Věnováno

Věnováno

Anotace: Povídka věnovaná bývalému třídnímu... O tom, že existují lidé, jež na nás nemálo zapůsobí a které nikdy nevymažeme ze svých vzpomínek...

Kolem ohně sedí na lavičkách lidé. Dřevěná polínka vesele praskají v ohni a žhnoucí jiskřičky vylétají nadšeně k tmavému nebi. Lidése smějí, baví, užívají si společnosti svých známých. Jen uprostřed sedí zamyšlená dívka. Po tvářích jí tančí stíny, mírně nakloněnou hlavu odpírají štíhlé ruce a zamyšlené oči se upírají kamsi do dálky. Někam pryč, do minulých časů, ke vzpomínkám. Nemluví, ale na rtech jí pohrává zvláštní úsměv, který se odráží i v pohledu jejích očí.

Najednou si jí ostatní všimnou a ztiší se. Jeden z nich ji vyzve: „ O čem přemýšlíš? Povídej, vyprávěj...“ Dívka se usměje, na okamžik se zadívá na obrovksý kulatý měsíc – chladně žlutobílý a přeci tak milý - a pak pomalu promluví. Už při prvních slovech se všichni utiší a se zájmem zaposlouchají. Mluví potichu a zprvu snad i trošičku váhavě. Snad se bojí, že ji ostatní nepochopí, ale postupně, jak se dál a dál probírá vzpomínkami, nabývá její hlas na jistotě a klidu.
„ Tak vyprávět mám, o člověku, co dávno ho znám? I on znal mne. A snad nezapomněl... Vždycky se usmíval a nemálo zapomínal. Pravdu říkat uměl, ale do sporů se často nepouštěl. Každého z nás znal, za každým z nás stál a každého rád měl. Své zásady uznával, ale leckdy, než aby za něčím si tvrdohlavě stál, raději ustoupil. Tak občas sám si uškodil. Přemýšlet správně uměl, opravdovým,důležitým hodnotám věřil. Pár chyb udělal, ale na správnou cestu vždy se zase dal. Klid, vyrovnanost a energii, to cítit z něj mohl každý, kdo tomu chtěl. Tak vzpomínám na toho člověka, co vedl nás roky dva. Jak na starosti nás měl a pobavit, rozesmát, vždy uměl. Tak vzpomínám a nezapomínám a věřím že i on nezapomněl a nejednou na nás všechny si vzpomněl.

Dívka domluvila a pohlédla na ostatní. Najednou i jejich oči hrály vzpomínkami. A tak kolem ohně seděla skupina lidí. Dřevěná polínka vesele si praskala v uhasínajícím ohni a žhnoucí jiskřičky nadšeně vylétaly k tmavému nebi posetému tisíci zářivých hvězd. Lidé v kolektivu zamyšleně posedávali, vzpomínali a povídali. Po tvářích jim tančily stíny a jejich oči se upíraly kamsi do dálky. A na to všechno shlížel z nebe klidně a vyrovnaně usměvavý žlutobílý měsíc.
Autor Cristinne, 09.07.2007
Přečteno 337x
Tipy 1
Poslední tipující: Muta cum liquida
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Hodně mě zaujala ta poslední věta, ta metafora s měsícem;-) Mám taky jednoho takového učitele( z chemie:-))- přísný, ale jeden z nejxhytřejších lidí, co znám, vtipný, milý, přátelský a hlavně nesmírně vyrovnaný, i přesto, že ví, co ho v životě potká( jedna taková nemoc). Nesmírně si ho vážím a vždycky je mi líto, když v chemii nevím to, na co se mě ptá, ptž to vnímám jako zklamání jeho nadějí...ptž jeho cílem není odučit hodiny, vydělat si peníze a jít dom, z něho vyzařuje touha, aby nám předal všechno co ví!

09.12.2008 20:53:00 | Muta cum liquida

Mě se naopak líbila moc. vzpoměla jsem si na svého třídního a na učitele, kteří mě učili a učí a které má ráda a které ráda nemám!
mohlo by to být delší.:) Ale jinak super:)

31.08.2008 17:41:00 | Cagi

Nějak mě neupoutala...Nevím proč...Není špatná, je dobrá, jen zkrátka jsem ji nějak nevstřebala...

30.07.2007 09:56:00 | Me and you and all the others

pěkná... Jen škoda, že už.. je to pryč...

10.07.2007 10:22:00 | black.heart

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí