Blíženci z dnešních dnů

Anotace: Je to vůbec možné?

Crrrrrr!!!!!!!!
Ostrý zvuk zvonku brutálně přerval mé sny.
Jen krátce tápu a nevím co se děje, ale tři roky výcviku nesou své plody. Vrhnu se k tyči a sjedu do garáže. Zbytek oblečení a boty popadnu v běhu a už sedím na svém místě v naší cisternové Tatře 815. Řidič spustil maják a sirénu. Vrata garáže stoupají, jako opona a už jedeme.
Rychle se musím dostrojit a zároveň vnímat to, co říká Evžen , náš velitel : ,,Takže pozor! Je o požár půdy v Mlýnské ulici. Proud jedna bude Tomáš a Karel. Proud dvě Milánek a Pavel.“ Pak se podíval na mne a dodal: ,, Náš mladej navede žebřík a zajistí pozici. Proud ze shora použijeme, když prohoří střecha.“
Tak a je to zase tady . Už sloužím tři roky ,ale pořád jsem ,,mladej“. Kluci půjdou domem a já budu ukazovat kam má být postavený žebřík . Pak ho musím vyvážit a zajistit. Než s tím budu hotov, bude zase po všem a já pak budu poslouchat co , kdo , kde dělal . To je fakt hrůza.
Na další úvahy už nebyl čas. Náš řidič Venca bravurně projel prázdným městem a zastavil v Pusté ulici, přesně u městského hydrantu.Ani daleko ani blízko no prostě skvěle. Kluci vyrazili do akce. Můj úkol byl daný. Počkat na žebřík a zvolit kam ho postavíme.
Asi za tři minuty byl v dáli slyšet hrozný zvuk 20 let staré Ify. Právě na ní byl náš výsuvný žebřík namontovaný. Konečně dorazil na místo zásahu.
Za volantem seděl pan Dvořák. Nejstarší hasič v naší jednotce. Beze spěchu, ale zároveň bez zaváhání zacouval na mnou vybrané místo. Maximální rychlostí se mi podařilo plošinu uvést do vodorovné polohy a vysunout žebřík do výše druhého patra domu. Najednou se přímo nad námi ozval tlumený výbuch a celá ulice byla vystavena spršce z úlomků střešní krytiny. O zlomek sekundy později celou ulici osvítil jasný svit plamenů, šlehajících z proražené střechy. Takže teď je řada na mně. Popadl jsem proudnici a vyrazil k žebříku. Už ,už a budu k něčemu dobrý , ale ne!
Do cesty se mi postavil Evžen a řekl: ,,Kosťo je to moc nebezpečný. Já to udělám.“
Doslova vyběhl po stupíncích a začal nezvladatelný oheň skrápět svojí proudnicí.
Po necelé hodině bylo po všem. Uklízím hadice a nastupuji do kabiny.
Evžen ještě za jízdy hodnotí zásah: ,,Proud jedna skvělý , proud dvě příště trochu rychleji. Milánku měl bys zhubnout. Míň knedlíků a víc běhat!“
Celá kabina se otřásala smíchy,ale velitel pokračoval: ,,Kosťa instaloval žebřík do správné pozice. Kdybys to neudělal jsme tam ještě teď.“
Pochvala vždycky potěší, ale i tak mi zbyl v koutku duše malý smutek. Proč jsem pořád jen ten poslední vzadu. Je to můj úděl?
Je krátce po čtvrté. Do svítání chybí tři hodiny. Půjdu se ještě chvilku natáhnout.
Adrenalin v těle spolehlivě funguje a tím pádem je jisté, že neusnu.
Zavřu oči a v duchu se vracím k otázce: ,,Je opravdu mým údělem zůstat outsiderem?“
Vše tomu nasvědčuje.
Už to jméno ,,Kostas Dinas!“ Táta je Řek a máma Česka. Do pěti let jsme žili spolu jako každá jiná rodina u města Soluň na severu Řecka. Pak se stala tragédie. Rodiče se zabili v autě. Mého bráchu Arice si k sobě vzala řecká babička a já šel k českému dědovi Pepovi. Ve chvíli, když se m noha dotkla české půdy na letišti skončili veškeré styky jak s Arisem tak s rodinou mého táty. Děda dělal co mohl ,aby nahradil mámu i tátu, ale jeho snahu utnul infarkt. Když umřel bylo mi sedm let. V Čechách nežil nikdo z mé rodiny a Řecko se nehlásilo. Zbyl jen dětský domov.
Jako koule u nohy bylo mé jméno. Kdo si chtěl rýpnout. Navezl se do mne.
Každý někam patřil a odněkud pocházel ,jen já byl sám a ze vzduchoprázdna. Útočiště mi poskytl kroužek mladých hasičů. A právě tam jsme si vybral svoje budoucí povolání. Internátní učiliště se stalo druhým domovem na čtyři nejlepší roky mého dosavadního života. Po absolvování maturity se mým působištěm stal sbor většího okresního města v podhůří Krušných hor. I tady mé jméno, původ a to ,že jsem prošel dětským domovem vyvolalo mírné pozdvižení, ale bylo jasné, že kolegové spíš sledují jak se chovám než jak se jmenuji. Pro každého u jednotky bylo důležité, aby se mohl spolehnout na moje chování v kritické situaci. Rok pak i druhý utekl jako voda v rytmu střídání služba – volno. A já chtěl pomalu postupovat po vnitřní stupnici hasičské jednotky. To se mi ale nepodařilo. Přátelské oslovení ,,Mladej“ se stalo mojí noční můrou. Velitel Evžen ani ostatní kolegové to určitě nemysleli zle. Věřili i mým schopnostem, ale vnitřně v nich bylo zakořeněné přesvědčení, že nemohou svého benjamínka s exotickým jménem vystavit zbytečnému riziku. A proto u posledního zásahu šli do hořícího domu Tomáš, Karel, Milánek s Pavlem a na žebřík velitel Evžen.
Mám to prostě těžký, ale co se dá dělat. Divně ten osud zamíchal karty mého života.
Kromě kluků z práce, pár spolužáků z učiliště a dvou kámošů z děcáku nebyl nikdo s kým bych si mohl promluvit. Tady v Čechách nežil vůbec žádný z příbuzných a osmnáct let od mého odchodu ze Soluně spolehlivě zaválo pískem zapomnění vše co se týkalo mého řeckého bráchy – dvojčete Arise a ostatních příbuzných . Žije ještě vůbec? Jak vypadá? Jsme si podobní jako vejce vejci? Nebo vypadáme každý úplně jinak? Kde a hlavně jak hledat odpověď na tyto otázky?
Bylo mi jasné, že v životě nikam nedojdu pokud tento gordický uzel nerozetnu. Musím prostě najít cestu ke svým kořeným i když zatím ani netuším jak.
Mé rozjímání ukončil Milánek. Nakoukl do odpočinkové místnosti a zahalekal: ,,Kosťo, ty spáči! Vstávej! Už je snídaně!“
Jídlo probíhalo v uvolněné náladě jaká může být asi jen na pracovišti, kde dělají jen samý muži. Hlavní obětí žertů byl Milánek. Jeho pěkně kulaté bříško, na které upozornil Evžen hned po zásahu v Mlýnské ulici, bylo prostě nepřehlédnutelné. Své povinnosti si plnil velmi dobře, ale výběh do třetího patra dělal Milánkovi přece jenom dost starostí.
Pak se obrátil ostrovtip kolegů ke mně. Chtěli vědět jak se řecky řekne salám, chleba , pivo a vejce .Já jim m, ale nebyl schopen odpovědět. Ty roky s rodiči z mé paměti úplně zmizely. Nevybavovaly se mi tváře rodičů ani Arise. Nebyla zde ani jediná vzpomínka na Soluň a náš byt. A chybělo mi jakékoliv řecké slovo i když otec jinak mluvit podle dědy neuměl. Snad se má dětská duše uzavřela všemu, co se stal před tragickou nehodou rodičů. Nevím to jistě, asi je to tak lepší. Něco jsem ztratil ,ale nepamatuji si co. Třeba to pak tolik nebolí.
