily na přednáškách. Cítila ji už skoro minimálně. Postupně jí mizela a ona se tomu nijak nebránila, poztrácela důvody proč.

Její život se stal nenaplněným sudem, co dávno nekutálela Jitka ale její matka. Přitom toužila po takovém málu, po takovém málu, kterým toužila onen sud naplnit.

Chtěla jen, aby se cítila opravdu na živu, ale opravdu na živu. Jako před skokem ze skály, kdy cítíte každičký sval, každičkou kost v těle. Vnímáte své nádechy a výdechy, vítr ve vlasech i bolesti na hrudi. Chtěla, aby si odřela koleno na pískovišti, aby se dívala na tečící krev, aby vnímala štiplavou bolest a odstraňovala malé kamínky z rány. Jen to chtěla, jen takové málo.

Ale její matka nějak zařídila, aby nemohla cítit nic, aby ten sud nemohla naplnit.
Nesměla se nikdy odřít, to se nedělá, to nemůžeš.
Nesměla se rozběhnout po lese, až bolely by ji plíce ani zpívat nahlas svou oblíbenou písničku mezi těmi smutnými fialovými stěnami.
Nemohla plakat tak, až by měla celé skleněné oči a rudé tváře. Nemohla máchat rukama v rozčílení, nadávat sprostě v malérech, protože to perfektní dívka nedělá.

To její dcera nikdy dělat nebude.

Dřív se ta hloupá pravidla porušovat snažila, postupem času to však už vzdala. Není se čemu divit. Když vás a vaši armádu nepřítel už vícekrát porazí, dá pak daleko větší práci sesbírat zase všechny vojáky, všechny zbraně, všechny síly. A ona už nemohla, už vyčerpala své zbraně. A tak jela autobusem a vystupovala u té známé školní budovy jako tělo bez duše. Jako moucha zaseklá v pavučině. Žila už jen z pouhé povinnosti.

Sedla si do malé lavice v obrovské učebně úplně dozadu, ať je jako každý den co nejméně vidět, co nejméně slyšet. Na druhé straně místnosti zrovna s halekavým smíchem, co jí trhal uši, usedala Bára. Kdysi její veliká kamarádka. V tu chvíli ale již pouhá známá.

,,Ahoj, Jituš!" pozdravila ji stejně jako včera s bezstarostným úsměvem na rtech.

Vždy byla tak bezprostřední, veselá a přátelská. Byla jedna z mála, co ji nepovažovala za divnou. I díky tomu si myslela, že je to možná znamení, že by mohli být přítelkyně. Jenomže přehánět se nikdy nic nemá a ona to přeháněla na plné čáře.

Měla takovou potřebu, když se v jejím životě objevil někdo jiný než její máma, upnula se na něj se vší vervou. Jako kdyby to mělo pomoct. Že čím víc se přilepí, tím víc ji ten přítel odnese dál od jejího trápení, protože už ji odlepit nedokáže.

Jenže takhle to nefungovalo.

Neměla síly na to držet se jako klíště, měla sotva dostatek síly klást nohu před nohu. Jedna noha, druhá noha.

A tak když se přilepila moc, byla násilně odtržena. Většina s ní už nikdy nepromluvila. Ale Bára byla takové dobroty, že ještě stále ji vnímala jako dýchají bytost. Možná ji bylo Jitky prostě tak líto.

Jitka se dívala, jak do třídy vchází profesorka a začíná výklad, ale nic neslyšela. Byla zase obklopená temným štítem proti nežádoucím vjemům, možná proti životu.

Nevěděla, co má se sebou dělat. Byla tak duševně ztracená, až ji z toho bylo do pláče. Ale už jí to trochu došlo.

Nestudovala psychologii pro nic za nic. Byla chytrá, věděla, že nejspíš trpí depresí a také tušila, že bude mít nějakou další psychickou poruchu.

Jenomže co s tím? Léčebna? To by její máma nepřipustila, perfektní dcera nemá psychické problémy.

Perfektní dcera nemá ani pocity.

Přednáška skončila, ani nevěděla jak. Celou dobu zírala na tikající hodiny nad tabulí. Tik tak, tik tak.

Pozorovala, jak se ručička pomalu pohybuje, nikam nespěchá, ví přesně, kolik má času. Ručička to ví nejlíp. Mohla by i Jitce vyměřit její čas?

,,Veselá?!" proťal Jitčiny myšlenky, když byla na odchodu z učebny, hlas profesorky. ,,Veselá, pojďte se mnou do kabinetu." I její příjmení se jí přímo vysmívalo do tváře.

Jitka Veselá, chodící pohroma.

Bez zdráhání následovala svou profesorku do kabinetu. Bylo jí jedno, co chce, všechno jí bylo jedno. Jen němě pozorovala profesorčiny zelené lodičky, klapající o podlahu před ní.

Posadila se do polstrovaného křesla a zaměřila svůj pohled na profesorku, která se opatrně usmívala a na stole hledala nějaké papíry.

,,Slečno Veselá, dostala se mi do rukou vaše slohová práce," začala, zatímco urovnávala štos papírů, co byl Jitce povědomý. Její slohovka, kterou psala v absolutně nejhorším stavu. Jen tu ne.

,,Je velmi zdařilá, opravdu krásná práce," odmlčela se.

,,Ale i proto jsem se vás chtěla zeptat, zda-li je všechno v pořádku." V duchu si posměšně odfrkla a s tím nejmenším náznakem ironie odpověděla: ,,V tom nejlepším."

Bylo to asi jako, když se zeptáte bezdomovce, jak dobře se mu na té ulici žije.

,,Víte, kdybyste cokoliv potřebovala, neváhejte se na mě obrátit." Jitka se zamračila, když profesorka se širokým úsměvem usedala za pracovní stůl.

Ve skrytu duše jí bylo úplně jedno, jak na tom Jitka je. Jen vycítila možný problém, tak si ji pozvala do kabinetu, aby alespoň trochu vzbudila dojem, že se snažila, že měla starost.

Jitka se zvedla ze židle a už skoro opustila kabinet, když..

,,Prosím, ještě než odejdete, připomeňte otci tu platbu školného. Už je to měsíc a stále nedorazila." Zastavila se mezi futry od dveří, naprosto strnula.

Najednou se ocitla znovu v páté třídě, znovu padala z těch žebřin v tělocviku na zem. Znovu jí byl odebrán všechen dech z těla a Jitka najednou bojovala o každičký doušek kyslíku.

,,Cože?" povedlo se jí ze sebe přiškrceným hláskem vydat a pohlédnout na profesorku.

Její táta byl přeci mrtvý, umřel ještě dřív, než se narodila. Aspoň tak jí to řekla její matka.

,,No, co, cože, musí to zaplatit, a teď už běžte, za chvíli musím jít za ředitelem, bohužel už na vás nemám čas." Profesorka už ji plně ignorovala a ona se tedy nejistým krokem vydala pryč.

Měla pocit, že ztratila všechnu krev, že nic nekolovalo v jejím oběhu, že i srdce se zastavilo.

Celou budovou tak prošla jako umrlec hřbitovem, než vyšla na denní světlo. Po strašně dlouhé době se nadechla. Ale opravdu nadechla, jako kdyby to byl její první nádech na tomto světě, v tomto životě.

Její matka jí řekla, že otec umřel. Její matka jí řekla, že otec umřel. Ale kdy jí táta umřel? A umřel vůbec?

Musel do ní uhodit blesk, jinak si to vysvětlit nedokázala, když se znovu plná síly rozeběhla vpřed. Srdce jí tlouklo tak moc, až myslela si snad, že opustí její hruď, že taky uteče.

Celým jejím tělem probíjela energie jako statická elektřina. Chytala se lana, které nikdy v životě neviděla, ale věděla, že jiné už nikdy nebude, že jiné už jí dolů do té mrazivé kobky nikdo nespustí.

Nastoupila do prvního autobusu, co přijel na zastávku. Byl světle zelený jako jarní tráva, ale uvnitř to smrdělo jako ve staré plesnivé botě. Sedla si úplně dopředu co nejblíž ke dveřím a netrpělivě odpočítávala minuty, než autobus zastaví v jejím městě. Pět minut, čtyři minuty, tři, dva, jedna.

Vystoupila spolu s mladou maminkou s kočárkem, jejíž dítko neustále plakalo. Věnovala Jitce unavený pohled a ta na oplátku křečovitě pozdvihla koutky úst. Zapomněla už, jaké to je, usmát se.

Znovu se dala do lehkého klusu a srdce jí znovu splašeně začalo bít. Myšlenky měla v neustálém víru.

Její matka jí řekla, že umřel, ale umřel doopravdy?

Doběhla k domu a okamžitě vpadla dovnitř. Poprvé v životě ji vůbec nezajímalo, kolik hluku nadělala.

,,Jitko? Co už děláš doma?" Nereagovala, měla jasný cíl. Mířila ke skříni v matčiným pokoji, kam schovávala všechny důležité dokumenty.

,,Jitko!"

Klekla na kolena a začala prohrabovat všechny zásuvky. Kde to je, tak kde to je? Matka už za ní došla do pokoje, zase jí stála za zády.

,,Co to jako děláš?" zvýšila hlas. Byla rozzuřená a Jitka okamžitě pochopila, že dráždit ji více by nemuselo dopadnout dobře. Jenomže to jí bylo už ukradené.

O hlavní roli si v jejím srdci říkal vztek, když držela a četla ten papír. Prý úmrtní list, bylo jí řečeno. Ne, žádný úmrtní list. Jeden velký podvod. Až v tu chvíli jí to došlo, když viděla ty nedokonalé šmouhy tiskárny.

Celý obraz jejího světa se začal drolit na malé kousíčky. Lhala jí, sprostě jí lhala.
O otce ji obrala její vlastní matka.

,,Jak jsi jenom mohla?" Jitka se otočila na svou matku, hnědé oči měla nevěřícně rozšířené, obrovská zrada jí bodala do zad.

Matka jí vytrhla papír z ruky a přes obroučky svých brýlí na něj zaostřila.

,,O čem to tu mluvíš?"

,,Můj táta je naživu, že?" nechala ta slova odejít ze svých rtů, načež se matka na Jitku šokovaně podívala. Dívali se vzájemně do očí.

Měla pohledem uhnout, měla se pokorně stáhnout, ale Jitka si nehty zaťala do dlaní a vzpurně vystrčila bradu. Není její perfektní holčičkou, nikdy nebyla.
A tak nakonec její matka jako první uhnula pohledem.

,,Kéž by nebyl, je to zbytečný zmetek," odfrkla si arogantně a ona šokovaně vytřeštila oči a otevřela ústa. Překvapením nad tou okázalou přímočarostí si ani neuvědomila, že její puritánská matka použila slovo jako zmetek.

,,To myslíš vážně?! Ty jsi mi celý život lhala a děláš jakoby nic!" vykřikla vztekem, ponížením i hrůzou.

,,Ale prosím tě, nic se ti nestalo, o takového otce by nikdo nestál. O nic jsem tě nepřipravila." Nemohla tomu uvěřit s jakou lehkostí to řekla, bodání se tím jen více zesílilo.

,,Tak dlouho jsem s tebou trpěla, protože jsem si myslela, že nikoho jiného na světě nemám a teď se dozvím, že mám tátu," křičela, nemohla se zastavit.

,,Tak ty jsi trpěla, jo? Tak vypadni z mého domu, když tu tak nesnesitelně trpíš, slyšíš? Vypadni, běž si za tím svým tatínkem, jen padej."

,,Jo, trpěla! Vždyť jsi mě za celý můj život ještě neobjala! Neřekla jsi, že bych kdy v životě udělala něco správně, něco dobře. Neřekla jsi mi, že bys mě měla ráda, že by ti doopravdy záleželo na mě, sakra. Máš ráda jenom sama sebe, na mě sis nikdy nevzpomněla. Chceš, abych byla tvou perfektní dcerou, aby ses mohla čím chlubit, ale nikdy tě nezajímalo, co chci já!"

Tak strašně dlouho to v sobě držela, tak strašně dlouho jí to toužila říct, toužila předestřít pravdu jako nový květinový ubrus na stůl.

Marně si ale říkala, že tím něco změní. Škoda. Kdyby se vyřčením pravdy kdy něco změnilo, svět by byl mnohem krásnější.

Její matka jí chvíli jen tak pozorovala, jako kdyby snad chvíli i přemýšlela o slovech své dcery.

,,Ty máš teda starosti," vysmála se jí.

,,Takové hysterické výstupy na mě nezkoušej, když se ti tady tak hrozně nelíbí a nejsem matkou podle tvých představ, tak se prostě odstěhuj. Stará jsi na to dost, vůbec nikdo tě tady nedrží."

Zaraženě na ni zírala, když si uvědomila, že její slova z ní stekla jako špína po dešti.

Jitce utekly zbloudilé slzy, byly sladko hořké, jako to odhalení pravdy.

,,Půjdu za tátou," řekla a začala si rukávem slzy otírat.

,,Prosím klidně, jen se přesvědč, co to je za tatínečka. Jen si za ním běž, nemám s tím sebemenší problém. Rovnou ti napíšu i adresu, chceš? Jen ať se máš, ty chudinko, zase dobře," matka odběhla do obývacího pokoje, kde vzala list papíru, na který něco rychle psala. A Jitka to jen sledovala s obrovským knedlíkem v krku.

Měla pocit, že netuší, co to vlastně dělá. Bála se, ale ten nádherný pocit, co se jí po odchodu z profesorčiny kancelář uchytil v srdci, jí hřál neskutečnou silou.
Přinutil ji dívat se dál, než jen na své boty.

Matka jí podala papír s možnou adresou jejího táty. V hlavě jí bzučivě tepalo, ale bez zdráhání si ho vzala. Poté odešla do té místnosti s fialovými stěnami. Do svého pokoje.

Popadla tašku a naházela si do ní to nejnutnější oblečení ze skříně a pár dalších krámů. Moc toho neměla, nikdy toho moc neměla. K čemu by taky potřebovala tolik zbytečných věcí, že?

Vzala si plnou tašku na rameno a bez jediného pohledu zpět, bez jediného zaváhání, vyšla ze dveří. Škoda, možná by pak viděla svou matku s lesknoucíma se očima.

Podívala se na lístek, co svírala v ruce. Její otec bydlel jen půl hodiny cesty od ní. Celý její život byl tak blízko a přitom tak daleko. Skoro tragické.

Vytáhla si z tašky svou malou peněženku a obhlédla stav. Měla tam celou pěti stovku. Skvěle.
Vzala mobil a vyťukala číslo toho nejbližšího taxikáře. Její prsty se přitom lehce třásly, ale zvládla to.

Uvědomovala jsi, že se chystá na tenký led, ale ten pocit ji stále tak nádherně hřál a říkal, že prostě musí zariskovat.

,,Mohl byste přijet, prosím, na Štefánikovu 23, děkuji," řekla, jakmile hovor přijal.

Otočila se s telefonem u ucha a dívala se na ten dům, ve kterém tak dlouho žila. Dveře zůstaly zavřené, tak jak je zabouchla. Matka je neotevřela, aby ji zastavila. Neotevřela je, aby jí řekla, že ji má ráda.

Jitka zabrousila pohledem trochu víc doleva na své okno. To okno, u kterého strávila většinu dětství se zbožným přáním, ať ji táta zachrání. Tak se nakonec zachrání sama.

