Hanička

Anotace: „Mojmír“, napadlo ji. „Ale … vždyť on o mě nestojí… bylo vidět, jak mě chce dostat pryč, aby už byl sám… Dávno bude spát. Nakonec – je to takovej zombík… Jenže já nikoho jinýho nemám.

Hanička

Hanička seběhla schodiště od profesorova bytu jako blesk. Nepozdravila domovnici. Nestavila se na ubytovně, rovnou zamířila k tančírně Camelia. Jeansy a tričko byly tím nejvhodnějším oblečením na „dýzu“. Darované tři stovky schovala do tajné kapsičky pod opaskem, aby nezlákaly nějakého zlodějíčka.

V sále byli už skoro všichni na parketě. Vášnivě se pohupovali v rytmu zamby. Neviděla žádnou známou holku ani kluka. Ale o to nešlo. Milovala tanec. Čím rychlejší tempo, tím byla šťastnější. Vypouštěla z hlavy trable života. Vmísila se do davu. Sdílela s ním jeho třeštění. Otáčela se kolem vlastní osy. Vtom ji uchopila kolem pasu neznámá ruka. Zpomalil ji, určil vlastní tempo.

Trochu starší, zřejmě už třicátník, ale docela pohledný. Takhle asi vypadal Mojmír, kdysi. Dost ji k sobě tiskl. Po chvíli ji pozval k baru. Objednal u číšníka dva drinky. Ten je namíchal v šejkru. „Chutná?“ dotazuje se posměšně. Objednal další. Haničce se točí hlava. Chlapíkovi je pořád do smíchu. Baví se se sousedy u baru. Hanička si po očku ověřuje, zda je opravdu podobný Mojmírovi. Přece jen ne. Mojmír, když už se na holku koukne, má v očích účast. Tenhle se pořád chechtá, a Hanička si myslí: Ten je ňákej ujetej.

Nevšímá si jí, Hanička se honem svezla ze stoličky a proplétá se k východu. „Kam tak naspěch, zlato?“ je hned za ní. Chytil ji bolestivě za rameno a naléhavě jí pohlédl do tváře. Vůbec není podobný Mojmírovi. Oči má průsvitné jako ryba.

Jsou teď spolu sami v zešeřelé chodbě. Muž ji k sobě tiskne a opile jí dejchá do obličeje.

Najednou se dveře rozlétly. Ze spoře osvětlené ulice sem pár postav vtlačilo potácející se ženu. Upadla na dlažba a zůstala bezvládně ležet mezi nedovřenými dveřmi. Je slyšet dupot utíkajících nohou. Hanička se vytrhla hnusákovi a sklonila se nad ženou. Rovnala jí hlavu. Muž do Hanky šťouchl a sykl: „Padáme.“ Místo toho se děvče sesunulo na kolena a zoufale objalo omdlelou. „Nic nám do toho není!“ vztekal se. Chytil Hanku za paži, až jí udělal modřinu. Ta se však ženy držela jako dítě maminky.
„Krávo,“ vzdal to muž vztekle. Překročil je obě, a dlažba pod jeho kroky venku prozrazuje, jak rychle s tím nechce nic mít.

Děvče pocítilo současně úlevu i strach. V chodbě i na ulici je prázdno. Se ženou nelze pohnout, je nesmírně těžká.

Sebrala odvahu a vrátila se do tančírny. Prosí číšníka o pomoc. Když pochopil, že tělo trčí částečně v chodbě podniku, vyběhl, vytáhl ženu na ulici – chce se vrátit k baru. “Copak ji sem nestrčili z ulice?“ utrhl se na Hanku.

„Když ji necháte u vchodu, policajti vás budou stejně vyšetřovat,“ protestuje děvče. „A tak by se mohli dovědět, že tanečníkům prodáváte extázi.“
Číšník se zarazil: „Ty svině!“ ulevil si.
„Mám tři stovky,“ vytahuje Hanka bankovky z kalhot. „Tu máte, a odvezem ji do nemocnice.“ „Strč si je někam!“
Ale utíkal zařvat do kuchyně, ať ho u baru někdo zastoupí, a pak do dvora pro dodávku. Na podlahu auta rozprostřel dva pytle. „Jestli mi to tu poblije, budeš čistit!“ vztekal se. Vrazil jí do ruky igeliťák a utěrku.
„Ty tři stovky!“ poručil. Dala mu je. Vtáhl bezvládné tělo do auta. Hanka hupla za ním a opatrně si položila hlavu ženy na klín.

Na nemocničním nádvoří zastavili před ambulancí. Číšník zazvonil, vyžádal si nosítka, a jakmile se ženy zbavil, vykřikl, že musí do práce, zařadil zpátečku a vyrazil.

Hanka šla za nosítky a koukala za neznámou, než se za ní zavřely dveře ordinace. Musela čekat na policistu. Než přišel, dověděla se od sestry, že žena byla silně předávkovaná a měla namále.

Policista chtěl hlavně vědět, jestli Hanka ženu nezná, či někoho z party, která ji do průjezdu strčila. Nezajímalo ho, jak se Hanka v noci dostane zpátky na ubytovnu.

Sestřička měla pro tu kulatou ostříhanou hlavu víc porozumění. Nabídla jí, že si může z telefonu zavolat. Komukoli známému, kdo by pro ni přijel. Holka vypadá taková bezbranná… A je nerozhodná. Usadila se na lavičce před ordinací. To jsem dopadla, říká si, nemám ani na tramvaj.

Umírající faťačky se nebála, teď se bojí noční tmy na ulici. Celá ta beznadějná situace na ni dolehla. Začala se třást.

„Mojmír“, napadlo ji. „Ale … vždyť on o mě nestojí… bylo vidět, jak mě chce dostat pryč, aby už byl sám… Dávno bude spát. Nakonec – je to takovej zombík… Jenže já nikoho jinýho nemám.

Hance se strašně chce do tepla, do postele… A do mužské náruče… Mojmír je starý, ale znamená bezpečí.

„Sestřičko,“ zaklepala na dveře ordinace. „Já bych zkusila zavolat jednomu známému.“

„Já si to myslela,“ souhlasí sestra.
„Bude spát a bude naštvanej,“ myslí si Hanka, ale číslo vytočila.

Mojmír kupodivu vzal sluchátko okamžitě. Hlas má přísný.
„Ty nejsi na diskotéce?“
¨“Mojmíre,“ zajíká se Hanička.
„Já vezla za ty tvý tři stovky jednu paní do nemocnice. Teď jsem tady a nevím, co mám dělat.“

Mojmír chce vědět, kde Hanička je, a že pro ni přijede taxíkem.

V autě bylo teplo, Hanička usnula profesorovi na rameni.

Na chodbě potkali rozespalou domovnici. Bába reaguje na každé auto, co zastaví před domem. Haničku sjela pohoršeným pohledem, pana profesora vyčítavým. Mojmír lhostejně pozdraví. Ať si správcová zvyká, že si může vodit holky domů, kdy chce.

Hanička si zouvá boty, Mojmír rozestýlá postel. „Tak pojď, holičko, pojď si hajnout,“ bručí konejšivě.

Napadne ho, že zítra si s ní nebude co říct. Ale dnes je to takové sladké přítulné kotě.