Mám strach, ale jdu dál I.

Anotace: První část mé první delší povídky...

Čekám v koutě, schovaná do klubíčka a očekávám, co se bude dít. Nevýhodná pozice, sice zamčené dveře, ale nikdo nikdy neví, co se může stát. Nepláču, držím se, dávno už vím, jak se chovat, abych se nezhroutila. Dřív byla moje spotřeba kapesníku několika násobná, ale teď… Dodali mi odvahu, moji blízcí, řekli : „Drž se a jdi dál!“ A já šla a mé srdce se zamilovalo do krásného muže a milovalo, ale nyní zbývají jen slzy, nenávistné myšlenky, zrada, ale už minulostí. Nevzdávám se, chci být vítězem, chci lásku na celý život najít!! Sny, jenom sny mi zbývají…

Dobývá se do dveří, ten jež mi způsobil tolik bolů a trápení a chtěl mě od malička zabít. Ne naivita, ale škaredá a jistá realita. Pořád krčící v koutě, v doufání, že mne neuvidí, ale marně. Vrhá pohledy k zemi, kde ležím. Vybavím si nejkrásnější dobu v mém životě…Před půl rokem, měl o mě zájem jeden kluk, zanedlouho jsem s ním začala chodit, procházky kolem řeky, pohledy zapadajícího Slunce, milování pod hvězdnou oblohou, držení se za ruce, pohledy ze skály na zem, kde jeden krok stačil ke smrti, neuvěřitelné dobrodružství a silná vášeň. Každý jeho okouzlující pohled,, oči černé, jako když je měsíc v novu. Přesto všechna krása spjatá s ním musela skončit! Tolik slz, trápení, nespavosti a nenávisti, jen kvůli rodiči. Kvůli němu! Kvůli tomu, kdo teď stojí přede mnou a chce se zbavit maličkosti mé. Už má možnost, může. Úmrtí matky ho k tomu mohlo jedině vést, jde najisto. Zavírám oči, snažím se neslyšet, i když marně, ale snažím se, není úniku, kovová tyč se dotýká mého těla, nejsou to slabé doteky, ale rány způsobující velikou bolest, kterou si asi on neuvědomuje. Bije do mě hlava ne hlava, v ruce objevuji krev, ležím v ní. Najednou dostávám ránu do hlavy a neslyším doopravdy…

…Líbá mě do vlasů, ten jež mě vždy miloval a nikdy nechtěl ztratit, líbá mě na tvář, šeptá mi do ucha krásné slova a já v tuto chvíli vím, že už mi nikdy nebude zle, že jsem navždy v bezpečí, u něj, u lásky jediné mé. Vznáším se v oblacích, hledíme spolu opět do nebe, když se procházíme na konci města, jsem jak v ráji, krásně Slunce svítí, nebe bez mraků, nikde žádná čerň, vše je barevné a já se konečně usmívám, dokonce se i směji. Říká se tomu štěstí a láska…

Probudila mne bolest, otevírám oči, bolí mne celé tělo, na nic si nepamatuji…Co se stalo a proč tu ležím? Co se děje? Proč mě všechno bolí? Zpanikařím a začínám křičet, křičím i na přicházející sestru s doktorem. Snaží se uklidňovat, vysvětlovat, ale bolest se projeví a netoužím po důvodu, proč tu jsem a opět usínám…

…Padám ze skály, drží mě něčí ruka, padáme dolů, není důvod panikařit, ta ruka mě drží pevně a jistě a nepouští mě, otáčím se, ale už nestihnu shlédnout jeho tvář. Zem je už blízko, je tu. Přestože mne čeká smrt z mé tváře nezmizí úsměv, mám se dobře, ba přímo skvěle a najednou rána a nic, pár vteřin před smrtí zmizelo…

Otevírám oči do tmy, která vyplnila nemocniční oddělení, ve kterém se nacházím, i když vůbec netuším proč. Třeba mi oznámí někdo, kdo zavinil moji ránu na čele, po které teď projíždím rukou a cítím bolest. Přemýšlím kolik může asi být hodin, jestli už je další den, nebo ještě noc? Co to bylo za sen? Kdo v něm byl? To jsem byla já? S kým? Tolik otázek, na něž neznám odpověď. Připadám si teď, jak hrdina mého oblíbeného autora. Copak tady mám zůstat jen tak ležet bez pohybu a dívat se nahoru do stěny, bez vlídné duše, beze slova? Chci si povídat! S někým! S kýmkoli a to hned! Musím zmizet a taky, že jdu. „Mami, nejsi tady, já vím, že bys mě asi říkala něco ve smyslu, že já hloupá, chci jít pryč z oddělení, když se ze mě stala troska, jak mohu vidět na těle.“ Chci si sednout, pomozte mi, nejde to, zpět ležím, i těch pár centimetrů pohybu mohu považovat nyní za zvednutí, zkouším to několikrát za sebou, ale najednou se cítím vyčerpaná. Přestávám.

…Krev, která pomalu teče z nohy, již pokryla celou zem, i těch pár metrů okolo mě, všude je barva krve. Nemám ponětí proč? Odpověz mi příteli, který sedíš vedle mě! Odpověz! Ticho! Mlčíš! Dívám se na Tebe! Ty jsi mrtvý, ale jak to ? …Najednou docházejí slova. Ve mně je prázdno, neslyším, nechci slyšet. Umírám, jak ty…

Je ráno, další den, který budu jen ležet, nehýbat se, budu se dívat pořád nahoru, na tu bílou zeď a nebudu se moct pohnout, nebudu moct nic. Pořád se budu ptát sama sebe, co se děje? Proč se zdají takové sny a stejně mě nikdo neodpoví, stejně zas nebudu vědět nic. Tak potom nechápu, kde se bere ta naděje, že všechno bude jednou dobré. Někdo ji ve mně musí vyvolávat. Třeba ten osudový muž, který byl v každém z mých snů.. „ Návštěva“ zavolá sestra do pokoje. Přichází muž ve středních letech něco sdělí sestře a ta odchází. Přistupuje ke mně : „ Holčičko moje, chyběla jsi mi, co se s Tebou stalo? Samá rána, mám o Tebe strach. Jak zemřela maminka, tak jsme na všechno byli sami, a teď budu chodit z práce a najdu celý byt prázdný? Holčičko, kdo Ti takovou ošklivou věc provedl?“ Nevím, co mu odpovědět a to mu také řeknu, údajně můj otec je nějaký nespokojený, smutný, ale v očích, tam vidím jiskru, nemůžu se v ní vyznat, ale smutná rozhodně není, řekla bych, že je z nějakého důvodu rád. Nepátrám po důvodu, mám jiné myšlenky. Zazvoním na sestru, oznámím ji, že mi není dobře, čímž se snažím naznačit, aby otec odešel. Bylo mi vyhověno. Bez řeči. Odchází. Aspoň něco dobré v tomto dni. Nemám náladu se tu zpovídat lidem, které v této době vůbec neznám a nic mi neříkají. Nejsem sice snílek s hlavou v oblacích, ale vím, že když tu strávím většinu svého života, asi se jím stanu. Poprosím svoji spoluobyvatelku pokoje o stručné informace o její nemoci a o ní. Pohlédne na mě a zřejmě je ráda, že s ní mluví někdo, kdo si o ní nebude myslet, že blázní. Tak tedy Petra, jak se mi drobná a milá dívenka představí, je o dva roky mladší než já, údajně její stav dle lékařových slov se nedá srovnávat se stavem mým. Ona se aspoň může pohybovat po pokoji, ale já nic. Sotva zvednout ruce a otočit s hlavou, což by se dnes mohlo považovat za veliký úspěch. Petra bývala jistě krásná holka, její dlouhé vlnité vlasy a krásná postava tomu nasvědčují, ale teď má celé tělo poseté jizvami. Litují ji asi tak stejně, jako ona lituje mě. Jsem v jisté ´´výhodě´´, nevidím si na spodní část svého těla. Takže dlouho neuvidím, jak jsem zohavena já. Nyní nazývám výhodou, protože bych se určitě zbavila všech starostí a něco bych si udělala, ale mám víru a naději. Všechno bude dobré. Petra se na mě usmívá. „ Co je?“ ptám se jí. „Víš, že jsem hezčí holku než Tebe ještě neviděla? Prosím nemysli si o mě, že pro mě znamenáš něco více, běžně se mi líbí kluci, ale takovou dívku, jako Tebe, nevidím každý den!“ odpovídá, trochu rozpačitě, ale úsměv z její tváře nezmizí. Vzmohu se akorát na pouhé „ Děkuji.“ „Zajímalo by mě také něco o Tobě, vím jen jak vypadám, právě Tě navštívil Tvůj otec a snažil se z Tebe něco vymámit, nevypadalo to, jako kdybys ho měla ráda“ povídá moje nová kamarádka. „Řekli mi, že nějaký zlý člověk mé tělo ošklivě zbil, díky štěstí uniklo jen o vlásek smrti, vůbec nevím, kdo to udělal, kdo za tím stojí a na nikoho si nemohu vzpomenout, pronásledují mne jen sny, které mi říkají, že mám nějakého muže. Kolem se všechno točí, nemohu se v ničem vyznat, snažím se“ vysvětluji. Petra nejspíš chápe a na nic dalšího už se nevyptává, jen sdělí pár vět o tom, že odbije půlnoc, že jde spát. Tak tedy dobrou noc. Snad bude příští den lepší než byl celý tento den.

