Pódium

Prolog

Drazí,

 

trpím vskutku závažným dilematem. Vlak přijede odhadem za dvacet minut a já nevím jak si lehnout. Přemýšlel jsem, že si prostě nechám přejet jen krk. Krásně by se mi tak měla oddělit hlava od těla a mělo by to být rychlé a bezbolestné. Další možnost je čelit té obludě jako muž. To znamená postavit se před ní, roztáhnout ruce a dívat se. Vidím v tom však hned několik zádrhelů. Je možné, byť nepravděpodobné, že mě vlak jen nabere a odhodí do škarpy. To bych přežil. (Možná). A to je nežádoucí. Taky mě může jen nabrat a hodit pod sebe tak nešťastně, že by se mé tělo ležící přímo uprostřed kolejí nestřetlo s točícími se cirkulárkami. Taktéž nežádoucí. Poslední možný způsob, který by měl fungovat je lehnout si přes koleje. Ten je ovšem taky svým způsobem nešťastný. Bystré oko, které se občas koukne jak takový vláček vypadá si dozajista všimne onoho nepříjemného zjištění. (Teda všimne si toho asi jen oko v depresích utopené, ale stejně vám to prozradím). Jde o to, že moderní vlaky mají od země (kolejí), a jejich nejspodnější přední soupravy volného prostoru jen pramálo. Odhadem z té dálky, co jsem onehdá pozoroval, tak třicet čísel, víc ne. Takže lehnout si takzvaně na Rentona z Trainspottingu se vám vyplatí pouze v případě, kdy jste zakrslík, nebo anorektička. Jo a taky se obávám, že tento způsob by mohl být bolestivý. Přecejen, rozchod činí pouhý metr a půl, takže by vám to spřerželo holeně a vrchní hrudník. Takže v tomhle mám jasno, jede se po krku. Dilema nastává až teď. Obávám se toho strašlivého zvuku a dunění. Nedej bože aby ještě troubil. No a zvažuju, zdali si převážu oči páskou, kterou mám sebou a dám si sluchátka. Na jednu stranu by to asi vše vyřešilo. Na tu druhou to chci mít pěkně čistě, a co nejméně dramaticky zvládnuté. A se sluchátky v uších mi to prostě nepřijde dostatečně uctivé, ke všem těm, kteří tohle podstoupili přede mnou. Každopádně se napiju. Hned. Vytáhl jsem z batohu láhev vodky a skoro celou jí do sebe převrátil. Tohle s tou nervozitou trochu pomůže. Za chvíli jsem se trochu uklidnil. Zem začínala stydnout, slunce zašlo za nízké mraky a byl to opět ten krásný letní večer. Průzračná a pomalu tmavnoucí obloha se mísila s oranžovo zelenými odlesky slunce, které už bylo pomalu za mraky za horizontem. Vzduch byl taky každou vteřinou chladnější. No a já díky alkoholu trochu klidnější. (To jen pro vaši představu). Čas se mi krátí. Nadšení a vzrušení stoupá. Hodinky ukazují za pět osm, to znamená, že už jen chvíli tohohle utrpení. Hlava se mi každou vteřinou vyprazdňuje víc a víc. Naopak je plněna klidem a pokojem, který jsem necítil už ani nepamatuju. Vstřebaná vodka v mých střevech začíná plnit svůj úkol na maximum. Cítím se skvěle. Ještě mám malou chvilku. Přesněji dvě minuty. Proto to dopíšu, a nechám to ležet tady v příkopě. Doufám, že se vám to dostane, drazí. Ale teď už dost psaní, ať to neprošvihnu. Žijte šťastně a lépe než já. 

  Sbohem. 

  

 

  PS: Jsem si celkem jist, že se vám, těm kterým se tento pseudo dopis dostane do rukou, bude zdát mé chování nerozvážné. (Obzvláště mým rodičům).  Budete si říkat s jakým to píšu zápalem a “životem v peru”, a budete mne odsuzovat za mou mladickou nerozvážnost. V pořádku. Ostatně mi to bude už stejně jedno. Můj dopis možná bude v některých očích zlehčovat čin sebevraždy a možná si povíte, že jsem byl zcela zdráv a tento čin jsem spáchal pouze ze vsugerovaného zoufalství. Vaše mysl ať se naplní čím chce, ta má už se tímhle problémem trápit nemusí.

  Sbohem podruhé.