Taxík přijel přesně na čas, vzrušeně nasedla dovnitř. Za chvíli ho uvidí, uvidí svého tátu. V myšlenkách si to opakovala jako mantru, až se kvůli tomu samou nervozitou začala ošívat na zadním kožené sedadle.

Kéž by to celé bylo více zalitější sluncem. Všechno se to událo příliš rychle, příliš děsivě. Zrada její mámy jí stále neuvěřitelně stahovala hrudník, ale i přes to se nikdy v životě necítila víc na živu.

Pozorovala ubíhající cestu a ve své hlavě si malovala krásné obrazy vytoužené reality, která najednou byla tak blízko jako ještě nikdy. Skoro se jí už mohla dotknout, byla přímo před ní.

To štěstí, ten smysluplný život, který neustále hledala. Ten, který se dřív ukrýval ve středu temného oceánu, ale nyní k němu plula na vlně naděje.

Už nedošlo jí, jak moc jsou vlny nestálé.

Taxikář zastavil před bílým patrovým domem s živým plotem kolem dokola. Znovu probuzenou nejistotou se Jitce stáhlo srdce a zůstala tak zaraženě sedět v autě, zatímco pozorovala ten majestátní dům. Co když jí nebude chtít vidět?

,,Tak co je s vámi? Vystupujete nebo co?" zahučel na ni podrážděně taxikář.

,,Promiňte, už jdu," řekla s vyschlým hrdlem. Vnitřně se chvěla, když táhla za kliku auta a vystupovala. Trochu popošla na chodník před domem a jen koutkem oka zaznamenala, jak taxikář odjíždí a kroutí přitom hlavou. Musel si myslet, že je blázen. A nejspíš měl i pravdu.

Uslyšela v dálce zaburácení hromu. Pohlédla na nebe. Na oblohu se přiloudaly tmavé, bezútěšné mraky, co jen navýšily její nejistotu, její strach.

Ale měla stále ten pocit, co se jí chytil po odchodu z kabinetu, co objímal její srdce, co jí dal sílu, kterou si nemyslela, že někdy bude schopná najít. A tak se ještě přiblížila k tomu domu, k tatínkovu zámku.

Když v tom se najednou otevřely dveře a z nich vystoupil muž. Mohlo mu být tak kolem čtyřicítky, byl vysoký se širokými rameny, s vlasy barvy ořechu a jemným strništěm na bradě. Nejistě se zastavil přímo mezi dveřmi a zmateně se mračil na ženu, co před ním stála.

Chtěla něco říct, chtěla mu všechno říct, ale najednou se jí nedostávalo dechu. Jen na něj oněměle zírala jako zhypnotizovaná.

,,Potřebujete něco?" zeptal se jí, ale Jitce se místo odpovědi jen zvedl žaludek, až musela trochu ustoupit z obavy, že by se mohla pozvracet. Uvědomila si, že dnes ještě nic nejedla.

Muž nad ní jen zavrtěl hlavou, jako kdyby měla být nějaká potulná žebračka.

,,Nic nekupujeme, nic nechceme," obešel ji a přešel k tmavě modrému autu zaparkovanému u chodníku.

,,Ne, já nic neprodávám!" snažila se ho zastavit, když si uvědomila, že chce nastoupit do auta. Už nebylo cesty zpět.

,,Já-," roztřeseně začala a prstem ukázala na sebe, jako kdyby tam stál ještě někdo jiný.

,,Jsem dcera Zdeny Veselé, znáte ji, že?" Celá se uvnitř samým rozrušením klepala. Muž se zastavil a obezřetně na ni pohlédl.

,,To už je hodně dávno, proč jste tady, co po mě chcete?"

,,Myslím, že jsem vaše dcera."

Mužovy oči se rozšířily šokem.

,,To je blbost, co mi to tu vykládáte, vypadněte odsud!" Najednou byl rozčílený, musela ho přesvědčit.

,,Ne, mluvím pravdu, věřte mi, má matka mi to řekla, jsem vaše dcera. Je mi dvacet a narodila jsem se v únoru, slyšíte?" Zoufale zaúpěla, když začal otevírat dveře auta.

