Praha a štěstí

Anotace: O dívce, která pozná štěstí v jednom zázračném městě...

,,Praha je nejlepší a nejúžasnější město," říká si vždy Klára. Narodila jsem se tu a budu tu žít a jezdit pořád, zní jí pokaždé v hlavě.
Ta holka se jmenuje Klára. Jezdí na koni Honzíkovi už hodně dlouho. Ve škole jí to všichni závidí a touží po tom snad každý. Klára je ve škole velmi oblíbená. Učí se velmi dobře, učitelé ji chválí. Pokaždé má skoro samé jedničky a spoustu kamarádů. Ti ji povzbuzují na soutěžích a při lekcích ježdění. Kláře ježdění moc jde, její kůň je klidný a vycvičený. Už vyhrála tři soutěže a má čtyři stuhy. Čtvrtá stuha je za druhé místo pro pokročilé jezdce.
Kůň Honzík, na kterém jezdí, není její, ale přála by si, aby byl. Už hodně dlouho si to přeje, víc než cokoliv jiného na světě. Honzík není jako ostatní koníci. Je mnohem menší, vlastně vypadá skoro jako poník a pro Kláru je ideální.
Kláře to všechno její kamarádi záviděli, ale jednou v létě, když měla Klára lekci skoků, snažila se přeskočit překážku, ale její milovaný kůň Honzík se splašil a shodil svojí jezdkyni Kláru ze sedla. Ta spadla a zlomila si vážně nohu. Byla skoro měsíc v nemocnici a pak ji pustili zpátky domů. Klára musela chodit s berlemi a spoustu času ležet v posteli. Jejím kamarádům bylo smutno, co se Kláře stalo. Když se Klára skoro pořádně uzdravila, měla mít další lekci ježdění, ale Klára to odmítla. Na koních už nikdy nechtěla jezdit, co se jí zlomila noha. Měla strach, že se jí to stane znovu a Honzíka vypustila úplně z hlavy. Už ji nezajímal.
Jednou, když bylo Kláře dvanáct, tak se úplně uzdravila. Byla ráda, ale maminka před ní skrývala nějaké tajemství a to Klára chtěla vědět. Jednoho dne se to dozvěděla. Řekla jí to její maminka. Vysvětlila jí, že si pro své dítě přeje cokoliv, proto jí s tatínkem koupili jejího milovaného Honzíka.
Klára nevěděla, jestli slyší dobře, ale pak si to uvědomila: ,,Honzík je vlastně můj kůň!" Poděkovala mamince a zase začala jezdit na Honzíkovi.
,,Nikdy v životě se už nebudu vzdávat mého milovaného Honzíka," říkala a říká si to doteď pro sebe.
Katka dočetla poslední stránku této knížky. ,,Tý jo. To je super," řekla a se svými kamarády začala jezdit na ponících.
Když jednou jeli na vyjížďku do přírody, řekla Katka Robinovi a Aničce: ,,Nejlepší na tom stejně je, že můžeme být u koní a je to ohromná legrace."
Oba přikývli.
Všem tato slova zůstala v hlavě a pořád si uvědomují, jaké mají velké štěstí, a také, že Praha musela být pro Kláru hodně, když v ní našla tolik štěstí, a to nejen ona, ale i Katka, Robin a Anička.
,,Život u koní je boží," říká si skoro každý člověk, který miluje koně.