 

• Andy

 

  “Viděli jste seriál Euforie, od Levinssona? Je to o jedné holce. Ta holka je v podstatě feťačka, lépe řečeno závislá. A ten seriál je o ní. O tom jak chodí do školy a má všechny ty problémy které k tomu všemu patří. Hlavně depka a tak... A celou tu dobu tam nějak tím životem proplouvá a nevím, jestli je to tou podmanivou hudbou co tam furt hraje v pozadí, ale po celou tu dobu je to strašně silný charakter. Přes všechny její útrapy, přes to, jaká je to z obecného hlediska nula v ní něco vidím. Víte proč? Je úplně stejná jako já. V tolika věcech se s ní ztotožňuji a říkám si, kurva, kéž bych měl v životě někoho jako je ona. Někoho, kdo by mě pochopil. 

  Proč to říkám? 

Cítím se teď hrozně, víte? Opravdu strašně. Předevčírem jsem mluvil s Andym. A mluvil jsem celou dobu jenom já. Byl jsem na mol, takže mi to šlo. Normálně když totiž nejsem, moc nemluvím, nemám co říct, tak mluví Andy, ale včera jsem mluvil já. Vylil jsem si trochu duši a postěžoval si. Vlastně proběhl jeden z našich běžných rozhovorů. No a jak já mluvil, on mlčel. Já si toho všim, toho že mě asi úplně nevnímá, ale mluvil jsem dál, protože jsem to asi potřeboval.

  Druhý den skočil Andy pod vlak. Andy nebyl jako ta holka z Euforie, ale chápal mě. Jako jediný mě chápal. A já se cítím strašně. Nepustil jsem ho ke slovu. Možná by mi řekl co má v plán a já jsem ho mohl zastavit. Hah, stejně bych to asi nedokázal, zastavit ho myslím. Slepý slepému cestu neukáže, jak se říká. Ale mohl jsem mu říct něco jako: Kurva brácho a co tu budu bez tebe jako dělat sám? To by to možná přehodnotil.

  Andy byl můj nejlepší kámoš. Byl mi bližší než mé vlastní sestry. Věděl o mně všechno. A já o něm. Jen jsem netušil, že to má v plánu zabalit takhle brzo.”

  Chvíli jsem na tom zchátralém jevišti beze slova stál. Zahleděn do prázdného sálu s nadějnou iluzí, že je pln lidí, kteří mě dychtivě poslouchají. Kteří vstřebávají každičké slovo a s každou další slabikou soucítí. Nikdo tam nebyl. Ten sál byl úplně prázdný. Na jeho konci, vzadu, chyběla vstupní stěna a chyběly i vchodové dveře. Takže tam prosvítalo světlo z venku. Stejně jako z pár děr ve stropě. Bylo dopoledne. Nikdy jsem tu dopoledne nebyl. Dnes mám totiž volno. Andy má pohřeb.

  “Je to celkem vtipné že. Myslím to co bude teď, to pokračování. Sám mám už nějakou dobu napsaný dopis. Mám ho dokonce tady, chcete ho slyšet?” 

  Vytáhl jsem ho z kapsy volných džínů a díval se na něj. Zabalil jsem ho do obálky, kterou jsem jednou dostal k narozeninám. Byla čistě bílá, ale i tak.  

  “Ale… Andy by asi asi nebyl rád. Nebudu vám ho číst. Ale ani ho nespálím.”

  Strčil jsem si ho zpátky do kapsy

  “Nemůžu se teďka zabít, že? Měli jsme s Andym pár společných známých, pár ve škole, pár v kostele, pár jsme znali jen tak a kdybych se oddělal taky… Prostě ne. Ještě tomu dám čas. Teď si pozornost zaslouží Andy. 

 

Konečně ti jí bude někdo věnovat brácho.  Zašeptal jsem.

 

  “Jestli jsem brečel? Hm, ne, nebrečel. Neumím plakat. Na místo toho mi duše pomalu umírá. Vím, že to není zdravé, neplakat, ale už jsem si zvyk. Věřím, že to Andy chápe, že jsem ho neoplakal. Teda, chápal. Sakra. Vím, že je asi brzo si na to zvyknout, ale ono to prostě nejde. Chybíš mi Andy, chybíš.”

  Tupě jsem zíral do sálu a cítil, že se kousek mé duše zase ulomil. Občas uvažuji, kolik jí tam ještě je? A kolik si ještě mohu dovolit ztratit. A co dalo schnít tomu poslednímu kousku co měl Andy. 

  Kouknu na hodinky. Pohřeb je za hodinu. Kostel je docela kousek, asi dva kiláky, takže se beru a jdu. 

