Jak jsem byla domlouvat chlapům v hospodě

Anotace: To je tak, když máte za kamarády absolutní magory...

Zrovna jsem si lehala do postele. Byla jsem už unavená a těšila se, jak si schrupnu. Jenže v tom mi u ucha vybuchla bomba. Tóny na mobilu na plné pecky, takže jsem z postele zase vylítla, co se jako děje. Že museli minimálně někoho zabít, protože normálně mi nikdo, tak pozdě, nevolá.

Ani jsem se nepodívala, kdo volá a rovnou to zvedla…

„Prosím!“
„Haniii, on mě nech… (škyt) on mě nechal… (pláč)
Volala mi moje kamarádka Lenka, je tak trochu třeštidlo, takže popravdě jsem si ulevila, že jsou, s největší pravděpodobností, všichni živí.

Jako morální podpora jsem ji začala utěšovat, však už to tady několikrát bylo, že se jí něco stalo a ona se potřebovala vykecat. Vždycky to bylo mně. Měla jsem už nachystané fráze, co ji budu říkat, když v tom mě teda pořádně šokovala.

„Leni, no tak, já taky……“ Ale nenechala mě domluvit.
„Víš, já jsem nečekala, že to je takovej srab. Chodíme spolu přece čtyři roky a víš proč mě nechal? No víš proč?!
„Protože je srab?“ Zeptala jsem se opatrně, protože Lenka už začala mít spíš vztek než lítost.
„Jo! Když jsem mu oznámila, že budeme mít miminko tak….
„Cože budete mít?!“ Tak tady v té chvíli jsem byla opravdu šokovaná. Jasně, věk už na to mají, ale nikdy se o tom nebavili. Nikdy ani neprojevili zájem o děti mojí sestry, když jsem byla s nimi na procházce.

„Jsem těhotná Zoriku víš, třetí týden… A dneska jsem to Petrovi oznámila a on mi řek že… (Záchvat pláče)
„Jenom proboha nebreč. A on ti řekl, že jestli si to nenecháš vzít, tak je mezi váma konec, ne?“
„Jak to víš?“ (Fňuk)
„No nevím, tipuju, no jo, to je přesně Peťanova reakce…

Jenže Lenka se zase dostala do fáze lítosti a pronesla větu, kvůli které jsem se začala oblíkat a chystala se vyrazit, abych Petrovi domluvila.
„Jestli mě nechá, tak si něco udělám!“ A že by toho byla schopná.
„Leni klid, kde teď je? Zase v hospodě? No co můžu dělat, jen se chci na toho sraba podívat, klídek. Nebreč, jasný? Zatím.“

A třískla jsem v největším vzteku telefonem. Jo, Petříčku, to tak. Ty se z toho vyvlíkneš a holka bude mít průser. To teda ne.

Tak s takovými pocity jsem se obouvala. Jak jsem ale vyšla ven, nějak se mi to rozleželo v hlavě a polovina statečnosti mě opustila.
Možná bych mu měla dát vědět předem, že tam na něj vlítnu. Anebo ne? Ale jo, napíšu mu vše říkající SMS. Tak jsem začala klovat.

„SES NORMALNI HOVADO!“
Odesláno.
Odpověď: ???????!!!!!!!!
Do pytle, já to odeslala někomu jinýmu, píšu omluvu a další SMS, tentokrát tomu pravému.
„SES NORMALNI HOVADO A JEŠTĚ SI KVULI TOBE UTRACIM KREDIT!“
Odpověď: NEMLUV DO NECEHO, CEMU NEROZUMIS, NEBO SI TO POD VYRIKAT DO HOSPODY!“
„VŠAK UZ TAKY JDU, TY CHYTRAKU!“

Dojdu na místo bitvy další část statečnosti mě opouští, má pravdu, neměla bych se do toho plíst. Ale sakra, Lenka je moje kamarádka, přece ji v tom nenechám. Aspoň si zchladím žáhu na tom pitomci, když už nic jiného. A vcházím do jámy lvové.

„Jooo, přišla!!“

Nechápu radost, nechápu ani poloprázdnou hospodu. Nechápu, že vidím známé tváře.
Aha, teď už chápu, Mirek slaví narozky, přála jsem mu odpoledne. Cože?!!!

Lenka ke mně přijde s omluvným výrazem, ale v očích jí září hvězdičky.
„Sorry Hani, menší lež, jinak bysme tě na oslavu nedostali. Víme, že večer nikam nechceš chodit. A taky víme, že bezpráví neodoláš.“ Mrkla na mě.

„Lidi,“ pronesla jsem památnou větu, „já vám mám sice ráda, tobě Mirku, ještě jednou všechno nej, ale asi vás zabiju všechny, takhle mě vytáhnout v deset večer z baráku!“

No ale zůstala jsem tam dvě hodiny, co mi zbývalo, když už jsem tam jednou byla. Ale stejně jsem musela ještě něco vyčíst Lence, té herečce. Přitočila jsem se k ní a šeptla jí do ucha:

„Taky sis mohla vymyslet něco lepšího, víš, že se nemá s těhotenstvím žertovat.
„Ale já jsem fakt těhotná, ale Petr to ještě neví, tak ani muk, řeknu mu to zítra.“ Mrkla na mě znova.
A já si jen pomyslela:

JEŽIŠI KRISTE, TOHLE SNAD BYLA GENERÁLKA!!!