Já přeci nejsem blázen...

Anotace: ,,Největší chybou člověka je zbabělost..."

Utíkala jsem dlouho nesekanou trávou a jednou rukou jsem si přidržovala foťák pověšený kolem krku. Rychle na cestu podél řeky-voda dlouho nebyla takhle studená. Bylo jí hodně, od stálých dešťů, ale studená. Hnala se mi po boku a zpívala si svou vlastní píseň. Někdy jsem jí i rozuměla…
Večerní mraky se začaly stahovat, jeden bouřkový z kopců pomalu zahaloval trhance modré oblohy.
Někdy bylo vše dokonalé.
Udýchaná jsem se posadila na břeh řeky a hodila jsem do ní kámen. V nitru jsem cítila strach. Strach z pomíjivosti letních lásek. Přijdou a po přísně odměřeném čase je zahubí čas. Jako bodláčí hubí rozkvetlé růže.
Začal foukat vítr a bez dovolení si bral mé vlasy, aby se zabavil. Měla jsem toho dost. Stáhla jsem je do pevného culíku.
Neměla jsem před čím utíkat, vše bylo krásné, dokonalé. Děsivě krásné. Krása mě spalovala a živila ve mně strach. Už nikdy nechci nic podobného zažít. Už nikdy dokonalost, už nikdy nechci rozkvetlé tulipány uprostřed léta. (Až na jaře)
Zčeřená hladina prvními kapky deště se mě ptala, proč nejsem nikdy spokojená. Na tváři mi zbyl jen ironický úšklebek. Až do teď.
Na vesnici přijela celý rok očekávaná pouť. Kolotoče, sladká perníková srdce, veselí. Smích ze všech stran a šťastní lidé. Ulepená pusa od cukrové vaty, růžové a nevinně nadýchané. Něčí prsty cpou další a další kusy sladké hmoty do mé pusy.
Velká mše v kostele. Čas na zpytování svědomí, na zaslepenou víru, na naslouchání…Je na každém z nás, čemu bude věřit a čemu čelit.
Byl to jediný den za dlouhou dobu, kdy pořád svítilo Slunce. Prostě ,,dokonalé“.
Paprsky dodávaly barvu pestré vitráži ve vysokých oknech a nezpozorovány sledovaly naivní modlící se vesničany, na kolenou naprosto oddaní slepé víře. Tisíce šepotavých hlásků si drmolilo právě tu svou modlitbu. Za štěstí ve hře, za krásnou lásku, za peníze v domě, za život.
Odešla jsem uprostřed modlitby. Sice doprovázena stovkou po krvi žíznivých pohledů ale s hlavou vztyčenou. Usedla jsem pod stromy před kostelem a pozorovala mladého umělce s plátnem téměř na koleni. Maloval jemným vánkem šumící zakázanou lásku ve stínu kaštanů. Jemné tahy štětcem mě fascinovaly.
Když jsem slyšela zpěv z kostela, znovu jsem ucítila nasládlou vůni cukrové vaty a znovu se mi začala točit hlava jako na tom kolotoči s barevnými sedačkami…
Krásné opojení, krásná bláznivost. K nevydržení. Nejsem přeci blázen, řekla jsem si.
Za zády mladého umělce, průvod zaslepenců, zakázanou letní lásku, dokonalost.
Před očima rychle se ženoucí rozvodněnou řeku, mokré tělo, prudký liják. Konečně trochu radosti, upřímnosti. A nebezpečná pomíjivost letních lásek uplavala s přívalovým deštěm daleko ode mě…Zůstala na obraze mladého umělce, zůstala ve stínu kaštanů, polkla jsem jí s růžovou sladkou vatou, pohřbila jsem ji na hřbitově za kostelem, dala jsem ji poslední sbohem na malém vlakovém nádraží…
Letní láska bez pomíjivosti mě lehce objala a něžně kousla do krku.