 Je pátek. Je slunečno. Je teplo. Musím se cestou ještě stavit domů, abych se převlékl, pak si koupím vodku. Ale jen nuladvojku, aby se mi vešla do saka. 

 

  V kostele je narváno. Moc lidí tu nepoznávám. Je tu pár našich společných známých, děcka ze školy, jeho rodiče a příbuzní. O těch ostatních nic nevím. Ještě předtím, než jsem vstoupil do hlavního sálu jsem šel na hajzl. Sedl jsem si do kabinky a překlopil do sebe tu flašku. Vyhodil jsem ji do koše pod umyvadlem. Je mi jedno, že jsem v kostele a nějaká paní to pak najde až tu bude uklízet. Dnes se mi to prostě nechce řešit. Ještě jsem uvažoval, ži si v kabince zapálím, ale sešlo z toho. 

  Sedám si dopředu. Před “kamarády” ze školy a za rodinné známé. Andyho tělo bylo v hrozném stavu, po tom střetu, takže je rakev zavřená. Dvě řady přede mnou pláče jeho matka a jeho otec ji utěšuje. 

Kéž by někdo utěšil mě.

  Za chvíli přichází kněz a celá ceremonie započne. Obecně by se dalo říct, že jsem věřící. Nežiju sice tak, jak bych podle některých měl, ale vím, že tam ten Bůh je. Přemýšlím nad tím, kde teď asi Andy je. Sebevražda je přeci hřích ne? Jeden z těch horších. Doufám, že se na těch kolejích pomodlil, abych ho ještě někdy viděl. 

  Když byl obřad u konce, jeho otec a další tři chlapi nesli jeho rakev ven. Přišla za mnou jeho matka a zezadu mě objala kolem ramen.

  “Dík, že tu jsi Riley.”

  “Jak bych tu mohl nebýt teto?”

  “Co teď budeme dělat?” Zeptala se mě tak zoufale, až jsem si začal myslet, že si myslí, že na to mám odpověď.

  “To nevím.” Řekl jsem sklesle.

  Znovu se rozplakala a šla ven na hřbitov za ostatními. Šel jsem za ní. 

  Venku bylo horko. Lidé stáli okolo Andyho rakve a utírali si pot z mastných čel. Pár lidí plakalo, pár tupě zíralo do země a ostatní jen formálně stáli.

  Koukal jsem se do té díry, do které ho měli vložit. Byla docela hluboká a tak temná. Tam se mu bude líbit. 

  “Ahoj Riley.” Šeptl někdo.

  Otočil jsem se. Stála za mnou má a Andyho spolužačka Sophii. 

  “Ahoj.” A otočil jsem se zpátky k hrobu.

  “Je to hrozné, že?” 

  Otočil jsem se zpět na ní a při tom otáčení jsem uvažoval, co jí na to odpovědět. Nic světoborného mě však nenapadlo, tak jsem řekl:

  “Ano, je to  hrozné.” A zase jsem se věnoval té temné díře.

  “Proč to udělal, Riley?”

  Tuhle otázku jsem ignorovat nedokázal. Tak jsem se na ní zase otočil.

  “Přijde ti vhodné se na to ptát tady a teď?”

  “Promiň, jen jsem chtěla…”

  “Támhle,” ukázal jsem nataženým prstem, “stojí jeho matka. Nechceš se zajít zeptat rovnou jí? Takovou otázku teď určitě ocení.”

  “Promiň.”

  Aspoň se omluvila, kráva. Sophii nemám moc rád. Hlavně Andy s ní měl problémy a najednou je tady a celá žhavá se o Andym něco nového dozvědět. No jo kámo, pozornost ti začíná…

  Když to všechno skončilo, zůstal jsem tam jeden z posledních. Zdvořile jsem kývl na Andyho rodiče a šel. Po cestě jsem si koupil flachu. Vodku. A než jsem došel domů celou jsem ji vypil. 

  Umění je, si to správně načasovat, protože půl litru vodky je dávka pro pokročilé, (tedy alespoň na můj věk a váhu),  a přijít domů zpráskaný jak pes prostě nemůžete. U nás doma ne. 

  Stáhl jsem ji asi minutu před tím, než jsem vešel domů, tam za takovou popelnicí, kde jsem ji i vyhodil a s mentolovou žvýkačkou jsem vyrazil trpět. 

  Všichni byli doma. I obě mladší sestry.

  “Tak co Riley.” Zeptala se má matka.

