Proč...

Anotace: Proč...nevím...opravdu se to muselo stát...proč...nevím...

Sbírka: LADYfuny for you, O ČEM JE ŽIVOT?

To, že to v naší rodině vře jsem věděla, viděla a o chmurných černých nocí i slýchavala. Ať už jsem ležela v postely a čekala až ten horor skončí a nebo seděla na schodech a čekala, až otec matku uhodí. Bohudík. jí otec nikdy nebil. Druhý den se spolu nebavili, jen na sebe tiše beze slov hleděli a jako by jeden druhému říkali: ,,Tak už se na mě nezlob!!!'' Ve skutečnosti to ale bylo všechno jinak. Bylo mi deset a nejspíš proto jsem si myslela, že se rodiče udobří a budeme zase jedna velká šťastná rodina a třeba dostanu i sourozence. I přesto, že jsem byla jako jedináček šťastná a spokojená, sourozence jsem si už v tomto chmurném období opravdu přála. Snad by mimino uklidnilo vztah mezi matkou a otcem.
Když se zase jednoho večera hádali, seděla jsem na schodech a brečela. Věděla jsem, že otec matku neuhodí, ale přesto jsem měla z něčeho strach. Ani nevím z čeho. Utišit tuhle zlou atmosféru se nepovedlo ani bouřce, která panovala venku. Najednou jsem slyšela ránu. Vběhla jsem do obývacího pokoje a tam na zemi v kaluži krve ležela máma. přiběhla jsem k ní a nechápavě se na otce dívala. ,,Uhodils ji. Ty jsi ji zabil. Nestůj tam a zavolej záchranku..''To jsem na otce neskutečně nahlas řvala. Když přijela sanitka, matka už byla mrtvá. Otec se přiznal, že se hádaly a že matku uhodil. Ona spadla a... uhodila se o roh kuchyńské linky... přímo do spánku. U soudu jsem měla vypovídat. Řej¨kla jsem vše. Jak se hádaly a také že otec matku nikdy nebil. Bylo to pro mě těžké. Nakonec otce odsoudily na rok a půl do vězení. Neměla jsem kam jít a tak mě na tu dobu šouply do děcáku. Byla to neskutečně dlouhá doba. Několikrát jd¨sem od tamtud utekla a s partou, jsme prolezly znad všechny cukrárny. Samozřejmě nevěděli, že jsem utekla. Vždy jsem jim řekla, že mě pustili za dobré chování. Ve skutečnosti to ale bylo přesně naopak. Zlobila jsem, nechtěla jíst a pořád jsem utíkala. Také mi bylo velmi trapné, že mi děcka z party pořád něco platili. ale kde jsem měla sehnat prachy. Kdybych je ukradla, tak bych šla do diagnosťáku a svojí partu už bych nikdy neviděla.
Na to, abych ukradla prachy, jsem byla moc velkej srab
a děckám jsem to přece nemohla udělat.
ten rok a půl byl najednou pryč a já se měla vrádit zpátky k otci. ještě pořád jsem ho nenáviděla za to, co provedl matce. byla jsem přesvědčena, že za to všechno může on. Vůbec mě v tu dobu nenapadlo, že by na tom mohla mít matka také svůj velký podíl.
Vrátila jsem se k němu a ataké do školy. Rok a půl jsem navštěvovala školu při dětském domově. Teď jsem věděla, že se posměchu a nadávkám už nevyhnu. Pokaždé když jsme vešla do kuchyně , tak jem slyšela mámin křik a viděla na zemi kaluž krve. Skoro každý večer se mi o tom zdálo.
S otcem jsem za den prohodila snad jen pět vět. Většinou jsem něco řekla jen tehdy, když jsem něco potřebovala.
Doma to bylo strašný. S tátou jsme se neustále hádaly. Já mu neustále dávala najevo, jak jím pohrdám a že sza máminuý smrt může on sám. Vždy se obhajoval jako ten nejlepší právník. A to byl obyčejný kuchař. Pardón...šéfkuchař. Na to ¨m si táta vžycky zakládal.
Nenáviděla jsem ho. Ale co jsem mohla dělat. Nikoho, ke komu bych mohla jít jsem neměla. Byla jsem přece dcera vraha.

...konec první části

(tento příběh se nikdy nestal. Příběh i postavy jsou zcela fiktivní)