Jak jsem se stal strejdou

Anotace: ...

"Čau," řekl brácha. On moc často nevolá, většinou když volá tak je nějakej průser.
"Nazdár! Co je brácha?"
"Ty vole, průser."
No neřikal jsem to?
"Co je zas?" zeptal jsem se předstírajíc nudu, přitom napjat o co zas jde. Ono to opravdu většinou stálo za to. Jednou to dokonce byla cela předběžného zadržení, takzvaná cépézetka, jak rád brácha říkal s hrdinstvím v hlase. Je mi jasné, že když tam ale seděl, byl podělanej až za ušima.
"Tak jsme ti do toho vlítli."
"Zase jsi se vyboural? Ty hovado, stalo se někomu něco?"
"Prosim tě," zazněl starostlivě a mně došlo, že jsem se svým dohadem vedle.
"Péťa je v tom," vybafnul najednou.
"Cože? Kecáš! Nekecáš? Nechá si to? Jak dlouho už?"
"Prej přes tři tejdny. Chce si to nechat, je jí jedno jestli u toho budu nebo ne. Už jednou na potratu byla a děti chce mít, nechce riskovat."
"Ty vole."
"No, ty vole."
__

Petra se během několika měsíců nádherně zakulatila a stala se z ní překrásná nastávající maminka. Na bráchovi byly znát starosti, ale spíš bych řekl, že ty hezké. Samozřejmě, mladý pár, hluboko do kapsy, dluhy na krku, prostě ne zrovna nejlepší moment do toho všeho přivést špunta.
"Tak co? Už víte, co to bude?" zeptal jsem se zvědavě, když jsme konečně s bráchou osaměli.
"Holka."
Zapálil si cigaretu, chtěl mi nabídnout, ale došlo mu, že jsem s tím přestal.
"A co? Jsi v pohodě, zvládáte to?"
Kouknul na mě trochu ironicky. "Musím, co jinýho mi zbejvá."
Moc toho nenamluvil, nějak poslední dobou přestal. Začal víc přemýšlet. Pomyslel jsem si, že snad dokonce začal dospívat. Víte, on byl vždycky jeden velkej průšvih. Už když byl malej, museli rodiče vracet nasoptěným maminkám těžce a draze koupené angličáky jejich ratolestí, které můj bratříček, kšeftman, dokázal oblbnout a vyměnit je s nimi za bezcenné hlouposti.
"Miláčku, kdepak máš to svoje autíčko?"
"Já už ho nemám, maminko. Já ho vyměnil. Ve školce."
"A za copak jsi ho vyměnil?"
"Za tohle," s vítězným obličejem předalo dítko zděšené mamince kouli plastelíny z níž vystupovaly kousky větviček.
"Pozor ale! Je to zbraň proti mimozemšťanům, v noci prý svítí a bude nás chránit."
No dovedli byste zachovat klid?
__

Koukl jsem na telefon. Tři zmeškané hovory. Máti. Bylo mi jasné, že půjde o nějaký nepodstatný úkol s nejvyšší prioritou, maximální důležitost, vyřešit, co nejlépe, ihned. Co na tom, že jste právě na velmi důležité schůzce s klientem a on je svědkem toho, že Marušce zase ukradli mobil, tátu chytají záda a až dorazíte domů, máte si vzít zapýkané těstoviny z trouby. Při pohledu na zákazníka s nadzdviženým obočím je vám jasné, že informaci o přebývání s rodiči nepřešel jen tak. Marně se pak pokoušíte vysvětlit, že jste se právě rozešel s přítelkyní a ona zůstala ve společném bytě. Máte mínus, maminka boduje.
"Ahoj, co se stalo mami?"
"No, prosim tě?!? Proč to nebereš?"
"Měl jsem jednání. Co se stalo?"
"No, tak já tě sháním, že budeš každou chvíli strejda a ty mi to sprostě nebereš!"
"Už? Něměli rodit až někdy příští týden?"
"A co jako? Péťa snad není výrobní linka na děti, ne? Ty sám ses narodil o tři týdny dřív."
Nová informace. Nevypadám, že bych se narodil o několik dní dřív, ale občas se tak cítím.
"Zavolám hned jak budu vědět něco novýho," zazněla rozčileně, zároveň plna očekávání.
Zavěsila.
__

Tak já budu strejda, no páni. Co vlastně takovej strejda dělá? Nejčastěji asi bratrance nebo sestřenky. A pak taky kupuje dárky, které dávají tety. Co ještě? Jo, když třeba neteř zdrhne z baráku, tak by mohla u mě hledat pomoc. Nesmím jí v tom nechat. Pak taky občas dává rady, které od táty nebere, protože je zrovna vůl, protože jí zakázal jít na diskotéku.
Teď ale hlavně pomáhá bráchovi.
__

"No ahoj! Tak jsi se před chvílí stal strejdou. Ahoj strejdó!" křičí máma do telefonu. "Já jsem babička, bábrle!" Zní vesele.
"A je všechno v pořádku? Všichni živí a zdraví?"
"Jo jo jo. Všichni naprosto v pořádku, jdu to volat ostatním, ahoj."
__

"Tak jak je?" zeptám se bráchy s úsměvem.
"Nádherně, to je prostě nepopsatelný. To musíš zažít, to se nedá vyprávět. Když mi jí dali na sále do ruky, tak jsem brečel, jak želva. A pak pokaždý, když jsem se na ní podíval. Je nádherná."
Má pravdu. Je to nádherná holčička.
"Nejnádhernější na světě," říká máma, "já zavolala všem co mám v mobilu, vynechala jsem jenom truhláře."
Brácha se usmívá a nepřestává, je vidět jak je pyšnej.
"Čeče, a Pétě ode dneška říkám hrdinko. To, co musela zažít za bolest, si nedokážeš ani v nejmenším představit."
To teda nedokážu.
"Pojď, jdem to zapít. Potřebuju panáka, ještě teď se mi klepou ruce."
Jdeme to zapít, a opravdu pořádně.
__

Lidičky, já jsem strejda!