  “Je furt mrtvej.”

  Dneska jsem svý mrzutosti mohl využít. Měl jsem k ní totiž důvod. Ale nechtěl jsem nic riskovat, (se třemi a půl promilemi v krvi).

  “Promiň, jsem jen zdrcený. Půjdu si lehnout.”

  Zachránil jsem to! Hned co jsem zalezl do pokoje alkohol mnou otřásl jako obrovská vlna nějakou malinkou lodičku. Padl jsem na postel a cítil, jak se vznáším. Vše bylo krásné a bylo mi do smíchu. Myšlenky mě přestaly trápit a já jen čuměl do zdi. Usta a tváře jsem přestával cítit a za chvíli… Tma.

 

  Kurva, probudil jsem se. A aby toho nebylo málo, tak s šílenou bolestí hlavy. Bylo asi půl jedenáctý. Spal jsem dlouho. Zkoušel jsem se postavit, ale byl jsem furt ožralej. Sáhl jsem po sklence vody na nočním stolku, (vyhrazenou přesně pro tyhle případy) a celou ji vypil. 

  Dnešek by měl být krásný den. Rodiče jsou v práci a já nemám žádné povinnosti. Slunce svítí, ptáčci zpívají, ale pak mi došlo, že je Andy pořád mrtvej. Sakra. To  mě donutilo vstát a sejít dolů. Sestry tam byly. Obě koukaly na nějaký “srandovní” televizní pořad. 

  “Ahooj Riley!” Zvolaly obě najednou a mně málem praskla hlava. Tak tak bych je seřval, ale proč jim kazit den už takhle ráno.

  “Ahoj.”

  Šel jsem do kuchyně udělat si kávu. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Ale vypil jsem ještě obří sklenici vody. (Málem jsem se zgrcal). 

  Ten kávovar dělá tak příšerný zvuk. 

  Sedl jsem si na naší malou terasu, že si vychutnám pozdně ranní krajinu. Byla však větší kosa, než jsem předpokládal a tak jsem si skočil nahoru pro mikinu. Pro moji oblíbenou. Taková dlouhá s kapucí, tmavě červená. A popíjel jsem kávu s výhledem.

  Podzim je v rámci možností nádherný. Přehnaný a bezdůvodný optimismus léta opadá, ale zároveň tu pořád není zimní deprese. Krása. 

  Pak jsem si vzpomněl, že mám nahoře v pokoji ještě schované jedno cigáro. Je dost možné, že je ještě od Andyho. Byl to totiž strašnej kuřák. 

  Vyběhl jsem nahoru tak rychle, jak to jen s tou kocovinou šlo a hledal kde se dalo. Skříň, prázdná. Šatník, nic. V šuplíkách úplný hovno a pod postelí taky nic nebylo. Kurva. Takže asi nic.

  Hlava mě z mé neschopnosti rozbolela ještě víc. Vrátil jsem se ven a zarmouceně si sedl. Předtím mi  přišlo, že byla zima. Teď mi je příjemně. Natáhl jsem se pro šálek s kávou a v rámci mezí si vychutnal ničím nerušené dopoledne. 

  Plán na dnešek je jistý. Chlast nemám, takže je třeba ho obstarat. Předtím si ale zajdu do divadla ugrilovat trochu skéra. Jen musím počkat, až mě alespoň trochu přestane bolet ta hlava. 

  Tipl bych si, že mám ještě tak promili v krvi. Při nejmenším půl. Takže se zatím napít nepotřebuju. ZATÍM.  

  “Riley co bude k obědu?”

  S námahou jsem se otočil ke dveřím, kde stála Juli. (Ta starší).

  “Nezbyla tam třeba polívka?”

  “Nevím.”

  Hlasitě, schválně tak aby to slyšela, jsem si povzdechl a oběma rukama výrazně promnul oči. Pak jsem se na ní těma nateklýma bulvama kouk.

  “Tak to běž zjistit ne?”

  A ona udělala normálně to samé! Povzdechla si, a koulela očima. No málem mě v ten moment urvalo, povím vám. Alespoň to byla poslední (i když dneska první), kapka, díky které jsem měl důvod jít na to skéro dřív. 

  Sebral jsem teda co jsem potřeboval, vzal si i batoh na falchu, rozloučil se se sestrami a šel směrem k divadlu. Cestou jsem se stavil do místních potravin a koupil jsem si nejlevnější sodovku v plechu co  tam měli. 

  Venku bylo hezky, ale furt foukal docela studený vítr, takže se mikina hodila. K divadlu to mám od domu tak půl hodinky cesty. Dle mého je umístěno na ideálním místě. Kolem nejsou skoro žádné domy. Je to taková více méně opuštěná oblast pokrytá nepokošenou trávou, otravným hmyzem a ničím jiným. 

  Jakmile jsem vešel dovnitř, udělalo se mi psychicky mnohem líp. Byl jsem jako doma. Na místě, kde se nikdy nekonají žádné soudy, ani nepadají křivé pohledy plné nenávisti, či nepochopení. Seběhl jsem dolů po schodech za podiem do jedné šatny, kde jsem měl schovanou trávu. V sáčku byly odhadem ještě dva gramy, tak jsem si vzal třetinku jednoho a šel s ním nahoru. Na skéro jsem celkem klikař. Stačí mi docela málo a už jsem v nebi. Sedl jsem si na pódium a opřel se o stěnu vzadu. Napil se z plechovky a zbytek vylil. Pak jsem ji uprostřed promáčknul a odervaným víčkem tam udělal čtyři malé dírky. BUM! Dokonalá homemade dýmka. Na ty dírky jsem hodil matroš, vytáh z kapsy zapík a pálil a tahal a pálil. Vždy, když používám plechovku, říkám tomu “grilování”. Sice oheň nemáte pod materiálem, ale koho to sere. Vypadá to prostě skvěle. Většinou se plech hodí na takzvané “dopalování”. To nastane, když vám v sáčku dojde šiška a zbyde vám tam už jen takové malé, nadrobené zelí, kterého je málo na to ubalit jointa a přes skleněnku byste to vdechli. Na to je plech fakt ideál. 

  Měl jsem už vše nachystáno, ale pak se ve mě něco zlomilo. Vzpomněl jsem si na Andyho. Nikdy trávu nekouřil, ten jenom chlastal ligu. Vždycky mi říkával jak se mu to hnusí. Teď mě to zamrzelo. Celou plechovku jsem tak otočil vzhůru nohama a trávu rozšlapal. A i když jsem měl pořád ještě kocovinu jako průměrný dělník z werku, postavil jsem se s chutí svému milovanému publiku něco sdělit. 

  “Mrzí mě to Andy. Byls můj nejlepší kámoš. A mrzí mě, že netruchlím dost. Mám pocit, že by vhodná čest tvé smrti byla kdybych se zabil taky, možná bys to i chtěl. Chtěl?”

  Ale v sále bylo ohlušující ticho.

  “Možná bys chtěl abych byl šťastný. Nebo alespoň trochu lepší než jsme bývali spolu. Možná, že kdybychom se nikdy nepotkali tak bychom byli oba v pohodě. Prostě středoškoláci kteří hrají fotbal, chodí s holkama ven a denně se nebaví jen o tom jestli je lepší skočit z Nuseláku nebo pod vlak. Ale musím ti uznat, že ten vlak bych si vybral asi taky. Všiml jsem si, že seš na tom poslední dobou hůř, ale schválně jsem nic neříkal, protože mi to přišlo cool, víš. Jakože čím víc v hlubinách deprese budeš ty, tím víc stáhneš mě, pak zas já tebe, budeme společně chlastat a možná spolu skončíme i  na ulici. Nevím proč se mi to takhle líbilo. Byl to nějaký únik, nebo zpíčená copingová strategie? Andy? Andy? Kurva. Proč mi to děláš! Myslíš, že to pro mě bude teďka to samý? Že mám být jako troska osamocený? A co mám jako dělat? Nemám si s kým povídat. Nikdo mě nebude chápat. Nikdo ničemu nerozumí!”

  Ukápla mi jedna slza. Zvuk který vydala při střetu s pódiem se rozlehl přes celé divadlo. Vytáhl jsem z kapsy svůj dopis na rozloučenou, který jsem měl vždy při sobě, jako takovou kpztku a přečetl jsem si ho. Myslel jsem u toho na Andyho dopis. Byl lepší. Výstižnější. Hezčeji napsaný. Záviděl jsem. 

  “Fajn Andy, ale tohle je jen pro tebe.”

  Svůj dopis jsem zmuchlal a hodil ho za sebe. Napadlo mě ho ještě spálit, ale nedokázal jsem to. Byl jako magnet přitahující zbytky mé duše. 

  “Snad ti to stačí takhle.” Ještě jsem tam chvíli mlčky postával a po tom, co se divadlem rozlehl zvuk druhé slzy, sem šel domů.