Smrtibudka

Probudil jsem se k podvečeru, maminka už přišla a pomáhala mi na nohy. Rychle se šeřilo a krajinu začala ovládat tma. Tráva studila a teplý letní větřík byl už dávno nahrazen podzimním chladným větrem. „Rychle vstávej, musíme se připojit k ostatním,“ řekla maminka. Pohlédl jsem k lesu a skutečně jsem spatřil ostatní, jak se pomalu noří do hloubi lesa. Pomalu jsem vstával však mé nohy byly ještě zesláblé, a tak jsem lehce zavrávoral, klopýtl a šouravě se vydal za maminkou, která na mě již čekala na okraji lesa. S ostatními jsme si prodírali cestu lesem. Strážkyně nás každou chvíli upozornila na nějaký nezvyklí pach nebo hluk. Jak říkala maminka: „Strážkyně se poslouchat musí a nikdy, nikdy nezůstávej pozadu.“ Mířili jsme pomalu a obezřetně ke krmišti, které bylo skryto na druhé straně lesa za kopcem. „Kdo neví, kde krmiště hledat, tak ho nikdy nenajde,“ říkávala strážkyně. Cestou nás sem tam vyděsilo pár divokých prasat, co se pásly na bukvicích. To se vždy celé naše stádo rozuteklo a po pár kilometrech se postupně dávalo dohromady. Dařilo se mi statečně držet po boku maminky, však jednou téměř u okraje lesa se vyřítilo stádo daňků, my se dali na útěk, a i když jsem se opravdu hodně snažil, tak se mi maminka zatoulala. Byl jsem zmatený, snažil jsem se ucítit známý pach, nebo zaslechnout zvuk našeho stáda. Pomalu se toulám tmou, až dojdu na samý okraj bezpečného lesa. Maminka mi vždy kladla na srdce: „Můj malý, v noci nechoď z lesa ven na louku, jsou tam často Smrtibudky. Boj se Smrtibudek co se tyčí nad krajinou.“ Vydal jsem se tedy po okraji lesa stále skryt pod korunovou klenbou a opět větřil a napínal slechy. Po chvíli jsem opět došel na samý okraj lesa a znovu jsem stál před loukou. Však přede mnou mi zrak zastiňoval kůl, kůl vysoký co se táhl až k nebi. „Ale ne!“ Začal jsem pomalu couvat, však pak jsem uslyšel ten nejvíc nenáviděný zvuk a ucítil pach smrti co se ze smrtibudky linul. Skryl jsem se v nedalekém křoví a skrze houštinu jsem sledoval hrůznou podívanou. Jako by někdo zpomalil svět a já koukal na to, jak k zemi padá krásná laň. „Maminko!“ Rozběhl jsem se za ní, z budky jsem už neměl strach, jen jsem chtěl být u ní. Za sebou jsem slyšel klapnutí a vrzání, které se ozývalo z hůry budky. Doběhl jsem k chudince, oči měla vyhaslé a v nich zaznamenanou poslední myšlenku, najít svého kolouška. Znovu jsem zaslechl ten nepříjemný zvuk, štíplo to. Tulím se k mamince, „Za chvilku už budeme zas spolu. Maminko.“