Nepřemýšlela a stoupla si přímo před něj, před auto. Pokud ji nevyslechne, tak ať ji raději přejede.

,,Co to vyvádíte, hlupačko," zasyčel a přešel blíž k ní. Pohledem opatrně střelil po vchodových dveří a pak ji následně hrubě popadl za loket.

,,Tak kolik chceš, hmm? Kolik chceš, za to abys vypadla?" zasyčel jí přímo do tváře. Jitka nechápavě otevřela ústa, do očí se jí vkrádaly zmatené slzy. Takhle si to nepředstavovala, takhle to být nemělo.

,,Já.. já nechápu," řekla s hrdlem staženým strachem a šokem.

,,Chceš peníze, ne? Proto tě za mnou poslala?" tvář měl nepřátelsky staženou a ona si mimoděk uvědomila, že má úplně stejné rysy.

,,Nechci peníze," dotčeně zašeptala.

,,Tak co ode mě chceš?". A v té chvíli netušila, co říct. Protože co to vlastně po něm chtěla? Co chtěla po svém otci? Proč za ním tak bezmyšlenkovitě šla, proč? Proč to udělala?

Musela něco říct, něco odpovědět, ale když už se znovu nadechovala ke slovu, otevřely se vchodové dveře jeho domu a vyšla z nich útlá dospělá žena a za ní malá roztomilá holčička. Ten muž, její táta, okamžitě uvolnil stisk své ruky a odstoupil od ní.

,,Vypadni!" zasyčel ještě a šel otevřít dveře do auta té holčičce, zatímco žena si Jitku změřila pohledem.

Najednou se cítila tak nepatřičně, jak se člověk na světě jen může cítit. Jako když vejdete do špatných dveří. Poodešla dál od toho domu na druhou stranu ulice.

Muž následně otevřel dveře od auta i té dospělé ženě, která z ní po celou dobu nepustila zrak. Jako kdyby taky věděla, že vešla do špatných dveří.

Muž bez zaváhání zapnul motor a odjel. A ona tam jen tak stála. Na druhé straně ulice. Sama.
S nevídanou prázdnotou v srdci, která ji začala požírat zevnitř, jako už to dělávala dřív.

Jenže v tu chvíli to bylo o tisíckrát horší. Došlo jí to totiž. Došlo jí to, když viděla, jak líbá ženu na tváři a hladí holčičku po vlasech, došlo jí, proč za ním přišla. Došlo jí, že chtěla to, co dával jim, to, co lidé dávají si vzájemně, to, co se jí vždy vyhýbalo obloukem.

Lásku. Jenom tu chtěla. Jen se poprvé v životě cítit milována. Stála na té druhé straně ulice aspoň další půl hodiny, nebo hodinu či dvě? Netušila.

Přišla si okradená o tu nejcennější věc na světě, o věc, která se někdy zdála tak samozřejmá, ale pro ni byla jako vzdušný zámek v dětských pohádkách.

Začalo pršet. A tak šla. Rozešla se rovným krokem dál, nevěděla kam, nevěděla proč. Přišla o tu největší naději na světě a to bolí nejvíc, když se vyšplháte vysoko a najednou tvrdě spadnete.
Jako tenkrát na těch žebřinách.

Bolí to strašně, až nechce se vám dýchat, protože už nemůžete, protože ten pád vás okradl o váš dech.

Šla plouživým krokem, zatímco kapky vody jí stékaly po tváři. Možná to byly i slzy. Nezáleželo na tom.

Uslyšela někoho volat své jméno v šumu deště, ale na tom taky nezáleželo. Vůbec to nevnímala, než jí najednou někdo popadl za paži a lusknul prsty před očima, v tu chvíli zaznamenala modré oči. Bára.

Stála tam v tom dešti s ní, zatímco kapky bubnovaly na auta. Buch, buch.

,,Co to vyvádíš, Jitko, chceš dostat zápal plic?" Jitka na ni zírala, ale nic vlastně neviděla. Hleděla skrze ní.

