Popelka

Popelka

Anotace: ze života

V den mých třináctých narozenin, když všude bylo od sněhu bílo, vstoupila do dveří s nemluvňátkem na rukou mladá dívka Marie a táta s úsměvem rozpačitě tichým nám sdělil: „Deti moje, toto bude odteraz naša nová mama. Menuje sa stejně ako ta vaša, je iba o hodne mladšia a musíme jej pomáhať, aby si u nás zvykla a aby sa jej u nás páčilo.“

Malý bráška se k tátovi a ke mně přitulil, chytil se nás za ruce a nejistě řekl: „Toto nemôže byť naša mama, veď naša mama v lete umrela.“

První co malé dítě napadne, bývá bezelstná pravda, vycítí chlad jako malé štěňátko. Po létech už zkušenosti mám prožité na vlastní kůži, a proto vím a mohu potvrdit, co lidové moudro praví: „Cizí krev nehřeje, slitování nezná, je to zákon přírody, funguje jako selekce.“

Snažili jsme se ze všech sil o oslovení ztrátou zapovězené, ale přes pusu nám nešlo říct té paní, která se zpočátku trpce usmívala a později už jenom nadávala, všechno kritizovala, dům křikem a hádkami rozvibrovala, napětím a nejistotou zaplnila: „Mama, mamička naša, poď si s nami chviľku hrať, pohlakaj nás, je nám smutno a večer chceme ako kedysi počúvať o medvedíkoch a o kúzelných čižmičkách.“

Macecha intrikami nešetřila a pořád, jako gramodeska rozbitá odříkala dokola:
„ Tvoje deti sa ti nepodarili!
Nemajú ma radi, neposlúchajú, robia si čo chcú a so mnou sa stále iba hádajú!
Pomáhajú málo!
Nechaj ich doma, nebudem tu sama prať a variť, chcem ísť za kamarádkami sa baviť!
Nebudem vám robiť otroka .“

Povedlo se ji po čem prahla, zabrala si dům i majetek.

Tátu nám naštěstí neukradla, vždyť jej nemilovala.

Pořád se s ním jenom hádala, všem nadávala bez rozdílu, jenom svoje dítě hýčkala, banány a mandarínky před námi ve skříni tajně schovávala a nám plná vzteku spílala:
„ Ste maškrtníci a všetko by ste zjedli, to nie je pre vás, Erika je ešte malá, musí hodne papať, aby dobre rástla, aby bola silná a zdravá.“

Jednou, ve slabé chvilce, když už nevěděl kudy - kam a žal topil ve slivovici, posteskl si táta: „ Deti moje, nie je Mariena ako bola Maryška. To bola žena moja a vaša mama. Tato je lenivá, stále iba nadává, samé hlúposti furt iba vymýšľa, ale je moc mladá a ja si ju vychovám.“

Vylítly jsme z toho ukřičeného hnízda, tak brzo, jak jen to šlo. Čekaly jsme na den, až nám bude sladkých osmnáct a po celý čas držely při sobě.

A když vzpomenu těch náhod, kdy nám cizí lidé pomohli nezištně, tak věřím tomu, že maminka nás z nebe hlídala.

Dneska jejich dítě a její dítě, nutí tátu, aby na ně přepsal rodný dům, který maminka s dědou Janem postavili, když táta musel na vojnu.

A tak z téhle nesourodé rodiny, mají jasno jenom dvě siroty. Milují otce svého natolik, že pro jeho klid, rozhodly se zbavit věcí nepodstatných a vzdaly se práva dědit.

A konec?
Už se blíží, podobá se tomu z pohádky o Mrazíkovi. Táta sklízí plody lásky, co kdysi zasel, snad zůstane mu dům, ve kterém nás kdysi starostlivě a s láskou vychoval.

Už nevábí jej minisukně, ani dlouhé vlasy plavé.

Scházíme se a bavíme se jako kdysi, teď navíc také s jeho vnoučaty. Se vší úctou a vážností, která náleží milovaným tatínkům, usedá náš vzácný host do čela stolu, jemu a nám všem pro radost. Tátu jsme si vzít nedali, vždyť dále se chceme scházet u rodinného krbu a se zatajeným dechem poslouchat příběhy ze života, které náš drahý tatínek umí tak krásně vyprávět.
Autor Anny, 06.05.2005
Přečteno 685x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (2x)

Komentáře

je to velmi dobré

07.06.2007 18:52:00 | 1984

Nelžu slovem řeknu-li, že se mi vehnaly slzy do očí. Prostě mne to dojalo. Je to napsaný životem. Dál k tomu nemám moc co říci.

31.05.2006 07:33:00 | umělec2

Teda Anny, to je tak silné a dobré, že se divím, že to má jen jeden komentář. Brilantní, exelentní, vevím, asi neznám slova která by to lépe vyjádřila. Je v tom moc citu, moc úžasných myšlenek a hlavně moc a moc pravdy. Myslím si, že je na světě velmi málo žen, které dokážou přijmout jiné děti než svoje. Ale je krásné, jak přes to otcovo poblouznění, si jeho děti dokážou zachovat rovná záda, ctít ho, milovat a neodsoudit ho. Víš, rodičovská láska, stejně jako ta láska dětská vůči rodičům, ta je tak silná, že nemá hranice. Co je to proti tomu nějaký dům, byť v něm zůstalo tvé dětství a mládí? Prožila jsi ho tam, a to ti nikdo nevezme, ať už tam bude bydlet kdokoliv.
A ještě prosím - má prosba, piš piš piš. To byla poslední tvoje povídka, která my chyběla k přečtení. Těším se na další...

09.05.2006 22:23:00 | risik

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí