Všechno krásné mají před sebou

Anotace: Věnováno mým bývalým spolubydlícím z lázní, i když si to už četly: pro Nikču, Aničku, Terku i Káju. Psáno trochu ve špatné náladě přímo v LB.

Bílé, holé a opuštěné stěny, v místnosti pouze dvě díry do světa a obě zamřížované… Ale mříže v oknech jsou to poslední, co by stálo za výtku.
Přesto je místnost prosycena mládím. Snadno se pozoruje, jak mládí roste, vyvíjí se se všemi kouzly i těmi protivnými obvyklostmi - hihňáním se a naivními sny, směšným chováním - předváděním se a nesnesitelným švitořením.
Pět děvčat. Čtrnáct let, patnáct let, čtrnáct, patnáct…
Sedmnáct. Nepatrný věkový rozdíl, který ale odděluje nezanedbatelné množství zážitků i zkušeností. Ony stále čekají, sní… První polibky, první láska (srdce z perníku a vystřelená růže)… Nebude to dlouho trvat, než je kluk poprvé odveze autem až před jejich dům (a k sobě domů).. První rozchod, utrápené zarudlé oči, roztrhané fotky… A už spěchá další láska, už se svět točí dál, dál, dál…
První cigareta, první …, první noc plná alkoholu, kdy skončí předkloněné nad záchodovou mísou a pachuť zvratků v ústech budou cítit ještě dlouho. Ale zatím čekají.
Starší mladým vždy vykládají, že čekání je právě to nejkrásnější období. O tom nic nevím, už při tom slově, mi vždy rašila vyrážka na kůži a zuby se samovolně stiskly.
Nenáviděla jsem čekání na autobusové zastávce, u doktora… Čekání na život jsem nesnášela ze všeho nejvíc.
Ale vidím, že ony jsou mnohem rozumnější a trpce vzpomínám na své vlastní chyby. Ony se snad nikdy nezamotají, ani nepoznají, ani se nezostudí ve stejných situacích, do kterých jsem se zamotala, v nichž jsem se zostudila, které jsem poznala já. Kéž se jim vyhnou ranní výčitky svědomí a úzkostné výpadky paměti, kterých bych litovaly a srážely se jimi k zemi.
Vstupuji do budovy a v rohu chodby se mi vysmívá nápis: Špinavé prádlo. A vím, že to nejrozumnější, co bych měla udělat, je se do ní zavřít, uvěznit se v ní celá omotaná špinavým prádlem. Ušpiněná a stará, a když se s nimi srovnám… Dokáží se lépe nalíčit, sleduji jejich větší rozhled, lepší vkus…
A pomalu se zmenšuji a scvrkávám.
A v prvním poschodí mě k sobě stahují dveře s nápisem: Úklidová komora. Měla bych se tam uklidit. Protože až se zítra probudím, naleznu v zrcadle první vrásky, a v závodě mě porazí o celé kolo...

Nemožná, opotřebovaná…

Všechno krásné mají před sebou.