Ze života / Ze smrti

„Vítejte na dnešní schůzi, jsem rád, že jste si našli čas v tak hojném množství.“ Promluvil terapeut a kývnul k nováčkům. „Je skvělé, že si k nám našli cestu i pracovníci ze západních zemí. Všichni se jistě těšíme na vaše příběhy. Nyní se prosím představte a sdělte nám svou Tuláckou hodnost.“ Terapeut dopověděl, chvíli zavládlo známé smrtelné ticho, než promluvil Tulák po levici. „Jsem Tulák pro lidi z Prahy. Dnes nechci přispívat ničím.“ „Já jsem také Tulák pro lidi a přišel jsem z Aše.“ Pokračoval další a další. „Já jsem Tulák pro zvěř ze západních Brd. Rád bych vám dnes pověděl příběh. Příběh o Luckym – nejlepším příteli, a také důvodu proč proklínám svou práci.“
„Pro nováčky bych rád zopakoval, než přejdeme k příběhu, jak to v našem Tuláckém cechu chodí. Jak jistě víte naše práce je nedílnou součástí světa a není to úplně snadná práce. Území máme rozdělené na kraje a okresy, jelikož tvorů je na světě již tolik, že by to nešlo zvládnout. Každý z nás má i svou hodnost. Máme tu Tuláka pro lidi, suchozemskou zvěř, ryby, ptactvo, a dokonce i sólo hodnost pro kočky, to kvůli těm 9 životům. Máme i centrální velitelství v Černém lese v Německu, kde probíhá veškerá ta byrokracie.“ Dopověděl Tulák se zařazením pro suchozemskou zvěř okres západní Brdy. „Děkujeme za opakování, ale myslím si, že v této místnosti všichni víme jak náš cech Ukončování života a naplňování osudů funguje.“ Řekl terapeut. „Přejděme k příběhu prosím, na který se jistě všichni velmi těšíme.“ „Tak tedy, tady je příběh o Luckym.!“

„Moje zařazení, jak už jsem říkal, je na zvěř. Toto je velmi nešťastné zařazení, jelikož musíte doprovázet ty nejnevinnější tvory na této planetě na cestě dál. Náš příběh začal jedno jarní ráno. Bylo to takové to ráno, kdy jsou ještě mlhy, však světlo už začíná být brzy. Byla zima a já stál na krajnici cesty u zajíce. Srazilo ho auto na zadní běhy. Trpělivě jsem s ním čekal na jeho poslední vydechnutí. Naposledy se na mě podíval, oči se mu naposledy zajiskřili životem. Věnoval jsem mu své poslední pohlazení – a bylo po všem. Sledoval jsem jeho duši, jak odhopkává do nekonečných pastvin. Sepsal jsem potřebné protokoly a vydal se toulat dál. Nejhorší na této práci je, že ani ty těla nemůžeme odtáhnout stranou, jak říká naše krédo Nic nemáme a ani nic nechceme, jedině tak si můžeme zachovat nestrannost.“ „Nic nemáme a ani nic nechceme“ zopakovali všichni přítomní. „Toulal jsem se lesem a po loukách. Slunce se začalo probouzet ze svého zimního spánku a začínalo pomalu hřát. Les postupně ožíval, ptactvo zpívalo a mnohá zvířata se chystala na své jarní námluvy.
