Hrnec
Hrnec
Koupil si hrnec. Velký, zelený, s uchy jako dvěma pijavicemi přisátými i ocásky a vně se zvláštně barevným dnem, které dokázalo s trochou štěstí a zkušeností házet prasátka. Přinesl jej domů, postavil na stůl a kochal se. V tak velkých hrncích obvykle lidé vařili guláš pro celou rodinu nebo marmeládu. Tím se však hrnec ničí, kovové kuchyňské náčiní mu postupně seškrabává vnitřní bílý smalt a odhaluje kov pod ním, takže vypadá jako část velkého zkaženého zubu.
„Neboj, ty takový nikdy nebudeš,“ řekl mu a jak jen to šlo hrnec objal a přitiskl jej na kostnatý hrudník. „A jestli někdy umřeš, tak s hrdostí na to, jak nově a zachovale vypadáš.“
Povídal si se svým hrncem den co den a ten mu poslušně odpovídal. Večer jej pak uložil na roztažený gauč a přikryl zánovními přikrývkami, aby mu nebyla zima a ještě nenastydl. Představoval si, jak by asi takový hrnec dopravil k doktorovi, jak by s ním zabral místo několika lidem v čekárně - a co by mu vlastně lékař řekl? Hrnec přece nemůže brát stejné léky jako lidé. A kdyby mu nějaké předepsal, jistě by se za ně mnoho doplácelo a na to on neměl. A tak se zkrátka snažil, aby jeho zelený hrnec nikdy neochořel a nemusel pak postupovat tuto cestu.
Jednoho dne se díval z okna na nábřeží a užíval si prvních jarních paprsků, když v tom si vzpomněl: určitě by se hrnec také rád koukl. Rozevřel tedy okno dokořán a hrnec vedle sebe posadil na parapet.
„Je tu moc hezky,“ pokyvovalo se to zelené nádobí na parapetu. Povídali si spolu, vzpomínali a smáli se až oba nadskakovali. Tu se však stalo něco neočekávaného: v jednom zvlášť prudkém výbuchu smíchu hrnec nadskočil víc než měl, ucho vyklouzlo jeho pánovi z ruky a hrnec se dostal do prázdna. Kolem něj si jen slabý větřík pohrával s okvětními lístky stromů a keřů z nábřeží a cvrkot sýkor se odrážel od vypouklého zeleného plechu. Muži vhrkly do očí slzy a jako ve snách - v nejhorších nočních můrách - spěchal ze dveří a dolů po schodech. Zarazily ho až mříže. Všechny oči byli upřené na něj, ale nevšímal si jich a vší silou lomcoval bílými mřížemi a snažil se dosáhnout na kliku dveří za nimi. V hale začalo být hlučno, cizí silné paže ho chytly a snažily uklidnit. Copak to nechápou? Jeho hrnec leží tam venku, krvácí a umírá! Čeká na něj, nemůže ho zklamat!!!
Do nadloktí jej bodlo žihadlo s uklidňující látkou a za necelou minutu už naslouchal jasnému ženskému hlasu. „Zítra, tak jo, zítra…“
Nastoupila do tohoto ústavu jako lékařka teprve minulý týden. Byla mladá, ale na svůj věk už měla dobrou kvalifikaci a pár let praxe v nemocnici. Nikdy se však nesetkala s lidmi, kteří by na tom byli duševně „jinak“. Až teď.
Celý týden seděla zavřená v jednom z pokojů, pročítala chorobopisy a nechávala prostředí i hluky zvenčí na sebe působit. Chtěla se co nejdříve adaptovat a být si jistá, že se v tomto středisku sama nemůže zbláznit. Na člověka totiž působil „blázinec“ individuálně. Představa čtyř hladkých stěn a kovové postele s malým nočním stolkem dokázalo navodit nepříjemné pocity i relativně zdravému člověku. Jako malá se jednou do blázince dostala. Nerada na to období vzpomínala a bála se, že ji práce právě v takovém prostředí nebude příjemná. Když ale přijela sem, nedostavila se úzkost nebo strach, ba naopak, jako by ji něco táhlo dál do útrob budovy a mezi pacienty. Pokoj, který si vybrala ke svému „studiu“ byl barevný, s jednoduchými kusy nábytku a členěný díky mnohým přestavbám interiéru budovy.
Zatím se jí líbilo vše, dnes se poprvé rozhodla vydat se mezi pacienty. Sotva vyklouzla z pokoje, ozvalo se dunění kroků a ze schodiště se vyřítil hubený muž. Po několika vteřinách bylo slyšet v hale, jež byla zároveň společenskou místností, rozrušené hlasy a zoufalé výkřiky. Běžela za ním.
Když s tlukoucím srdcem seběhla dvě desítky stupňů dolů, naskytl se jí znepokojivý pohled, který jí znovu oprášil zážitky z dětství, avšak nezastrašil: jeden mohutný muž držel ubohého hubeňoura kolem pasu, další se rozeběhl k ní. Očividně byli oba lékaři. Pacient dostal injekci a po chvilce už si sedal do křesla a netrpělivě, ale přece, ji poslouchal.
HRNEC, to slovo se jí vrylo do paměti. Jak může někdo toto nádobí považovat za člověka. Zase seděla ve „svém“ pokoji. Jedna ze sester ji konečně přinesla kartu toho muže.
Přecházela po pokoji a přemítala o tom, co se dočetla. Je možné, aby se někdo uchýlil k takovémuto řešení?
Údajně byl mladík od dětství šikanován. To ona poznala také, otřásla se a pokračovala. Školka, škola, střední, práce… ani v jedné z těchto institucí nedokázal najít spřízněnou duši? To není možné. Přitom neměl žádné vážnější úchylky, nebyl příliš chytrý, ale ani hloupý, vypadal vcelku pěkně, jestli se to tak dá říct, rozhodně nebyl ošklivý, tak v čem tkvělo to tajemství, nad kterým psychologové nevěřícně krotili hlavami?
Seděl na zemi a žmoulal máslové sušenky. Nejsem blázen, jak bych mohl?! Jen mám prostě nade vše rád hrnce. Jak rád by jim to řekl, ale bál se, že ho za blázna budou považovat. Na hrncích je tolik krásného, jsou s vámi, když chcete, odpovídají, co jim napovíte a pokud se rozbijí… Vždy je to ztráta, protože k nim člověk získá jakési citové pouto, ale dají se nahradit… Tak proč ho nechtějí pochopit, má prostě rád hrnce.
Dveře krámku se s cinkotem otevřely a oznámily prodavači příchod zákazníků. Po tváři mu přelétl podivný stín, když spatřil TOHO muže. „Moment,“ omluvil se a zmizel někde vzadu. Když se znovu objevil, v rukou držel malý zelený rendlík. Muži se zatočila hlava a chytil se své lékařky. Plaše na ni pohlédl. „Zaplatím,“ pronesla k obchodníkovi. Muž pustil její paži a opatrně uchopil malý hrneček. Objal ho, druhou rukou chytil doktorku.
Od tohoto okamžiku se začal stav mladíka měnit k lepšímu. Když se ptaly mladé lékařky, jak to dokázala, s klidem jim vše vysvětlila: „Koupili jste mu největší zelený hrnec, jaký byl k mání a doufali jste, že budete mít od toho blázna klid. Nepočítali jste s tím, že by se takto duševně nemocný člověk mohl ještě někdy uzdravit. Jak jsem však četla jeho chorobopis, narazila jsem na spoustu zajímavých informací. Když jsem vše poslepovala, došlo mi, co tomu muži asi je. Neprožil si nic pěkného a upjal se k jediné věci – hrnci, velkému, jako kotel. Zkusila jsem mu ale po ztrátě jeho posledního hrnce koupit úplně malý.
Nevím jak vám to lépe vysvětlit, ale ten muž je zklamaný lidmi, v srdci má ale místo. Nemusí jej ale přece zaplňovat jediná velká věc, pokud budou menší vleze se jich tam víc…“
Snažila se zkušeným psychologům a psychiatrům vysvětlit, co vlastně myslí, ale nebyla si jistá, jestli ji všichni pochopili. Někteří se dokonce ozvali s argumentem, že žádná taková porucha neexistuje. Ať tomu už bylo jakkoli, muže po půl roce propustili a on začal vcelku normální život.
Lidé v dnešní době mají v srdci často místo jen na jednu věc. Na sebe. Chtějí být krásní, úspěšní, bohatí a šťastní. Já, já, já… Nehledí přitom ale kolem sebe… Zkuste si i vy místo velkého hrnce koupit malý, aby se vám do skříně vešlo i jiné nádobí…
„Neboj, ty takový nikdy nebudeš,“ řekl mu a jak jen to šlo hrnec objal a přitiskl jej na kostnatý hrudník. „A jestli někdy umřeš, tak s hrdostí na to, jak nově a zachovale vypadáš.“
Povídal si se svým hrncem den co den a ten mu poslušně odpovídal. Večer jej pak uložil na roztažený gauč a přikryl zánovními přikrývkami, aby mu nebyla zima a ještě nenastydl. Představoval si, jak by asi takový hrnec dopravil k doktorovi, jak by s ním zabral místo několika lidem v čekárně - a co by mu vlastně lékař řekl? Hrnec přece nemůže brát stejné léky jako lidé. A kdyby mu nějaké předepsal, jistě by se za ně mnoho doplácelo a na to on neměl. A tak se zkrátka snažil, aby jeho zelený hrnec nikdy neochořel a nemusel pak postupovat tuto cestu.
Jednoho dne se díval z okna na nábřeží a užíval si prvních jarních paprsků, když v tom si vzpomněl: určitě by se hrnec také rád koukl. Rozevřel tedy okno dokořán a hrnec vedle sebe posadil na parapet.
„Je tu moc hezky,“ pokyvovalo se to zelené nádobí na parapetu. Povídali si spolu, vzpomínali a smáli se až oba nadskakovali. Tu se však stalo něco neočekávaného: v jednom zvlášť prudkém výbuchu smíchu hrnec nadskočil víc než měl, ucho vyklouzlo jeho pánovi z ruky a hrnec se dostal do prázdna. Kolem něj si jen slabý větřík pohrával s okvětními lístky stromů a keřů z nábřeží a cvrkot sýkor se odrážel od vypouklého zeleného plechu. Muži vhrkly do očí slzy a jako ve snách - v nejhorších nočních můrách - spěchal ze dveří a dolů po schodech. Zarazily ho až mříže. Všechny oči byli upřené na něj, ale nevšímal si jich a vší silou lomcoval bílými mřížemi a snažil se dosáhnout na kliku dveří za nimi. V hale začalo být hlučno, cizí silné paže ho chytly a snažily uklidnit. Copak to nechápou? Jeho hrnec leží tam venku, krvácí a umírá! Čeká na něj, nemůže ho zklamat!!!
Do nadloktí jej bodlo žihadlo s uklidňující látkou a za necelou minutu už naslouchal jasnému ženskému hlasu. „Zítra, tak jo, zítra…“
Nastoupila do tohoto ústavu jako lékařka teprve minulý týden. Byla mladá, ale na svůj věk už měla dobrou kvalifikaci a pár let praxe v nemocnici. Nikdy se však nesetkala s lidmi, kteří by na tom byli duševně „jinak“. Až teď.
Celý týden seděla zavřená v jednom z pokojů, pročítala chorobopisy a nechávala prostředí i hluky zvenčí na sebe působit. Chtěla se co nejdříve adaptovat a být si jistá, že se v tomto středisku sama nemůže zbláznit. Na člověka totiž působil „blázinec“ individuálně. Představa čtyř hladkých stěn a kovové postele s malým nočním stolkem dokázalo navodit nepříjemné pocity i relativně zdravému člověku. Jako malá se jednou do blázince dostala. Nerada na to období vzpomínala a bála se, že ji práce právě v takovém prostředí nebude příjemná. Když ale přijela sem, nedostavila se úzkost nebo strach, ba naopak, jako by ji něco táhlo dál do útrob budovy a mezi pacienty. Pokoj, který si vybrala ke svému „studiu“ byl barevný, s jednoduchými kusy nábytku a členěný díky mnohým přestavbám interiéru budovy.
Zatím se jí líbilo vše, dnes se poprvé rozhodla vydat se mezi pacienty. Sotva vyklouzla z pokoje, ozvalo se dunění kroků a ze schodiště se vyřítil hubený muž. Po několika vteřinách bylo slyšet v hale, jež byla zároveň společenskou místností, rozrušené hlasy a zoufalé výkřiky. Běžela za ním.
Když s tlukoucím srdcem seběhla dvě desítky stupňů dolů, naskytl se jí znepokojivý pohled, který jí znovu oprášil zážitky z dětství, avšak nezastrašil: jeden mohutný muž držel ubohého hubeňoura kolem pasu, další se rozeběhl k ní. Očividně byli oba lékaři. Pacient dostal injekci a po chvilce už si sedal do křesla a netrpělivě, ale přece, ji poslouchal.
HRNEC, to slovo se jí vrylo do paměti. Jak může někdo toto nádobí považovat za člověka. Zase seděla ve „svém“ pokoji. Jedna ze sester ji konečně přinesla kartu toho muže.
Přecházela po pokoji a přemítala o tom, co se dočetla. Je možné, aby se někdo uchýlil k takovémuto řešení?
Údajně byl mladík od dětství šikanován. To ona poznala také, otřásla se a pokračovala. Školka, škola, střední, práce… ani v jedné z těchto institucí nedokázal najít spřízněnou duši? To není možné. Přitom neměl žádné vážnější úchylky, nebyl příliš chytrý, ale ani hloupý, vypadal vcelku pěkně, jestli se to tak dá říct, rozhodně nebyl ošklivý, tak v čem tkvělo to tajemství, nad kterým psychologové nevěřícně krotili hlavami?
Seděl na zemi a žmoulal máslové sušenky. Nejsem blázen, jak bych mohl?! Jen mám prostě nade vše rád hrnce. Jak rád by jim to řekl, ale bál se, že ho za blázna budou považovat. Na hrncích je tolik krásného, jsou s vámi, když chcete, odpovídají, co jim napovíte a pokud se rozbijí… Vždy je to ztráta, protože k nim člověk získá jakési citové pouto, ale dají se nahradit… Tak proč ho nechtějí pochopit, má prostě rád hrnce.
Dveře krámku se s cinkotem otevřely a oznámily prodavači příchod zákazníků. Po tváři mu přelétl podivný stín, když spatřil TOHO muže. „Moment,“ omluvil se a zmizel někde vzadu. Když se znovu objevil, v rukou držel malý zelený rendlík. Muži se zatočila hlava a chytil se své lékařky. Plaše na ni pohlédl. „Zaplatím,“ pronesla k obchodníkovi. Muž pustil její paži a opatrně uchopil malý hrneček. Objal ho, druhou rukou chytil doktorku.
Od tohoto okamžiku se začal stav mladíka měnit k lepšímu. Když se ptaly mladé lékařky, jak to dokázala, s klidem jim vše vysvětlila: „Koupili jste mu největší zelený hrnec, jaký byl k mání a doufali jste, že budete mít od toho blázna klid. Nepočítali jste s tím, že by se takto duševně nemocný člověk mohl ještě někdy uzdravit. Jak jsem však četla jeho chorobopis, narazila jsem na spoustu zajímavých informací. Když jsem vše poslepovala, došlo mi, co tomu muži asi je. Neprožil si nic pěkného a upjal se k jediné věci – hrnci, velkému, jako kotel. Zkusila jsem mu ale po ztrátě jeho posledního hrnce koupit úplně malý.
Nevím jak vám to lépe vysvětlit, ale ten muž je zklamaný lidmi, v srdci má ale místo. Nemusí jej ale přece zaplňovat jediná velká věc, pokud budou menší vleze se jich tam víc…“
Snažila se zkušeným psychologům a psychiatrům vysvětlit, co vlastně myslí, ale nebyla si jistá, jestli ji všichni pochopili. Někteří se dokonce ozvali s argumentem, že žádná taková porucha neexistuje. Ať tomu už bylo jakkoli, muže po půl roce propustili a on začal vcelku normální život.
Lidé v dnešní době mají v srdci často místo jen na jednu věc. Na sebe. Chtějí být krásní, úspěšní, bohatí a šťastní. Já, já, já… Nehledí přitom ale kolem sebe… Zkuste si i vy místo velkého hrnce koupit malý, aby se vám do skříně vešlo i jiné nádobí…
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk