Když se babičky chovají ke svým synům stále stejně a ve vnučkách se vidí…

Anotace: Babička policajt.. To se prostě musí přečíst nebo vidět..:-D

„Už zase na něho číhá.“ Prohlásila moje máma při pohledu na babičku, která stála za dveřmi svého bytu a při každém pohybu na chodbě se podívala, jestli už táta jde.

Bydlíme v rodinném domě a patra máme spravedlivě rozdělená, to znamená:
Nahoře jsou ložnice, uprostřed je obývák s kuchyní a celé dolní patro obývá matka, tchyně a babička v jednom. Už pomalu deset let bydlí sama, dědy si v novém domě užila jen rok. Tak myslím, že někdy od té doby se přenesla její láska k dědovi na všechny ostatní. Nejvíc na jejího psa a syna. Mého tátu. Na Bena řve, co zas proved i neproved a tátovi hlídá brzké odchody a pozdní příchody.

U nás to bylo odjakživa složité. Z jedné strany rodiny němci a z druhé polorusové. To byla právě babička. Když jí bylo šest let, tak se s její maminkou, tatínkem a dvěma bratry odstěhovali do bývalého Československa. Tady začala éra slavných nevážných známostí, kdy, podle jejího popisu, za ní dolejzal pomalu celej Prostějov a blízké okolí. Těžko říct, zda je to pravda, ale já bych tomu celkem věřila. Ona babička totiž doteď ovládá takzvanou „ukecávací krásu“. Neboli, jak ona říká: „Když budeš umět, Haničko, na chlapa správně promluvit, tak ti splní všecko.“ No, bůhví jak to bylo, jestli se vůbec mluvilo, když si nabrnkla dědu v uniformě, ale podle jejích rad se sem tam řídím. Například přípravu bramborového salátu na Vánoce pro deset lidí, bych asi sama bez ní nezvládla. Nemám totiž ještě ten odhad na množství, tak bych udělala asi málo. A babička, když sedí týden po Vánocích nad hrncem salátu, taky tvrdí, že by na to potřebovala aspoň ještě deset let.

Dohady u nás vznikají každé prázdniny, kdy se sjíždí příbuzenstvo. Příčinou hádek jsem samozřejmě já. Kdo jiný. Téma je už několik let stejné a to – po kom jsem. Strýc tvrdí, že po mámě, babička z Olomouce, že po nějaké pratetě od ní z rodiny, táta se tomu pohrdavě zasměje a řekne, že podle toho, jak mi svítí oči, budu určitě po něm.
Rozvine se hádka, kde se jen schovávám pod stolem, aby se mě náhodou nechtěli ptát na můj názor. Rozsekne to pokaždé babička poloruska, když si mě z pod toho stolu vytáhne a potutelně se mě začne vyptávat:
„Copak jsi dělala Hanýsko včera?“
„No byla jsem venku..“
„S kýmpak?“
„No s kamarádem Dankem..“
„Áha.“ Vítězně se podívá po publiku. „ A dneska si byla s Danečkem taky?“
„Dneska ne, dneska jsme byli na procházce s Mírou..“

Babička rozšíří úsměv, div jí nevypadne protéza a prohlásí: “Vidíte? No vidíte to? Je prostě po mně a konec! Kolik má těch chlapů v záloze… Jako já v jejích letech!!“

A protože se babičce už neodváží nikdo odporovat, tak se začnou bavit o politice.
Jenom já vždycky tiše kuňknu, že to jsou jen kamarádi. Ale nikdo mě už neposlouchá.

Sranda je právě s tím inkriminovaným číháním u dveří. To se babička vždycky táty při odchodu do práce zeptá, kdy hodlá přijít a co má ještě v plánu. Hodinu před nahlášenou dobou už čeká u kliky, a když se ozve to známé tátovo pokašlávání a dupání, tak prudce otevře dveře. Teď následují dvě možnosti. Pokud jde přesně na čas, tak na něj jen vybafne „ahoj, jak ses měl?“, ale jak se někde zdrží, tak začne výslech.
Kdes byl, cos tam dělal, s kým si tam byl, a tak dále.
Na to táta pokaždé jen tiše odpoví: „Ale mami, mně už je padesát..!“
Takže přece jen budu asi po tátovi, taky se nedokážu pořádně ozvat.
Každopádně babička si stejně mele svou o pozdních příchodech.
Ona je stejně taková čilá, jen čekám, kdy si na zeď zavěsí píchačky a založí nám karty.

Tak táta tedy jen čeká, kdy si tu svou řeč odříká a kouká, kde co lítá. Případně, jak má vycíděný boty. No prostě jako zamlada.

Pak, když ho babička konečně propustí, tak si to šťastně odhopká do prvního patra, jako že už to má dneska za sebou.

A my pak jen slyšíme tu naši zlatou bábrli, jak nadává psovi:
„K…a, já se na to vys….., že to s ním ta Hanka (moje máma) vydrží.“
A na psa: „No cos to zase proved, neštěkej!!! Drž už tu hubu!!!“

A pak se jen ozve rána, to zavírá okno..

P.S.: Z toho vyplývá, že pokud si chcete zopáknout svá dětská léta, nasaďte si domů mámu. A vnučky se k tomu dozví něco o životě (chlapech).
Babičky jsou prostě k nezaplacení.