Černí andělé - 1. kapitola

Anotace: První kapitola mojí rozsáhlejší prvotiny. Třeba vás zaujme

PROLOG
Je tu zima... Kam se všichni poděli?
Odešli.
Proč?
Ty nevíš?
Nepamatuju se
Chtěla jsi být sama.

Tma pohltila místnost. Z kohoutku v pravidelných intervalech odkapává voda. Kap. Kap. Kap. Kap, kap. Kap. Sirka zaprská a oživí knot svíčky. Vosk se valí po stěně a skapává ze stolu. Plesk, plesk, plesk. Jako facka od života. Sedmkrát spadneš, po sedmé vstaň. Ale já už nemám sílu vstát. Ležím. Zírám na strop a poslouchám souhru zvuků. Plesk, plesk, plesk. Kap. Kap. Kap, kap.
V hlavě mi duní, myšlenky se valí jedna přes druhou, zakopávají o sebe a naříkají, nevědí, čí jsou. Kam patří, kam se mají zařadit? Copak já vím? Nechte mě zdechnout… Ano. Zdechnout.
Neviditelný pařát mi vrazil ruku do srdce a má v plánu ze mě vyždímat život. Ne. Já se nedám! Nebudu čekat… Nebudu hnít zaživa!
Radši zhasnout jasným plamenem, než pomalu chcípat… Nebojím se. Nemám strach, už není, co ztratit.
Myslím na ně. Na všechny. Cítím na kůži jejich dech, jejich doteky…Jejich hlasy se mi vetřely do hlavy a nechtějí pryč. Patříme už navěky k sobě, ať chceme nebo ne, ať se vzájemně známe nebo ne. Kde je ale ten, kdo měl jít z kola ven?
Řetězec jmen a tváří se řítí hlavou, pamatuju si je všechny, ale k čertu, kdo z nich?
Na tom už ale nezáleží. Jsme ztracení. Propadli jsme životem pro pár chvil temné vášně. Platíme. Vinní nebo nevinní. Neexistují. Jsme si rovni. Až do smrti.
Černá obloha zahalila měsíc i hvězdy. Barevné perly se rozlétly po podlaze. Láhev vína se odkutálela do kouta. Knot utonul ve rozžhaveném vosku. Na studenou trávu padla rosa.

1. KAPITOLA
Solidní party s očekávaným zakončením

Snad nechtěně jsme se pod stolem dotkly prsty. Stejný pocit, jako bych si je naslinila a strčila do zásuvky! Mrkneme po sobě, jen tak letmo, periferně. Zatraceně, tohle nedopadne dobře! Hovor se chvílemi ztrácí v hukotu hospody, začínám být přiopilá a zdá se mi, že Ema s Hannym mizí v kouři. Hmátnu po další cigaretě a on mi připálí. Hodím po něm úsměvem a maskuji se v šedavé cloně.
Číšník si to přihasí s dalším pivem, doplní čtyři laťky na našem pečlivě stavěným plotu, konstatuje, že dnes jsme se teda pořádně rozjeli a zase zmizí. Cinkot skla, pěna se rozšplíchne na zelený ubrus.
Má horký dlaně, a když sjedou po vnitřní straně mýho stehna, naskočí mi husí kůže! V očích se mu roztodivně blýská, šibalskej úsměv mluví za něj.
„Já nevím jak vy, ale já bych už šel. Je tu příšerně nahuleno!“ řekne za chvilku. Ema přiznává, že na nás skrz ten kouř sotva vidí. Proto asi visí pohledem na Hannym. Sebrala mu kšiltovku a teď se o ni kočkují.
„No jo, ale kam?“ zeptám se a dodám, že ve dvě ráno na nás sotva kdo bude čekat s otevřenou náručí a naraženou bečkou. Dan vytáhne z kapsy klíče a zacinká s nimi před našima vytřeštěnýma očima.
„Ty chceš jít na firmu?!“ vyjekne Ema. Není divu, protože ta firma patří jejímu otci a představa, že tam uspořádáme party, ještě k tomu s fotříkovými zaměstnanci, ji lehce vyvolává infartkové stavy!
Dan pokrčí rameny.
„Můžeme pokračovat a nebýt omezení zavírací dobou.“ Blýskne po mně očima, začíná mi to docházet. „Neboj se, tatínek na to nepřijde!“ nakloní se k Emoušovi, zatímco ona do mě nenápadně, byť se spolehlivou intenzitou, kope zpod stolu! A on mi pro změnu významně mačká ruku! Zachvátí mě rozpolcenost!
Dan mi sundává rozmazanou řasenku palcem, dívá se mi do očí. Uhýbám pohledem, slyším, jak šeptá, že chce jít odtud pryč, chce být se mnou sám, někde v tichu, teplu… jen tak. Odstrkuju ho a raději zabořím nos do nadýchané pěny.
Nerušeně konverzujeme dál, dokud mě Ema neodvleče na záchod, kde se mnou zacloumá!
„Uvědomuješ si, co mají v plánu?!“ Odstrčím ji.
„Jasně, že vím!" Bože! Ty jeho uhrančivý oči! "Ale v klidu, nikdo nás nenutí, můžeme se zdekovat, když to bude marný!"
„Proboha, ty jsi tak naivní! Myslíš, že nás nechají odejít jen tak?!“ Dívám se do těch vykulených očí. „Jenže ty chceš jít, to je ono!“ Pokrčím rameny. Samozřejmě, že chci jít! Copak jsi, beruško, slepá?! Bude to stát za jakejkoli průšvih!
„A ty?“ ptám se. Sjede po šedivých kachličkách na podlahu. Zírá před sebe. Netrvá ale dlouho, zvedne hlavu, na tváři jí rozkvete pomstychtivej výraz.
„To mám souložit na otcově exkluzivním kanapi za třicet hadrů?!“ Se smíchem sednu k ní.
„Božínku, ten by se zbláznil!“ vypískne rozdováděně!

Vypotácíme se z hospody a míříme sněhovou vánicí kamsi do temnot. Tlapeme s Emou vedle sebe, funíme do šál, kluci celou dobu jen žvaní a klapačky nezavřou. O pár minut později sedíme ve skladu, načneme láhev Tequily, jako by toho chlastu nebylo dost. Ema chodí sem a tam, až ji Hanny stáhne k sobě na klín.
"Jsi nervózní jak sáňky v létě! Sedni si!" Přes dno skleničky zaznamenám její rozmazaný, ale lehce vyplašený pohled. Není takovej suverén, aby se ve firmě vlastního otce chovala jako v hospodě. Dan si přisedl blíž, zase mi nalívá a omlouvá se, že citrón nikde nenašel. Dýchá mi sladce do ucha.

Pak otevřu oči, ležím na gauči, prakticky nahá, pořád přisátá k jeho rtům… A znovu je tu ten fantastickej pocit, přílivová vlna narážející do zásad. Ale kde jsou teď zásady, že se takhle hopem nesvoluje? Světlo se rozprskne chladnou kanceláří.
„Chci se na tebe dívat.“ Spustí řasy dolů a cudně se usměju. Cudně? ještě to pořád umím. Mám studený ruce, když ho hladím v kraťoučkých vlasech. .. Přimyká se ke mně, co nejvíc to jde, prsty se zatnou do vypracovaných zad s čínským drakem a na jeho hřbetě odlétáme kamsi do daleko…
A jak rychle se to seběhlo, ještě rychleji to skončilo. Zhasnu světlo. Sedím zabořená v koženým křesle, který mě studeně objímá, ale pořád hřeje víc, než ten pocit uvnitř. A možná i víc než Dan. Zapálil si cigáro a nabízí mi. Místnost ozařuje jen akvárium v rohu místnosti. Pozoruju Závojnatky, jak vyplašeně plují sem a tam.

Spokojeně kouříme, povídáme si. Ptá se na číslo mobilu. Kromě plamínků cigaret se rozsvítí telefony. Klasický stav post coitum, napadne mě. Proboha, proč je to vždycky obráceně?! Neměli jsme si čísla mobilu, vyměnit už v té zakouřené hospodě?!
„Pojď ještě ke mně.“ Šeptá, zase mě tiskne k sobě, zpocená kůže se mi lepí na břicho.
„Neměl bys spěchat domů?“ špitnu skoro na vrcholu. Místo odpovědi se ruce zatnou do klouzavých zad. Zalapám po vzduchu a napadne mě, že tohle se bez modřin neobejde. Cuchá mi vlasy, jazykem klouže po těle.
„Dane, počkej, počkej…“ Mozek začíná střízlivět, ale tělo podléhá instinktům mnohem silnějším, než je rozum. Tma před očima, cosi se nezadržitelně valí celým organismem, na okraji pak vybuchne a zachvátí každičkou buňku do jejího jádra. Odmítá mě pustit, zůstává se mnou, ve mně. Mluví a mluví…

Chlapi při sexu na okamžik zmagoří a v takovým stavu jsou ochotni slíbit prakticky cokoli. Po něm už jen potřebují slyšet, jak nepřekonatelní jsou, zkrátka nejlepší! A pokud nejsou dostatečně vychváleni, nebojí se zeptat se na svůj výkon a trpělivě čekají na oslňující hodnocení.
„Hm, bylo to úžasný.“ Mručí jako medvěd, horký ruce počítají žebra. Přepadá mě spaní, utíkám mu z klína a hledám svoje svršky. Aby se mi prý lépe hledalo, rozsvítí. Zůstává zabořený v gauči a pozoruje mě.
„Měli bychom jít.“ Usměje se tím nepřítomným výrazem a pohladí mě po tváři. Konečně se zvedne a oblíká se. Stojí naproti mně jen v džínách, vlasy rozcuchaný, toužebně zírám na strniště jeho tváře, co mě ještě před chvílí lechtalo. Jsem už naprosto střízlivá, tíha svědomí neodmyslitelně doléhá do alkoholem vymetené hlavy.

„Do háje už jsou čtyři! To bude doma rachot!“ Někde u žaludku mě píchne. Co to říkal na začátku? Uhnu před jeho pohlazením, před rukou s prstýnkem. Návrat do reality. Stáhnu vlasy do neposlušného drdolu a obmotám si šálu kolem krku. „Co je ti?“ zamračeně mě pozoruje.
„Nic. Už je hodně hodin. Pojď.“ Držím pevně kliku, když zhasíná a ještě mě chvíli líbá. Jenže to se už odtáhnu a proklouznu mezerou mezi dveřmi. Snažím se uhasit oheň uvnitř, zadupat jakoukoli jiskřičku, v krku mi vyschlo a slovo ze mě nevypáčí.
Na chodbě zabořím ruce do kapes a ťukneme na Emu a Hannyho, kteří zůstali sami ve skladu. Ema má rudý tváře, rozmazanou rtěnku a v očích plamínky. Venku sněží. Couráme se až ke křižovatce, kde se naše cesty rozchází.
„Zítra ti zavolám.“ Říká a já jen poslušně kývám. Poslední pusa na rozloučenou a už mi vysoká postava s kšiltovkou nenávratně mizí v sněhové vánici. O minutu později mě míjí Hanny a se spikleneckým úsměvem mi přeje dobrou noc. Ema se rozplývá nad proběhlou nocí. Kráčíme domů, sníh křupe pod botama.

Smějeme se, zase o zážitek víc. Ani ve snu nás nenapadlo, že to nevinné setkání takhle bouřlivě skončí. Původně jsme vyrazily, jako každý pátek, na naši dámskou jízdu za účelem lovu. Do deseti se nedělo prakticky nic. Pak ale Ema odešla na záchod. Jakmile se za ní zaklaply dveře, seděli v našem boxu zaměstnanci jejího tatíka a spustili, že nás od vidění znají. Po jejím příchodu vyšlo najevo, že si vlastně s Hannym napsali pár zpráv a domluvili se, že se k nám přidají.
„Takže nakonec sis na fotříkově kanapi užila ty, hade!“ Zapálíme si. „A já, chudinka, zůstala ve skladu! Když jste se nenápadně vypařili, my tam seděli jako péra, dali jsme ještě dva panáky, blbě na sebe koukáme a on pořád nic! Říkala jsem si, jestli není nějakej divnej, protože jste byli pryč už docela dlouho.“ vypráví. Ema není na odmítnutí či frigidnost chlapů zvyklá, je přesvědčená, že proti jejímu neodolatelnému kouzlu neexistuje imunní muž! „No a tak jsem popadla ten jeho kšilt a začala ho líbat! A měla jsi vidět, jak po mně okamžitě vyjel!“ Mezitím jsme došly k jejich domu, Ema odemyká branku a pokračuje v líčení. „Chvíli jsme se obírali a pak jsme to dělali na sudech od piva! Pane bože, to byl rachot!“ zvedne oči k nebi a hned se dívá zpátky na mě: „Neslyšeli jste to?!“ Se smíchem vrtím hlavou. „Ale nejlepší bylo, že se na mě vylila jakási konvice s vodou!“ Sedáme si na namrzlé schody a nezadržitelně se chechtáme!
„Konvice? Myslíš jako varná?!“
„Jo! Však si sáhni, mám ještě mokrý vlasy i svetr!“ Zkřehlýma rukama jí zajíždím do krátkých černých vlasů.
„To snad není možný! A co Hanny na to?“
„Prosím tě, ten měl problémy sám se sebou! Ještě abych ho rozptylovala, že jsem mokrá úplně někde jinde než bych měla být!“
„Emouši, ty jsi neuvěřitelná!“ A ona se hájí, že když už se tak usilovně snaží, přece nebude odvádět pozornost na probíhající detaily, třeba na to, že se na ni převrhla varná konvice!?

S tlumeným smíchem vpadneme do bytu Eminých rodičů. Hodiny na videu září přes celou místnost. 5:03