…Probouzím se do nového dne, všechno kolem kvete, růže, sedmikrásky, povijnice, astry, svět zaplněný tolika barvami. Kráčím zahradou, nejdu sama, za ruku mě drží krásný muž, nejhezčí na světě. Nevidím ho prvně, každý den trávíme spolu, můj milý trhá mi rudou růži. Netrhej ji pro mě. Škoda jí, krásně mohla dál žít a ty jí tak zabiješ. „ Lásko, otevři oči, vždyť patří k Tobě, krásko vypadáš stejně, jako tato růže, nevinná, obě moje, navždy. Lásko, nezlob se. Ale já ji musel utrhnout, kvůli krásnému obrazu, na který teď hledím. Nezlob se na mě krásko, ale musím krásné rty políbit“…

Mám začít věřit na zázraky? Asi ano. Znám tu postavu, už vím, jak vypadá, uměla bych ho nakreslit. Jen mít papír a tužku, určitě bych věděla. Petra spí, všude ticho, bylo by slyšet i spadnutí špendlíku. Mozek říká : „ Buď potichu a vydrž než někdo přijde, hlavně ticho. Ještě spí.“ Ale srdce volá : „ Křič, pros, ať někdo přijde, vždyť bys mohla zapomenout jeho podobu a pak bys mohla strávit další den jen díváním se do stropu.“ Jak se jen rozhodnout, vyberu to, co mě jako první napadne. „Sestro, prosím, sestro rychle pojďte sem“ Překvapivě celý pokoj rázem probudím, vlastně není čemu se divit, můj vysoký hlas by vzbudil i toho největšího spáče. „ Prosím, přineste mi papíry a tužky a něco na čem budu moct psát, děkuji.“ Za několik dalších pár hodin, co nakreslím zřejmě podobiznu toho, kdo mě miluje, si uvědomím, že Petra neví, co se děje. Všechno jí vysvětlím, má také takovou radost jako já. Co ale s tím obrazem? Nechám si ho zatím pro sebe, třeba se bude ještě hodit. Zjišťuji, že i když jsem taková troska, umím být i šťastná, že by existovaly i krásné chvíle. Někde hluboko jsem i pesimista. Bohužel všechno se začíná obracet, jak jsem předpokládala.

