Malé zamyšlení nad budoucností

Anotace: Velmi ráda se vracím k tématu: A co bude dál? Tohle je jedna povídka na podobné téma. Mňau.

Víte, co vám řeknu? Jděte se všichni bodnout. Táhněte se svýma chápavýma očima i s moudrými radami. Nechci o nich slyšet. Poslední dobou toho nechci slyšet hodně. Asi budu do konce života chodit se zacpanejma ušima a budu vás všechny ignorovat. Asi si za chvíli řeknu: Proč se s váma štvát? a začnu se chovat podle sebe. Asi. A nebo se taky seberu, za pár let nastoupím na nějaký malý post úředníka a můžete mi políbit šos. Vlastně ne. Nemůžete. Protože po tom líbání byste mě mohli z té práce klidně zase vyhodit, váš šos by vám byl ukradený. A byla bych na tom stejně. Tak dobře. Ještě třeba můžu odjet někam do afriky, kde budu působit jako nějaká humanitární pracovnice, za což budu dostávat děsně málo, jestli teda vůbec něco. Místo toho mi bude patřit vděk těch vyhublejch děcek. No super. Za vděk si nic nekoupim. Kterej moudrej člověk už to řekl přede mnou? Utčitě někdo jo.
No nic. Vraťme se k tématu, jak říkal můj děda. Dobře. Teoreticky bych mohla počárat pár papírů a někde to prodávat. Třeba na Karláku. Ale umělci prej umíraj mladý. Takže to taky ne.
Pak taky můžu zalízt zpátka k mámě, tak říkajíc pod zástěru a nevylézt, dokud mi to nějakej úředník nepřikáže. V tom bych spatřovala nejjednoduší možnost. Chudák tátu by asi trefil šlak. Do mých 15-ti fakt věřil, že budu advokátka. S nějakou prestižní vysokou, vychovaným a hlavně bohatým přítelem se kterým si postavím malý domek někde za Prahou. Vždycky jsem si myslela, že byl moc naivní. Moc věřil v moje schopnosti, což se mi protivilo. Protivilo se mi to tak, že jsem skončila tady. A k čemu mi to bylo?
Lepší neodpovídat, protože tu píšou, že, můžou odmítnout nevhodné příspěvky. To by mě zajímalo, co myslí tím slovem "nevhodné". Může to znamenat sprosté, nemorální, ...nesmyslné...
Mimochodem myslíte si, že je tenhle text nesmyslný? Ne že bych se nějak moc bála, že se tohle "dílo" smaže, ale jen tak, víte? Mňau.
Začnu zase o tom samém, jak na začátku. Chvíli jsem marně přemýšlela, jaké dát "tomu na začátku" jméno, nakonec jsem toho nechala. Proč asi. Mňau.
Každopádně pak tu mám už jen poslední možnost. A tou je... útěk. Prostě sebrat saky paky a vodejít někam jinam. Víte, co vám řeknu? Tohle je fakt divná myšlenka. Jenom tak se sbalit a odejít. Náramně divná. A kam bych šla? Někam na vesnici? Těžko. Tak do zahraničí, třeba do Německa a od tamtud dejme tomu na západ a hledat nějakou tu zemi zaslíbenou. Existuje něco takového? No řekněte mi- existuje ta země z pohádky, kde lítaj pečený holubi do pusy. Uznávám, že by nebyla k zahození. Kdyby byla. Mňau.
Takže co já vlastně můžu udělat? Vatu do uší včera vypotřebovala kamarádka, když se chtěla učit a já ji nějak otravovala. Komické. A úředník být nechci a humanitární pracovníci se stejně velkému obdivu netěší. Občas je daj do nějakýho pořadu na "dvojce", ale jinak nic. Umřít mladá nechci a táty by mi bylo líto. Když se v tom tak rejpam... prosimvás- Jak vypadá ten šlak? Co to asi je? Jestli nějaká nemoc, nebo něco těžkýho... Nevím. Každopádně mi tu zbývá jediná možnost a to tedy opravdu hledat tu zemi s pečenejma holubama. Ale to bude určitě děsně na dlouho, což by se mi nehodilo, protože táta za rok bude slavit šedesátku a určitě by mu vadilo, kdybych mezitím hledala nějaký ptactvo.
No. Možná přece jenom si ten seznam ještě jenou projdu.