Anděl nebo ďábel ?

Anotace: Láska a nenávist.

Anděl nebo ďábel ?

Místo děje:Lékařský pokoj zapomenuté okresní nemocnice v severozápadních Čechách
Čas děje:Srpen 2007

Tak a půlku noční služby mám za sebou.Zatím tady byl jeden výron,jedna ruka pořezaná o plechovku a pak skutečná kuriozita.Dva geyové kteří se pohádali a poprali o to jak vymalovat nový společný byt.
Tolik slz a odprošování chirurgická ambulance neviděla, co tady nemocnice stojí.A jak se láskyplně vedli za ruce při cestě domů, to prostě nejde ani popsat slovy.Tahle až komická scéna mě přinutila sepsat svůj, do jisté míry, podobný příběh.

Pokud trpíte předsudky k lesbám tak tady přestaňte číst zbytečně by vám vyskočil krevní tlak.

Místo děje:Lékařská fakulta jedné české univerzity
Čas děje:První polovina 90 let dvacátého století

Konečně poslední ročník.Říká se sice život studentský život veselý,ale já to tak neviděla.Ty předchozí roky studia byly naplněné usilovnou pílí.Má pozice člověka,který nepocházel z lékařské rodiny byla o dost obtížnější než u spolužáků z medicínských kruhů.Ale nějak se mi dařila procházet.Skutečná pohroma přišla teprve nyní. Vzala na sebe podobu nové vyučující.
Nová profesorka Alena S. Byla na svojí vědeckou hodnost neobyčejně mladá, tak třicet pět maximálně čtyřicet let.Každý na fakultě věděl jak se k docentuře dopracovala.Jejím manželem byl vysoký,ale opravdu hodně vysoký úředník ministerstva zdravotnictví.
Pravda, byl asi o třicet let starší než jeho chotˇ,ale té to vůbec nevadilo.Ta šla tvrdě za svým cílem stát se nejmladším šéfem fakulty v dějinách.Skutečnou zvláštností v jejím chování byla zášť vůči „lidem z venku“.Tak ona sama označovala studenty v jejichž rodině nebyli žádní lékaři.
V ročníku nás bylo jen pár,ale paní profesorka nás začala nemilosrdně selektovat.
Vyhození v posledním ročníku, to byla úplná katastrofa. Jak po profesní, tak po finanční stránce.
A já se proto vrhla do učení jako blázen.Všechno bylo marné.Nic z mé strany nebylo dobré a časem se ze z mně stal jakýsi fackovací panák madam Aleny S. Podivnostem ale nebyl zdaleka konec.Sice se stále do mně navážela,ale já pořád zůstávala její studenkou.Kolegové a kolegyně kteří nebyli dost dobrého lékařského původu, skončili a odešli na jiné školy,ale moje maličkost se stále držela.Navíc mi neušlo,že i při přednáškách neustále sleduje co dělám.
Blížily se zkoušky a bylo znát,že je se mnou zle.Zápočet se mi podařilo získat spíš náhodou.Hlavně díky asistentovi,který mě upřímně litoval,ale pomoci si netroufl.
Den proběhl přesně podle té nejhorší představy.Vytažená otázka mi dokonale sedla.Příprava proběhla hladce a první část zkoušky taky.Naučené údaje ze mne vylétaly jako z kulometu,ale pohled do tváře zkoušející nevěstil vůbec nic dobrého.Ve chvíli,kdy má výřečnost ustala spustila ona.Vodopád otázek až od nejmenšího detailu.Žádný čas na rozmyšlenou.A já začala hořet.Během chvilky mluvila jen ona a já se zmohla jen tu a tam na ,,ano“ ,,ne“ a nejčastěji ,,nevím“.Bylo jasné,že je dobojováno a já určitě nevyhrála
.Tedˇmne odsoudí
Nadechla se a řekla:,,Takže drahá kolegyně.Sama vidíte jak to vypadá.Ale přece jenom určité znalosti tady byly předvedeny.Musím si Vás nechat projít hlavou.Známku zatím neuzavřu.Dostavte se po sedmnácté hodině a já Vám jí povím.“
Jako po úderu do hlavy jsem vyšla na chodbu.
Ale co to znamená?
Chce mě jen šponovat po celý den?
Nebo snad nechat projít?
No, každopádně musím čekat.Čas se děsně vlekl,ale nakonec se čas naplnil.
Úderem páté odpolední jsem zaklepala na pracovnu své ,,milé“ profesorky.

Místo děje:Pracovna Aleny S.
Čas děje:Začátek devadesátých let dvacátého století

Po mém nesmělém zaklepání se ozvalo strohé ,,Dále.“
Povedlo se mi akorát říci,,Dobrý Den“ a pak jsem už nebyla schopná slova.
Seděla za pracovním stolem a byla úplně nahá. Oči mi sklouzly proti mé vůli na její nádherná ňadra a pak zpět nahoru. Naše pohledy se střetly a já úplně cítila jak rudnu.
Usmála se a řekla:“ Ale holčičko! Snad se nebudeš stydět. Jsi tak krásná a ještě k tomu stydlivá.“
To snad je jen sen!
Zavířilo v mé hlavě.Ale ne, špatný sen.
Až do této chvíle mi problém lásky k mužům nebo ženám nic neříkal. Na střední pro mně ty studentské lásky znamenaly ztrátu času a na vysoký, pak bylo mým jediným cílem studium.
Teď se zdálo jakoby se můj životní běh naplnil v jediném okamžiku.
S tím zvláštním úsměvem se dívala do mých očí a já měla pocit, že ve mne čte jako v otevřené knize.
Po delší pauze konečně řekla:“ Sleduji Tě už dlouho a vím jak se cítíš. Pokud budeš chtít, můžeme se spolu občas vídat.“
Další nával do tváře a pak přikývnutí. Snad i částečně vynuceném, ale radostné. Vím, zní to nesmyslně, ale já byla šťastná i zoufalá zároveň.
Je vůbec možné tuhle stvůru za stolem milovat?
Je vůbec možné ji nenávidět?
Jak spojit lásku a zlobu?
Asi poznala, že potřebuji být sama. Napsala něco do indexu.
Podala ho přes stůl a podivnou schůzku ukončila jediným slovem. „Ahoj“.

Místo děje: Lékařská fakulta, dům doktorky Aleny S.
Čas děje: první polovina dvacátého století.

Bez pozdravu za mnou zaklaply dveře pracovny a já zůstala stát jako opařená.
Jeden pohled do indexu. Dala mi čtyřku. To je snad omyl! Ale nechala mě projít, tak co.
Druhý den jsem nemohla dospat.
Co to se mnou je?
Já se těším na Alenu S., ale zároveň se i bojím našeho setkání.
Úžasné!
Strach a nedočkavost v jednom. Abych za chvíli nebyla případ pro psychiatra.
Alena S. vstoupila do učebny a naše pohledy se střetly. Jiskra radosti zazářila a v jejím pohledu a ten krásný milý úsměv přeběhl po její tváři. Usedla za stůl .
Vše krásné z obličeje zmizelo a bylo to jako předtím. Začala do mne tepat až se mi od hlavy kouřilo. Sžíravá ironie. Zlé poznámky a tvrdý výraz ve tváři. Vyučovací hodina jako každá předchozí, jakoby se včera nic nestalo. Jen při odchodu z učebny stejný odlesk něhy v jejích očích.
Tak to šlo celé dva týdny. Seděla na mně jako dřív.
Až v pátek došlo ke změně.
Po vyučování mě odchytil asistent a řekl.“ Zajděte teď hned ke starý do kabinetu!“.
Zase ten strach a radost zároveň. Vše navíc zvýraznělo jejím chováním, Zaklepání a pozdrav.
Dala mi na uvítanou pusu na rty a řekla:“ Můj muž odjel na kongres do Kodaně. Přijď dneska večer za mnou. Tady máš adresu“.
Strčila mi do ruky lísteček papíru a pak jen cvaknutí zavírajících dveří.
A zase tu stojím jako opařená.
Dvakrát mi ve své pracovně ukázala svojí druhou tvář a dvakrát já neřekla ani slovo.
Adresa na papírku značí prestižní čtvrť v centru města a jen pár set metrů do kopce od naší koleje. Sice si říkám mám tam jít nebo nemám, ale je naprosto jasné, že půjdu. Ne ze strachu, ale ze zvědavosti a snad i z pocitu nepoznaného vzrušení. Ta strohost a nenávist ve třídě v kombinaci s vášní v soukromí ve mně probouzí nezvladatelné city.
Po osmé večerní, zvoním na zvonek.
Ozve se bzučák a známý hlas z reproduktoru říká:“ Obejdi dům a přijď k bazénu:“
K bazénu v takové zimě?
To byla jediná věc co mi zarezonovala v hlavě.
Pohled za roh výstavní vily dal odpověď na poslední otázku. Zahradní bazén mé hostitelky byl postaven v jakémsi skleněném vytápěném pavilonku. Byla ve vodě úplně nahá a s jiskrou v oku zaznačila, že se mám přidat. Během mžiku můj oděv sklouzl na dlažbu na hranici sucha a vody. Pak jen slabé šplouchnutí a už jen vášnivé polibky.
Nebylo nic něžnějšího , než ona. Její dotyky rozpalovaly všechny smysli mého těla. Nemohlo být nic krásnějšího a já chtěla aby to trvalo věčně. Měsíc svítil skrz skleněnou střechu pavilonu a slabým stříbrným svitem ozařoval scénu mého dozrávání.
Po čase, který utekl jako voda v horském potoce zasněně řekla:“ No jdi už domů, moje holčičko.“
Nebylo zbytí, Osušit, obléct a odejít. Za brankou mé oči sjely k hodinám na nedaleké věži. Bylo právě půl jedné.
Ten mžik vášně a nespoutaného štěstí trval čtyři a půl hodiny.
Po víkendu plném vzpomínek přešel další týden a já začala chápat pravidla tohoto vztahu. Ve škole se nic nezměnilo. Pořád ta stejná krutá profesorka, která si ně mně zasedla. Jen tu a tam vášnivým pohled plný něhy poodhalil co je v jejím nitru. Týdny tohoto utrpení byly prosvětlovány vášnivými večery v jejím bazénu, vždy když manžel odejel. Právě v těchto vzácných chvilkách byla pravým opakem té školní fúrie. Byla jako mistr Jekyl a pan Heyd.
Žena dvou tváří. Žena vedoucí dva životy.
K jedné změně ve škole přece jen došlo. Nechala mě absolvovat poslední ročník. A já se stala paní doktorkou.

Místo děje: Okresní nemocnice ve středních Čechách
Čas děje: začátek 90 let až druhá polovina devadesátých let, 20 století

Jako paní doktorka jsem nastoupila do menšího špitálu asi šedesát kilometrů od Prahy.
Mé styky s Alenou S. pomalu ustávaly až zhruba po roce skončily úplně. Veškeré pokusy o navázání intimních vztahů ,ať už s jinou ženou nebo mužem, skončily nezdarem.
Nic a nikdo nedokázal uspokojit mé city, tak jako Alena S. Ta strašlivá profesorka dvou tváří. Čas utíkal a já pomalým, ale jistým krokem stoupala po žebříčku kvalifikace chirurga. Dny, týdny, měsíce a nakonec i roky plynuly svým poklidným tempem a to co se dělo v době mého závěrečného ročníku na škole, se stalo krásnou vzpomínkou až snem.
Byla to vůbec pravda?
A pak se po letech Alena S. vrátila do mého života.
Den začal úplně normálně. Byla vizita a po ní čas na papírování. Z toho mě vytrhl nečekaný telefonát. Ředitelova sekretářka chtěla abych hned zašla k šéfovi. To se mi za ty roky zde nestalo ani jednou, ale já tomu nepřikládala valný význam. Posledního půl roku běžela nemocnicí fáma o mém jmenování zástupkyní primáře. A tak je možné, že mi to chce oznámit.
Šéf seděl za stolem a neobyčejně tázavě na mně koukal po chvíli konečně spustil:“ Paní doktorko, vy znáte z dob studií docentku Alenu S.?“
Po mém letmém přikývnutí pokračoval:“Vy to asi nevíte, ale dostala se do sporu s novým vedením university a její muž jí zařídil jmenování do funkce přednosty chirurgie v jedné z Pražských klinik Za tři měsíce tam udělala takový průvan, že ten její tým je teď nejlepší v celé republice“.
Vůbec nebylo jasné, proč to všechno říká, ale on se už konečně dostal k jádru věci.
„ A Vás si teď vyžádala do svého týmu“.
Tak to je bomba. Já, řadový chirurg z okresního špitálu budu působit na prestižní klinice. Mimo mojí pozornost už šla gratulace ředitele a jeho blekotání, jak je poctěn tím, že se mnou mohl spolupracovat.

Místo děje: Klinika Praha
Čas děje: druhá polovina devadesátých let až rok 2007

S malou duší procházím vestibulem budovy jedné z nejlepších nemocnic v zemi. Výtahem do šestého patra a klepu na dveře sekretariátu. Nikdo tam není a dveře otevírá ona.
Jediný pohled do očí a čas se vrátil. Jakoby to bylo včera , co se naše cesty rozešly. Vůbec se nezměnila. Jen co se dveře zaklaply, cítím na svých rtech její vášnivý polibek. Opět mi to vše připadá jako nádherný sen.
Po chvíli se vrací k realitě a něžně říká:“ Tak pojď moje holčičko, ukážu Tě spolupracovníkům“.
Ve chvíli kdy prošla dveřmi sekretariátu odložila i laskavou tvář. V zasedací místnosti byl shromážděn celý tým lékařů a sester. Jen jednou větou všem oznámila, že já budu novou posilou a pak se věnovala čistě pracovním věcem.
Od prvního dne se vžila do starého schématu. Ona profesorka .Já hloupá studentka.
Kolegové mi s účastí říkali, jak je mrzí co zažívám. Ať se nepovedlo cokoli, viník byl vždy po ruce. Já a zase jenom já.
Občas šéfka nakvašeně zavolala že v práci zapomněla jeden chorobopis a rovnou i říkala, kdo ho má ihned přinést. To byl náš signál. Bazén, ložnice nebo obývací pokoj pak byly svědky našich vášnivých chvil. Po několika měsících se místem setkání staly i hotelové pokoje na sympoziích, kam má nenáviděná láska jezdila jako čestný host. Z počátku všichni kolegové kroutily hlavou, proč zrovna já jezdím všude s ní. Ale pak se zakořenil názor, že stará potřebuje někoho jako fackovacího panáka, ať je kdekoli.
Čas plynul a já začala odborně růst. Alena S. mi dost pomohla se ziskem nejnižší vědecké hodnosti. Moje priority se začaly měnit. Nikdo ani ten nejposlednější člen týmu nechce zůstat napořád jen do počtu. A tak když se objevila možnost ucházet se o místo primáře chirurgie v další z metropolitních nemocnic, nebylo nač čekat.
A v této chvíli se náš vztah tak podivný, ale i krásný zhroutil jak domeček z karet.
Zavolala ni mě do pracovny a řekla:“ To nemyslíš vážně!“
Při těchto slovech mi ukázala žádost, kterou jako má nadřízená dostala na stůl. Ale já nechtěla ustoupit. Jen chvilku jsem se snažila jí přesvědčit o tom,že nedělám nic špatného. Pak naše hlasy přešly do křiku a poprvé po mnoha letech mezi námi vypukla hádka.
Tu ukončila slovy:“ Já Vás zničím!“
Od tohoto dne zavládl napjatý klid. Přestala si mně všímat a já byla ušetřená dennodenních jízlivých poznámek na mou adresu. Po dvou měsících vše ukončilo trestní oznámení na mojí osobu pro zanedbání povinné péče o pacienta. Podala ho sice jedna z pacientek, ale já cítila kdo za ním stojí. Alena S. se navenek zachovala skvěle a pomohla mi zachránit bezúhonnost a lékařský diplom. Ale s kariérou v Praze byl konec. Žádná z nemocnic nezaměstná chirurga s takovým škraloupem. Bezpečná vzdálenost je asi tak sto kilometrů od Prahy.

Epilog:
A tak teď sedím tady a složím pohotovost na chirurgické ambulanci . Vidíte, jak je blízko od rvačky dvou gayů k mému životnímu osudu.
Zvoní telefon. Volá sestra:“Ti dva se doma zase poprali a jeden má nožem propíchnutou nohu.“
Tak to jsem snad dopadla přeci jenom trochu lépe.