„Nesu Vám oběd slečno“ oznamuje stejná sestra, co mi přinesla papíry pro nakreslení portrétu toho, koho celým svým srdcem miluji – prý. Nemám ponětí, ale pořád ty sny, nerozumím tomu! Poraďte mi někdo! Proč pořád v duchu mluvím si sama se sebou? Už mě nic nebaví. Mám jíst! Dle sestry docela rychle, ale copak to je? Myšlenky stále jinde. Hlavně o ničem, mám strach, že za chvíli budu přemýšlet už i nad nadpřirozenými schopnostmi. „Tak snědla jste tu bramborovou kaši? Drahá pacientko, víte co si o Vás myslím? Snědla jste vše – dobrá práce, máte zvláštní schopnosti, jestli se nemýlím, tak mě přesvědčujete o tom, že právě Vy zvládnete pobyt v této nemocnici, statečnosti nemáte zrovna málo. Chci jen říct. Pozoruji tento pokoj už delší dobu. Už od příjezdu auta, které Vás dovezlo, sleduji jisté schopnosti, vidím to poprvé. Obdivuji to. Obdivuji Vás. Nyní přeji krásný den, možná se sem ještě zastavím.“ Odešla, ta paní, co mě chválila, čemuž vůbec nerozumím, prostě odešla. Mám celé odpoledne, její slova mi vrtají hlavou delší dobu. Petra vyspává, chtěla bych se na něco zeptat a poradit se s ní, ale copak můžu? Už byla dneska již jednou zbuzená, to nemohu. Vyčkávám, opět hledím nahoru, stejná barva, stejné špinavé fleky, není jich tam sice moc, ale sem tam ano. Spí, ona pořád spí. To není možné, chtěla bych se na ni podívat, ale sotva pohnu rukama a hlavou. Nikdy nebylo čekání horší. Spát se mi nechce, nezbývá nic jiného než přemýšlet, nad životem, nad láskou, nad jediným člověkem z rodiny, který mně zbyl – otec. Vysoký muž, tmavší vlasy, nakrátko střižené, brýle, kufřík, působícím dojmem úspěšného právníka či podnikatele, nechybí kravata, oblek, vyleštěné černé boty, bez chybičky, ale stejně faleš. Skrývá něco, co by mohl před ostatními skrývat. Falešné oči, které prozkoumávaly mé tělo, nezdálo se mi to snad, ale v odrazu jeho oči se zdály být na chvíli jiskry – naděje, úspěch. Nerozumím. Jsem stejně na všechno sama, vždycky na vážná rozhodnutí člověk zůstane sám, ale já budu sama už pořád, kéž by má slova někdo změnil. Zajímavě si tu přemýšlím, až na mě únava padá, potřebuji spánek, nechám mu cestu. (A hned usne).

……Vysoký muž sklání se nade mnou, v ruce drží nůž od krve. Beznaděj, mám strach. „ Co se děje?“ ptám se nepříjemně shlížejícího pána. „ Tvá maminka, přihodilo se jí něco zlého, ale jde do nebe, za anděly, modlí se za Tebe a říká, abys byla hodná, a že máš být statečná“ vzlyká, přidávám se k němu, oba pláčeme. Otočím se a spatřím ji. Moji jedinou oporu, moji lásku, můj vzor. Padám na kolena a prosím : „ Mami, maminečko moje, prozraď, kdo Ti udělal takovou ošklivou věc? Chci to vědět, musím to vědět, musím! Prosím.“ Ticho. Všude temno. Tma. Sotva jde slyšet venkovní déšť. A co ten muž, kde se nachází teď? Veliká rána. Utíkám nahoru po schodech, na zemi střepy, muž ležící v krvi, drží v ruce nůž a líbeznou řečí povídá: „ Ach, jsi tak krásná, jako Tvoje matka, něžná, milá duše, vezmi si ten nůž, bude Ti připomínat ji, vždy si pamatuj, žila pro Tebe, pro nikoho jiného, bylas její všechno, ale teď…“ nedořekl, nůž spadl k zemi a konec. Druhá smrt v dnešním večeru, druhá škaredá věc, na kterou se musím dívat. Proč? Co s tím nožem mám dělat? „ Mami, maminko, jsi pro mě jediným zdrojem štěstí, byla jsi!“ Pláč, dlouhý pláč, nemá konce, najednou přijíždí policejní vůz. Neslyším, nevnímám, ale oni ano, ležím nad tělem, v ruce nůž od krve, všude střepy a jediná já přežila, takže by se to mohlo klidně zdát jako dvounásobná vražda. Poslední slovy se loučím: „ Pro Tebe se pomstím.“ a odjíždím s policisty na stanici……

Probouzím se celá propocená. Strachem chvilkami popadám dech. Pamatuji si každičký detail snu, co se mi tu snaží duchové naznačit. „Co?“ otázkami se pořád ptám, každou chvíli, ale kdo by mi tak mohl odpovědět. Petra! Podívám se naproti, není tu, věci tu nejsou, ona tu není. Sestra přichází, vidí mé zděšení, přináší léky. „ Nechci uklidňovací prášky, nechte mě! Chci jen vědět, kam se poděla!“ zoufale řvu. „Víš, mohla bych Ti říct, že je vše v naprostém pořádku, ale před hodinou zemřela, moc mě to mrzí“ při posledních pár slovech mi dává jakýsi prášek, najedou nevím, co říct, nemám myšlenky na nic. Taková naděje, že budu mít kamarádku, budu si mít s kým povídat, budu mít každodenní přísun krásných úsměvů. A nic. Jsem zase jen a jen sama.

Volný čas, neubývající minuty, nuda, smutek a s očí se deroucí slzy.

…Kráčím vedle Tebe, ty kráčíš vedle mě, vedle sebe, nikdo není vepředu ani vzadu, jsme si rovni. Poprvé v životě vidím štěstí, lásku i štěstí kráčejíc spolu. Usmívají se na nás a přejí nám šťastný život. Slunečný den, obloha bez mraku, linoucí se hudba z dálky, pomalá píseň China Roses od jedinečné zpěvačky Enyi. Miluji tento song, miluji svého prince a on miluje mě. Stojíme teď vedle sebe, on v tmavém obleku, já v bílých svatebních šatech. Ano, teď budu jen jeho a on bude jenom můj. Navždy jenom svoji. „ Teď polibte nevěstu.“ Jeden z nejkrásnějších polibků, patřící jenom mě. Okolí zatleská, tedy pár lidí, co bylo pozváno. Držíme se za ruce a odcházíme do budovy. Jdeme jíst, hostina začíná. Nemůžeme se nabažit polibky, proto se na chvíli vytratíme, sice známe každý své rty, ale takovou činnost máme oba moc rádi. Uvnitř sálu se tančí, jak o závod, nezůstáváme pozadu, vždyť ta hudba jenom volá k tanci. Protančíme celé odpoledne, až do večera, to se objímáme při západu Slunce a v tu chvíli oba víme, že spolu zůstaneme až do konce života…

Probudí mě příchod otce. Spánek mě zaneprázdnil na celé odpoledne, dokonce i na celou noc, protože jak se zdá, tak venku se teprve rozednívá. Proč ale tak brzy přichází, co asi chce. „ Dceruško, přišel jsem Tě navštívit, na ruce Tě políbit, prostě Tě rozptýlit. Jak se máš?“ „ Proč jsi přišel, proč jsi tady? Máš jistě moc práce a proč se zastavuješ tady? V páchnoucí nemocnici. V nemožném světě nemocných. Proč to děláš? Já Tebou pohrdám, otče! Běž pryč, nech mě být již!“ Překvapivě na mě hledí, nechápe, co se děje, já ano. Sestra přichází injekcí mi naznačí, že něco není v pořádku, tedy já. Všechno se točí, hlava, okolní svět, bílá barva stěnu už není bílá, najednou vidím šeď a tmu, nevnímám nic, co se děje kolem. Jsem jen já a bezvědomí. Nihil. Vidím hvězdičky, natáhnu ruku a padne mi jedna z nich do ní a měsíc, ten velký kulatý měsíc, když jde do úplňku, mohu ho teď držet v ruce, jen tak. Všechno je stejně jen přelud, natahování rukou, hvězdy i měsíc, ale usnout ne a ne. Připadám si, jak extrémně mentálně postižená, ale mám aspoň nějaké myšlenky, ale všechno zmizí a bude líp. Určitě. Vím to.

Místo toho nastane znovuzrození. Nebo si tak aspoň připadám. Vidím totiž nehorázné pokroky, mohu si sednout, mohu dokonce zvednout nohu. Nádhera. Připadám si jako ve snu, ale není to sen, ale realita. Nevím, co mně pomohlo, jestli víra, jestli injekce, nebo ty škaredé zkušenosti, nebo sen, nebo cokoli jiného, nikdy se to sice nedozvím, ale ráda se to ani nedozvím. Začínám si připadat šťastně, šťastné na tom také je, že se krátí pobyt v nemocnici. Vrací se pár vzpomínek, na Petru, na otce, na matku, na muže, už nepřichází slzy, ale přemýšlivý výraz. Přicházejí nápady, vrací se minulost. Vidím scénku, kdy otec vrací se z práce, matka třesoucí se strachy vychází s kuchyně, aby se s ním pozdravila a políbila na přivítanou, přichází z práce, jako obvykle pozdě večer. Místo toho, aby ji objal, uhodí ji do hlavy, vezme do ruky nůž a vyhrožuje jí smrtí, matka se pořád třese, ale snaží se zachovat klidně a otce přemlouvá, že bude vše v pořádku. Hádají se, padají věci na zem, otec vezme pivo, sedne k televizi a usíná, matka naposledy pohlédne na něj a odejde do ložnice. Potichu se vyškrábu z mého úkrytu na schodech a jdu po nich nahoru do svého pokoje, obejmu velikého plyšového medvídka a začnu plakat a říkám si, že takhle končí všechno krásné, co kdy bylo. Jeden jediný večer, na který si moje hlava mohla vzpomenout. Pořád lepší než nic. Mohlo mě tam být okolo deseti let.
Díky těmto návratům do minulosti si začínám uvědomovat, kdo mohl být vrah matky. Nic nedokážu, nejsou důkazy, ale až mě navštíví otec opět, tedy musí určitě přijít, začnu pátrat lehce po pravdě. Z přemýšlení mě vyruší oběd, musím ho sníst, nevidím v tom problémy a dokonce se i usmívám, protože dnešní den se nějak daří…

Nemám sice nic. Sestru, bratra ani matku, otce bych nejspíš měla považovat také za nic, ale podle papírů tím něčím být musí. S kamarády nevím, co se stalo, pokud nějací byly, tak už je asi nikdy nespatřím, protože nevím, kdo by jim o mém stavu řekl. Nikdo. Opustili mě milí lidé. Ale neopustila mě víra. Vím, že se jednou probudím a na vše si vzpomenu, budu zdravá a budu mít opět svého prince, který na mě čeká. Také vím, proč mi sestra říkala, že se jí líbím – viděla ve mně obětavost a víru, která vždy zvítězí a není to jen tím, že něčemu uvěříte, a nemyslím ani na volání Boha. Mám štěstí a držím se ho – to je můj Bůh.

