Jedna Maximálně psí sobota

Anotace: Když je volný den a přijedou návštěvy, tak je to někdy táááááák unavující, že by se nejradši pořád spalo, ale když má pes paničku s dlouhým vedením a velkou rodinou a přáteli, tak je to sakra těžký..

„No honem se zasměj, no honem..!“
Směju se, ksichtím, skáču, panáčkuju a pak mi dojde, že to asi nebude na mě, ale na toho maličkého tvorečka v postýlce.
Tak si jdu aspoň lehnout, jsem unavený, bylo toho dneska zase dost. Stočím se na polštáři do klubíčka, jako ten nejsprávnější pes a začnu přemýšlet, co jsem dnes prožil..

Ráno začalo celkem krušně. Byl jsem málem zadušen dekou, protože se panička lekla a prudce se odkryla. Nechápal jsem, co se děje, první, co mě napadlo, bylo, že nastalo zemětřesení a panička mě chrání vlastním tělem, jak se to prý má dělat.
Jo, blbost. Přijela babička s dědou, proklatě brzo ráno. Ale jelikož je mám rád, tak jsem se snažil je přivítat, ale panička mě zadržela, celkem drsně, řekl bych. Stiskla mi čumák a místo hezkého pozdravu na dobré ráno na mě křikla: „Drž čumák za zuby!“
Panička někdy opravdu logicky myslí, jak si mám asi strčit čumák za zuby? Kdyby za packy, tak neřeknu, ale za můj podkus? Radši jsem nad tím moc nepřemýšlel a jako ten unešený z filmů jsem jen valil oči, jak jsem se dneska už podruhé dusil.
Panička se naštěstí vzpamatovala, pomalu vstala a začala provádět ranní hygienu.
Jenže to dělala strašně pomalu a mně se začalo chtít na malou a jak jsem později zjistil, tak i na velkou. Můj průšvih je, že neumím mluvit, jinak by to moje skákání asi mělo pro paničku jinej a hlavně smysluplnější význam. S jejím dlouhým vedením se pomalu domalovala, dooblíkla a šli jsme KONEČNĚ (!) ven. Přísahám, že kdybych měl třetí pár pacek, tak se držím, víte kde, abych neposkvrnil schody. Naštěstí jsem tak tak doběhl. Takovou úlevu jsem u stromečku v životě nezažil, ale bůhví, co to ještě překoná.

Doma jsem se přivítal s babičkou a dědou, dostal snídani, kterou jsem vůbec nejedl, co si taky panička myslí, že takový blafy budu žrát? Pche, její dlouhé vedení opravdu nemá konkurence, kdy konečně objeví, že mně chutnali ty kuřecí křidýlka?
No, pak si panička sedla k počítači a byl nějakou dobu klid, lehl jsem si na gauč a začal trávit, co jsem včera nestrávil a ještě ze mě nevyšlo přirozenou cestou. Tak jsem tam tak ležel, klimbal a najednou se panička zvedla, že jdeme za pánečkem.
Jelikož jsem nevěděl za kterým, tak jsem jen líně zvedl ucho, jako že jo a lehl nazpátek.
Však jí to taky pěkně dlouho trvalo, než se vypravila, jí všechno strašně trvá. Když se konečně odpoutala, tak mi dala obojek a vyšel jsem na schody, abych je mohl sjet po zadku. Nepovedlo se, protože se mi nechtělo, protože se to nedělá, protože by se paničky zlobily, protože by mě bolel zadek, protože, atd, atd.. Ale každopádně jsem nebál, jsem přece statečného srdce!

Vyšel jsem zpoza branky a málem mě přejelo auto! Jo přesně, to přijel jeden z pánečků a dokonce s celou smečkou, jen tak tak jsem uskočil před pneumatikou a vzápětí už se vítal s pánečkem Romanem a vůdcem smečky bílým kolegou DeeJayem. Pánečci se mezitím dohadovali mezi sebou, Roman volal na mou paničku pirátko a vrčel na ni, ale tak jako hezky. Pak na sebe vrčeli vzájemně a panička se vymlouvala, že to, co drží v ruce, to placatý, nebo co to bylo, není její. Využil jsem toho, že si mě nikdo nevšímal a občural DJ-ovi vodítko, jo ten měl radost, Chichi. Ale to už jsme vyrazili.

Cestou jsem si zase všechno označil, a když jsme došli na místo, tak jsem překecal paničku, aby si lehla na lavku a já na ni. Na paničku. Tak jsme chvíli čekali a mně došlo, že páníček bude dneska ještě jeden. Tak jsem zbystřil a rozvalil se na paničce tak, aby bylo víc vidět na cestu. Konečně! Ale co to? Panička taky poznamenala cosi o tom, že je asi slepej nebo co. Normálně páneček projel kolem nás a ani nás nezbystřil, ale pak se teda vrátil, asi na mě tak myslel, že mě přehlíd, což je skoro nemožný.
Řádně jsem ho uvítal, olízal, pokusil znásilnit a za necelou hodinku jsem zase musel jít domů, protože panička měla prý hlad. Ženská no. Navíc při cestě domů jsem nepotkal ani jednoho z kamarádů, to bylo divný. Všichni asi byli na obědě, psi no. Bez žrádla by nevydrželi.

Byl jsem z toho tak rozhozený, že doma jsem ani nevnímal těch devět lidí, co už tam bylo, ani jsem neměl chuť na oběd, tak jsem jen zalehl a přemýšlel, co dál.

Mimochodem, zalehl jsem k paničce do postele, protože ona tam už byla, aby bylo jasno, přece ji tam nenechám samotnou, no ne? Hodinku jsem sladce spinkal, a pak mě panička málem zalehla a následně, co jsem seskočil dolů, zašlápla, samý lepší probuzení dneska, ale nedalo se nic dělat, musel jsem jít zase do obýváku. Tam jsem začal obtěžovat našeho dědu, jé to byla sranda.
Házel mi mýho Kuliočka a já to bral za ním smykem, jenže pak jsem zjistil, že se někam poděly ostatní hračky, a tak jsem je začal hledat. No samozřejmě, byly až na úplným vrchu skříňky, málem mě kleplo. Půl hodiny jsem dorážel a snažil se paničce vysvětlit, že tam jsou, ale jí to došlo až pomalu někdy teď, kdy zas ležím a už se mi nic nechce, ach jo, mám to psí život.

„Ty se tak pěkně směješ, zasměj se ještě jednou, no honem!“
Být tím tvorečkem, tak se nesměju ani za nic, kdyby tak věděla, co ji ještě v téhle rodině čeká, to by ani necekla.

Na to Vám všem přísahá, slušně vychovaný jork, Maximo.