,,Víš co? Zavezu tě domů, pojď." Bára vzala Jitku kolem ramen a skoro ji musela usadit do auta na místo spolujezdce. Jitka netušila, kde se to auto objevilo, ani jak vypadalo, ani proč. Zírala před sebe a jen si neustále opakovala ten výjev.

Jak líbá tu ženu na tvář a hladí holčičku po vlasech. Jak se jí ptá, kolik chce peněz. Jak říká, ať vypadne. Jak líbá tu ženu na tvář a hladí holčičku po vlasech. Jak líbá tu ženu na tvář a hladí holčičku po vlasech.

,,Jsi v pořádku?" Obrátila se za hlasem. Bára seděla za volantem, auto zrovna čekalo na semaforu. Jitka si ani nevšimla, že vyjeli. Neodpověděla jí, jen přikývla v automatické odpovědi na tu ohranou otázku a dál zírala před sebe.

Cítila na sobě ty její modré oči, jak Bára zkoumá její stav, ale nic neřekla. Prostě zírala před sebe, zírala před sebe, zírala před sebe.

V tom auto zastavilo, ale motor pořád běžel. Znovu se obrátila na místo vedle sebe. Bára ji upřeně pozorovala.

,,Jsi doma." Jitka zaostřila na dům, co se tyčil před autem.

Domov. Zvláštní to slovo. Mělo znamenat hodně, ale neznamenalo nic.

,,Vážně jsi v pohodě?" zeptala se jí znovu s tváří staženou starostmi.

,,Nikdy jsem nebyla," zašeptala Jitka a bez jediného dalšího slova otevřela dveře od auta. Vylovila klíče z kapsy u kalhot a strčila je do zámku. Auto stále neodjelo, jeho motor přestal hučet, až když Jitka vpadla do domu.

,,Jitko, jsi to ty?" před ní se objevila její matka. Oči jí za obroučky brýlí svítily uspokojením.

,,Jak to, že nejsi u toho svého milovaného tatínka?" Ignorovala ji, zatímco její nitro křičelo bolestí. Mokrou bundu dala na věšák a zdělala své boty.

,,Nejspíš to nedopadlo, co, tak jsi se, chudinko, musela vrátit zase zpátky do té tyranie."
Šla do kuchyně, matka byla za ní.
Dýchala ji na záda. Přešla ke dřezu, vzala si utěrku a začala utírat nádobí v odkapávači.

,,Jestli okamžitě neodpovíš, tak uvidíš, Jitko! Jak to, že jsi se vrátila? Jestli se se mnou nebudeš bavit, tak vypadni!"

Matka jí vytrhla utěrku z ruky. A ona věděla, že všechny ty strašlivé emoce, co se v jejím nitru točily v obrovském nezastavitelném víru, se derou na povrch.

Chtěla ji popadnout za loket, ale Jitka se jí vytrhla. Už jí nikdo nebude držet!

Běžela do koupelny, ani si neuvědomila, že v ruce svírá nůž, co vzala z odkapávače a utírala jej.

Zastavila se u umyvadla. Podívala se na svůj odraz v zrcadle. Oči měla vytřeštěné, tvář celou rudou. Minuty před katastrofou.

Slyšela zase kroky své matky. Byla za ní, dýchala jí na záda. Sáhla na její rameno, nejspíš chtěla pozornost své perfektní dcery. A tu taky dostala.

Jitka se v zlomku vteřiny otočila s rukou pevně svírající nůž a bodla. A ještě jednou a zas a znova a znova a znova.

Bodala dokud jí zbyly síly. Pak jí nůž vypadl z dlaně a ona se v nezkrotném záchvatu pláče svezla na studenou podlahu, vedle své chrčící matky a strašlivé kaluže krve.

,,Promiň, promiň, promiň mi to," naříkala, zatímco svou tvář tiskla k té její rudé jako drahocenný rubín tohoto příběhu.

Ale co je tedy rubín?