Žena činu

Klasické nemocniční ráno .
Zšeřelá chodba, svítí každé druhé světlo.
Ospalé ticho a typický dezinfekční odér.
Většina lidí se na židlích před vyšetřovnou pohrouží zpátky do dřímoty. Ještě na chvilku
zavřít oči, ještě na chvíli spojit nitky snů…
Za několika zavřenými dveřmi se už odvíjejí nové osudy.
Ve vzduchu visí naděje i strach, radost i bolest.
Ručička velkých hodin nad námi se s železnou pravidelností točí stále dokola. Její zvuk jakoby mimochodem ukolébává.
Náhle se otevřou skleněné dveře na konci chodby a dovnitř vjede uklízečka s příručním vozíkem.
Namočí podlouhlý mop a jedním tahem "vytře" směr tam - zhruba 10metrů. Namočí podruhé a dokončí úklid. Popojede s vozíkem k východu, vezme smetáček a lopatku a jde zamést nějaké nezbedné smítko. Nikdo jí nevěnuje pozornost.
Jen z protější židle se vztyčí jedna postarší dáma a v předklonu sleduje ostřížím zrakem podlahu. Pak se pomalu, s očima stále zabodnutýma do podlahy, pohybuje směrem k uklízečce. Ta se zastaví a hledí na paní se širokým, vlídným úsměvem. Dáma napřáhne pedagogickým gestem ukazováček k zemi a ticho prořízne hlasité napomenutí :
„ Paní, tady Vám leze nějaká breberka!"
Všechny oči už pozorují podivnou dvojici. Snad každý rentgenuje očima podlahu a snaží se odhalit onoho narušitele. A opravdu – jedna „breberka" by tu byla .
Ten ŠVÁB je opravdu výstavní kousek!
Uklízečka je ale „žena činu". Hbitě přiskočila, naklonila se nad něj (snad aby ho lépe viděla) a s lopatkou ladně založenou za zády odtušila :
„ JÓ PANÍ, TAKOVEJCH TADY JE…"
...a s úsměvem ekologické aktivistky odešla.
Ticho bylo téměř hmatatelné.
Dáma jen zmateně zírá.Když jí došlo, že „žena činu“ je nenávratně pryč, pomalu se svezla do nejbližší židle. Roztřesenou ruku si přitiskla k hrudi a z bledých rtů jí slabě uniklo :
"Asi šla pro Biolit"
Bylo mi jí líto.
Švábík dávno kamsi odběhl – asi sdělit kolegům, že už je čistý vzduch. (pardon, podlaha )
Chodba se opět ponořila do ospalého ticha...hodiny si monotónně poskakují a většina přítomných navazuje ještě na chvíli nitky snů ...jakoby nic...jakoby tu právě nebyl zachráněn jeden život.
Prostě klasické nemocniční ráno.