Povídky doktora Cvokaře 4. HRUŠKA

Anotace: C = Cvokař, P = pacient

Sbírka: Povídky doktora Cvokaře

C: „Tak co vám schází?“
P: „Já jsem hruška...“
C: „Tak co vám schází, pane Hruška?“
P: „Jakej „pane Hruška?“ Já jsem hruška – ovoce – nechápete?“
C: „Promiňte... Jak vás mám tedy oslovovat?“
P: „No přeci – hruško. Vy neumíte česky? To jste vzdělanec?“
C: „Dobře. Tak co máte na srdci, hruško?“
P: „Musím si DŮRAZNĚ stěžovat na zdejší personál! Před chvílí mě utrhli ze stromu. Ale já ještě nejsem vůbec zralá!“
C: „Hruško, tady v ústavu platí určitý řád pro všechny. Jestli jste Napoleon, Božena Němcová, nebo hruška – to je jedno. Ve svých pokojích musíte být všichni včas. Personál se zachoval správně, není důvod ke stížnostem.“
P: „Že není? Tak si kousněte! Vždyť jsem ještě malá, tvrdá a kyselá hruška! To jste tady všichni padlí na hlavu?“
C: „To jsme vás, hruško, měli nechat viset na stromě přes noc? Vždyť byste to ani nevydržela!“
P: „Až uzraju, spadnu sám... ale teď už to je jedno. Zničili jste mě...“
C: „Vy nevíte, hruško, že ovoce nebrečí? Co ty slzy?“
P: „To je krůpěj rosy...“
C: „Teď odpoledne?“
P: „Tak to bude asi chemický postřik...“
C: „To už je lepší. Kolik je hodin?“
P: „Pět. Proč?“
C: „Abys přestal blbnout přes čas, Pepane. Půjdeme spolu dneska na jedno?“
P: „To by šlo. Já měl dnes v ordinaci dvanáct pacientů. A ty?“
C: „Když nepočítám tebe, KOLEGO, tak taky dvanáct.“
P: „Tak jdem. Poslední zhasne. Ještě že tě tady mám a můžu si s tebou zablbnout. Jinak bych se v tomhle blázinci asi brzy zbláznil...“