Minulý život

Seděl jsem na trávě pod stromem a hrál jsem si s holkou, mohla mít tak sedm let, stejně jako já. Měla dlouhé hnědé vlasy stažené dozadu. Ne všechny, jenom ty z čela, ostatní byly volně. Měla krásné velké hnědé oči a oblečená byla v bílých šatech.
Pak jsem uslyšel matčin hlas: ,,Kolikrát jsem ti říkala, aby sis nehrál se služebnictvem. To se pro lidi v našem postavení nehodí. Domů, hned!“ Pokrčil jsem jenom rameny, ona taky, zvedl jsem se a po širokých kamenných schodech jsem se loudal domů.
Stál jsem v tmavé místnosti, na zdech bylo obložení z tmavého dřeva. Přede mnou stála stará ženská oblečená v černých krajkových šatech, na rukách černé krajkové rukavice a držela černý krajkový vějíř. Taky jsem si všiml, že na hlavě má něco jako čepec, ale vypadalo to spíš jako kdyby jí někdo zabodl další černý krajkový vějíř do šedivých vlasů. ,,Ty ses úplně pomátl, s tou holkou se nemůžeš oženit, je to jenom služebná. Je mi jedno, že si myslíš, že ji miluješ. Já ti najdu nevěstu. Z bohatého a vlivného rodu! A jestli mě neposlechneš, vyhodím tě z domu, budeš bez peněz a bez titulů!“ Byl jsem plný vzteku a vzdoru, při svižném odchodu jsem třískl dveřmi tak, že to bylo slyšet po celém domě. Nevěděl jsem, co mám dělat, moc ji miluju, ale bez peněz od matky se neobejdu. Mám sice vzdělání, ale nikdy jsem nepracoval a vlastně nic neumím. Jezdit na koni, šermovat a hrát na violu mě určitě neuživí
Za pár dní jsme byli pozvaní na velký bál u jednoho hraběte, strašně jsem se tam opil a udělal ostudu, jak se dá od zklamaného mladíka v mém věku očekávat. Moc si toho nepomatuju, ale vím, že matka hrozně řádila, nasedla do kočáru a odjela mi před nosem. Musel jsem jít domů pěšky. Byl jsem tak nalitý, že mi to bylo fuk. Vrátil jsem se do sálu, popadl flašku s vínem a vykročil jsem ku domovu. Jak jsem se motal po cestě z leva do prava, tak mě to napadlo. Půjdu na vojnu! Jako šlechtic dostanu hodnost, budu se pár let zašívat v kasárnách a až mi skončí smlouva, budu mít peníze, vrátím se domů a ožením se. Potom už budu mít dost peněz, abych si mohl založit rodinu. Ještě pár dní jsem o tom přemýšlel. Prostě odejdu z domu. Bez rozloučení tak, aby nikdo nevěděl, kde jsem a co chci udělat. Matku to bude určitě bolet, bude mě hledat a bude určitě moc smutná. Přesně to si zaslouží za to, jak na mě byla celý život zlá.
A tak jsem to udělal. Vzal jsem si pár věcí a zbytek peněz, co jsem ještě měl, a brzo ráno, když ještě všichni spali, jsem odešel. Po cestě mi zastavil kočár a zavezl mě až do města, kde byla vojenská posádka. Šlo to přesně tak, jak jsem si myslel. Dostal jsem hodnost, učil jsem se velet a všechno, co k životu vojáka patří. Pár měsíců jsem se poflakoval v kasárnách a všechno bylo fajn, ale pak pohoda skončila a začalo peklo. Válka se rozjela na plné obrátky a každý voják musel na frontu. Celou dobu jsem se modlil, abych se tomu vyhnul. Nikdo nic neřešil, prostě jedeš a hotovo, je to rozkaz! Tak jsem odjel na frontu. Chvilku mě napadlo, že uteču, ale za dezerci byl trest smrti. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to třeba nebude tak zlé. Bylo to zlé. Bylo to mnohem horší, než jsem si kdy dokázal představit. V podstatě žádná léčba nebyla, střelné rány sešít, pokud to nešlo sešít, amputovat. Žádné léky na bolest, žádná anestezie, žádné antibiotika. Úmrtnost vojáků byla obrovská. Dostal jsem úkol velet rotě vojáků, to bylo asi padesát. Počet vojáků v rotě se měnil podle toho, kolik padlo a kolik přišlo nováčků.
Celou dobu, od příjezdu na frontu, jsem se proklínal. Bylo to nejhorší rozhodnutí mého života. Strašně jsem toho litoval a pořád jsem si opakoval, že místo, abych se matce postavil, místo abych jí řekl, že její peníze ani tituly nepotřebuju, že se o sebe dokážu postarat sám, utekl jsem do téhle hrůzy. Musel jsem zabíjet lidi, viděl jsem, jak spousta mých mužů umírá. Postupem času už jsem se ani nechtěl seznamovat s nováčky, nezajímalo mě, jak se jmenují ani odkud jsou. Bylo mi to jedno, během pár týdnů stejně většina z nich umře nebo bude do konce života zmrzačená. Jednou jsem procházel kolem skupinky nováčků a zaslechl jsem, že jeden z nich je z vesnice kousek od našeho sídla. Dal jsem se s ním do řeči a kromě toho, že moje matka je po smrti a že se o naše panství stará správce, mi řekl, že se moje životní láska vdala a má už tři děti. Zhroutil se mi svět. Ne proto, že matka umřela, to mi bylo jedno, ale proto, že se moje holka vdala a má svoji rodinu. I když jsem věděl, že je to blbost, pořád jsem trošku doufal, že na mě počká.
Za pár dní jsme měli poradu velení, řešila se strategie a efektivita útoků. Po poradě jsme zašli do hospody na víno a po dlouhé době jsem se zase zlil jak hovado, zapíjel jsem velký smutek a při tom chlastání jsem dostal nápad. Z opice jsem se dostával dva dny, ale pak jsem zašel za velitelem pluku, abych mu přednesl svůj nápad. Menší skupina nejlepších vojáků se dostane k zásobám nepřítele, co půjde, ukradne, co nepůjde, zničí.
,,Ale to je sebevražedná mise, není moc velká šance, že se z toho dostanou živí,“ řekl velitel. ,,Koho byste chtěl na takovou akci poslat?“
,,Někoho, kdo už nemá co ztratit, mám pár vojáků, které doma nikdo a nic nečeká,“ odpověděl jsem.
,,A kdo jim bude velet?“
,,Já.“
,,Musím si to promyslet, pošlu Vám zprávu. Odchod.“
Tenkrát se válčilo tak, že se proti sobě rozestoupily dvě skupiny vojáků a za pochodu na sebe stříleli. To, co jsem navrhoval já, bylo naprosto mimo všechny strategické plány. Za pár dní přišel rozkaz, abych sestavil jednotku a vyrazil. Když jsme se vrátili, nikdo tomu nemohl uvěřit, všichni už nás odepsali. Jeden z nás padl, ale všichni ostatní byli v pořádku. Naše jednotka byla mimo běžné velení a taky mimo dění v kasárnách. Měli jsme zvláštní režim. Časem se o nás hodně mluvilo, pořád víc vojáků chtělo k nám, jako kdyby umřít v naší jednotce bylo něco extra. Čas od času bylo třeba nahradit padlé kamarády, ale hlavní kritérium pro vstup bylo, že na ně doma nikdo a nic nečeká. Po první úspěšné akci jsme to šli zapít do hospody, kde byly i holky, které chodily za peníze. Po každé akci se z toho stala tradice. Utratil jsem všechny peníze za víno a děvky. Bylo mi to všechno úplně jedno, chtěl jsem umřít, prosil jsem Boha, aby ukončil mé trápení na tomto světě.
Pak jsem viděl starého ztrápeného muže. Měl odrostlé šedivé vlasy na patku, světle šedou pleť a propadlé neoholené tváře plné vrásek. Na čele tři hluboké vrásky a modré oči, smutné zoufalé oči.