Trest

Anotace: taková krátká vzpomínka

Moje povaha od dětství musela být (soudě podle toho jaká jsem dnes) hodně činorodá. Touha vědět a poznávat mě neopustila dodnes a tak to asi moje maminka se mnou neměla lehké. V mých ranných vzpomínkách má proto své místo (a významné místo) způsob, jakým mě matka kárala a trestala. Do nejmenších podrobností si na to vzpomínám.
Byla jsem ještě jedináček, musely mi být čtyři roky maximálně – a bylo to v zimě nebo napodzim, protože doma jsme svítili – a bylo to tedy večer. Nevím, co jsem udělala ani čím jsem maminku rozzlobila, ale zvýšeným hlasem mi řekla: když zlobíš, tak si sbal věci a půjdeš z domu! Prostřela na podlahu červenohnědý šátek, sbalila mi do něho několik věcí a vystrčila mě před dům. Cítila jsem, že se na mě matka moc zlobí a nevěděla jsem co s tím – a tak jsem vykročila do tmy. Bydleli jsme už ve vojenském sídlišti, z něhož stálo teprve pár dvoupatrových domů a ten náš stál na okraji. Do středu města to bylo dost daleko a protože se na stavbě sídliště stále pracovalo, kolem domu byly hromady zeminy a o kus dál stály stavební buňky.
V jedné z těch buněk se v okně svítilo a já jsem věděla, že tam bývají vojáci. Někdy jsem na ně se svými stejně starými kamarády pokřikovala: vojáčku – máte v kapse omáčku – a v čepici knedlíky – abyste byl veliký! - My děti z našeho domu jsme si nimi často povídaly a loudily jsme: vojáčku, dej nám kafíčko…
Vojáci totiž fasovali kostky slazené kávy, nejspíš nějaké náhražky, aby si je v horké vodě mohli rozpustit na kafe. Vojáci – mladí kluci – nám ty kostky někdy dávali a my jsme je chroupali. Byla to pochoutka! Když mě matka vystrčila z domu do tmy, ani jsem nevěděla proč, nijak jsem nezmatkovala, neplakala, ale šla jsem tedy k té stavební buňce, ve které se svítilo.
Okno bylo otevřené a v něm jsem viděla známé postavy v zeleném Přišla jsem až pod okno a ozvala se: vojáčku, dej mi kafíčko…
Co bylo dál? Dostala jsem to kafe? To už nevím. Najednou vedle mě stála maminka, vzala mě za ruku a vedla mě domů. Víc si nepamatuji, ale přesto na tento svůj trest nezapomenu do konce života.