Opět mám bezesnou noc. Tento týden již potřetí. Nechci se ptát proč, stejně bych se odpověď nedozvěděla, ale zajímá mě jen, kdy přijde můj princ. Slyším kroky, že bych se přece jen dočkala? Hlavu mám položenou na polštáři, mám najednou problém zvednout hlavu výš, takže vidím černé vyleštěné boty, smůla – otec. Zcela klidnou větou mu oznámím: „ Co potřebuješ tentokrát? Už vážně nevím, proč to děláš? Co máš z toho, že vidíš trosku ze své dcery? Co?“ snažím se neplakat, těžké, ale… „ Drahá dcero, musím Ti něco vysvětlit. Budu pravděpodobně vyprávět déle, sednu si, pokud to nevadí. Jedna firma vyhlašovala před lety konkurz na manažera, řekl mi to tehdy jeden kamarád, mohl být jen jediný vítěz, vítěze vyhlásili po měsíci - mě. Najednou se nade mnou rozsvítilo a začalo se vše dařit. Skvělá práce, která mě i dost bavila, každodenní vstávání ve čtyři sice bylo náročné, ale dalo se zvládnout. K dokonalému životu chyběla jen láska. Žena, která by milovala celým srdcem. Takovou, kterou jen tak na ulici nepotkám. Čekání se výrazně nevyplácelo, ale co jiného se dalo dělat? Přišla rázně ke mně a řekla mi skvělou zprávu, že budu šťastný jen s jednou ženou, kartářka mi ukázala, s kterou. Proběhla svatba, později i narození dítěte – Tebe. S úsměvem se maminka probouzela, ale i já, vidět ji usmívat se na Tebe, nemohl jsem se udržet, něco tak pěkného, ale maminka měla zdravotní problémy – řekli nám, že nemůžeme mít další děti, byla to rána pod pás. Nejspíš ses měla něco dozvědět, ale teď už je pozdě si něco vyčítat. Poslouchej dceruško, důležité je jediné – musíš se uzdravit – hlavně pro maminku, měla by určitě radost, a pro mě, protože Tě mám rád.“ „ Konec? Už nebudeš dál říkat nic? Falešné věci o mé matce a Tvé minulosti? Myslíš, že Ti něco uvěřím? Nevěř tomu! Nenávidím Tě!“ začínám být velice hysterická „Zmlkni a snaž se vše pochopit! Nebo Tě stihne trest, jako teď“ vrazil jí facku a odchází. Nemám slov, opět cítím jen fyzickou bolest, psychickou nevnímám, vidím hlavně to, že mám chuť se strašlivě pomstít, ale vůbec netuším za co, jediné vím – že on mým otcem být nemůže, nebo pokud ano – tak ne takovým, jakého by si každý přál.

Jsem tu dlouho a stále žádná změna. Dlouho? Týden pro někoho může znamenat chvíli, ale zkuste si tu ležet na posteli a nedělat vůbec nic, přestane Vás život během vteřiny bavit, protože stále očekáváte, že bude lépe, ale nic se neděje a nikdo neříká „ Buďte trpělivá“. V dnešní době? Nedivím se! „Tak co je dnes na programu? Opět jídlo a hádala bych dál, že budeme pokračovat dalším jídlem ach ano, ještě pár rad a přijde otec, hmm, uvidí se. A moment ještě – buďte hodná na ostatní“ zdravím sestru, možná trochu jízlivě. „ Laskavě se uklidni a neřvi tu na mě, mám jen službu, tak se nestarej! Co budeš dnes dělat, poví Ti doktor. Neříkal někdo, že máš mít klid?“ Tak to asi není ta sestra, co mě posledně vychvalovala. Paměť na obličeje opravdu nemám, takže bohužel. Sestra musí odejít, protože ze mě nevyjde ni hláska. ( Radši ).