U jednoho stavení jsem se rozhodl si odpočinout. Rád se v takových dnech zastavím a pozoruji, jak lidé plýtvají svým časem u obrazovek. Je to taková moje zvrácená zábava, bavit se nad tím, jak jim plyne čas a jsou blíž a blíž k našemu pohlazení. Uběhlo několik minut a z boudy na zahradě vyběhl pes. Letmo se podíval skrze okno na své páníčky a už upaloval do lesa. Šel neomylně podle čuchu. Hnán zvědavostí vyrazil jsem za ním. Po pár pěkných desítek metrů se zastavil na pasece, jak si tam lišák nechává prohřát kožíšek od jarního slunce. Já jsem se skryl ve stínu stromů. Jakmile se spatřili, hned se začali radostně vítat. Z těch uvrtěných stvoření jsem ucítil zvláštní pocit v hrudi, který jsem neznal. Zapomněl jsem na můj úkryt a vyšel na světlo. Oba ztuhli a zadívali se na mě. Obvykle v takových případech zvěř peláší, co nejdál, aby jejich čas ještě nenastal, však tito dva ne. Větřili a prozkoumávali mě s opatrností, ne s bázní. Po chvíli se vrátili zpět ke hře. Zvláštní. Pomyslel jsem si. To je snad poprvé co se mě nestraní a ani se mě nesnaží zahnat. Koukal jsem na ty dva celé hodiny, jak si jen bezstarostně hrají, objevují a užívají si krásný den. I já jsem si sundal v zápalu té radosti klobouk, usadil se na pařez, na chvíli zchodil svou kosu a jen si užíval tuto chvíli. Kéž by trvala věčně. Šťastný to den pro Smrt. Když se slunce začalo stáčet k západu zadíval se pes ke svému domovu. Lišák ho pohledem ještě vyzval ať zůstane, že on nikam nespěchá, je sám. Však pes musel. Doprovodil jsem ho k jeho pánům a zjistil, že mu říkají Lucky.
O tohoto neuvěřitelného odpoledne jsem navštěvoval Luckyho a Lišáka jen co mi to má práce dovolila. Brzy se osmělili natolik, že se nebáli usnout mi u nohou. Vždy jsem hlídal, aby je nic nerušilo. Lišák si Luckyho cenil nejvíc na světě, jelikož to byl jeho nejlepší přítel a Lucky měl rád Lišáka. Byla to dvojka, každý z jiného světa, a přesto si byly podobní. Roky plynuly. Zpozoroval jsem na těch dvou, jak jim začíná šednout čumák, a jak i skotačení ubylo. Přes všechny bolesti, co jim jejich stáří způsobilo se ti dva stále navštěvovali a Lišák prosil Lucky čím dál častěji ať nechodí domů. A on vždy šel, protože láska k jeho páníčkům mu to nedovolila. Jednoho rána mi přišel rozkaz z vedení, že jsem žádán u jedné nory v lese. Věděl jsem komu ta nora patří. Usadil jsem se na pařez. Nikam jsem nespěchal, chtěl jsem mu dopřát čas. Sledoval jsem Lišáka, jak naposledy vylézá na jarní sluníčko. Když jsem Lišáka pohladil po jeho kožíšku, tak se mi do očí vlil nový pocit, který jsem také neznal. Viděl jsem ho, jak utíká skotačit za duhový most. Seděl jsem ještě několik chvil u jeho těla a čekal, dokud nepřišel Lucky. Očuchal svého přítele, snažil se mu pomoct na nohy, však pohled na mě ho utvrdil v kruté pravdě. Už nevstane.
Chodíval jsem za Luckym ještě několik let, než nadešel i jeho čas. Vylezl z boudy. Přivítal mě jako svého přítele zavrtěním. Spolu jsme se usadili na jeho oblíbené místo nad zahradou. Podíval se na mě, zavrtěl ocáskem a vložil mi hlavu do rukou. Znovu jsem měl ten pocit. Koukám na Luckyho, jak utíká do širých pastvin přes duhový most, a jak se znovu setkává s Lišákem. Oba jsou znovu plni sil a připraveni na nová dobrodružství.“
„Víte, já se vždy řídil naším krédem.“ „Nic nemáme a nic nechceme.“ Zaznělo místností. „Ano…“ Tulák se na chvíli odmlčel. „Však tady je mé přiznání, toto svaté krédo jsem porušil. Já něco chci! Není to nic hmatatelného, nebo lesklého. Chci se vrátit do dne, kdy jsme spolu. Spolu s Luckym a Lišákem, seděli jsme na pasece, poslouchali zvuky potoku a čas jako by pro nás neexistoval. Tato chvíle je pro mě cennější než cokoli. A proto si nemyslím, že nadále mohu vykonávat povolání Tuláka. Jelikož již nejsem nestranný, již stojím víc za životem.