Špičkování skončilo s jídlem a já s Karlem a Tomášem vyrazil do garáže. Bylo třeba vyvěsti použité hadice. Doplnit vybavení auta a hlavně všechno zkontrolovat. I ta nejmenší maličkost mohla stát jednoho z nás život. Evžen přišel po desáté hodině a vše prověřil. V tomhle punktu šla veškerá legrace stranou. Nic neřekl a tu znamenalo, že je spokojený. V denní místnosti hrála televize a z kuchyňky se linula úžasná vůně. Pavel vařil k objedu svůj slavný guláš. V půl dvanácté bylo na stole. Vůně jídla naplnila celou místnost. Vidlička v mé ruce nabodla malý kousek libového vepřového masa,ale mé chuťové pohárky tu manu neochutnaly.
Celou stanici naplnil zvuk poplachového zvonku. CRRRRRRR!
Odhozené příbory dopadly na umakartovou desku stolu. Jako jeden muž běžíme k tyčím do garáže. Nacvičenými pohyby sbíráme výstroj a vrata stoupají . Venca spustil sirény a majáky , zařadil rychlost a jedeme . Silnice jsou daleko plnější než v noci , ale náš řidič je profík s velkým ,,P“ . Po chvíli nás vyvedl z města a uháněl po silnici první třídy do Krušných hor. Evžen domluvil s dispečinkem a řekl: ,,Tak kluci! Jedeme k požáru čerpací stanice u vodárny Čertův důl. Zrovna tam zahraniční dodavatel montuje nová čerpadla. Měli by tam už zasahovat dobrovolní hasiči z hory Sv. Anny. Mám zatím málo informací a tak plán zásahu stanovým až na místě.“
Chvilku bylo ticho a pak promluvil řidič Venca: ,,Říkal jsi Evžene v Čertově dole?“
Velitel odpověděl: ,,Ano Václave. Je v tom snad problém?“
Řidič pokrčil rameny a odpověděl: ,,Nevím, ale mám strach, že tam nedojedu. Mezi horou Sv. Anny a Čertovým dolem je obyčejný nezpevněná cesta a po těch deštích z minulého týdne. No nevím?“
Po posledních slovech se opět věnoval řízení. Po slabé čtvrt hodině byla u silnice tabule s nápisem: ,,Hora Sv. Anny.“
Přímo na návsi stála sanita. Muž v bílém plášti vystoupil a mával na nás . Jakmile Venca zastavil otevřel muž dveře a křikl: ,,Já to nevyjedu. Vemte sebou doktora. Jsou tam zranění!“ Evžen kývl a do naší kabiny nastoupil asi třicetiletý muž se třemi velkými lékařskými taškami. Jakmile si sedl řekl: ,,Já jsem doktor Beran.“
Jeden po druhém jsme mu řekli naše jména a Venca vyrazil po zpevněné silničce za vesnicí. Asi po půl kilometru asfalt končil a polní cesta se změnila v lesní a začala prudce stoupat. Venca řekl akorát ,,Do prdele“ a dupnul na brzdu. Úvozová cesta byla zablokována cisternovou škodou 706 místních doprovodných hasičů. Zápach spálené gumy od prokluzujících kol se mísil s výfukovými plyny túrovaného motoru.
Evžen vyskočil z kabiny a běžel zjistit situaci. Po chvíli se vrátil a řekl: ,,Opři se o ně nárazníkem a vytlač je z cesty. Jejich šofér ti pomůže!“
Venca přikývl a najel až k zadnímu nárazníku cisterny před námi . Zahoukal a pak se náš motor rozeřval v plných otáčkách . Už to vypadalo špatně, ale nakonec se auto před námi rozjelo a za hranou úvozu sjelo na boční paseku. Venca na nic nečekal a pokračoval v pomalé jízdě do kopce. U posledního terénního zlomu vztekle křikl: ,,Evžene já to nevyjedu!“
Velitel stejným hlasem odvětil: ,,Václave! Musíš!“
Naše rychlost klesala a řidič zařval: ,,Vyskočte a běžte tlačit ze zadu!“
V první chvíli mi to připadalo jako špatný žert, ale velitel i kolegové v minimální rychlosti opustili kabinu a já je následoval. Stržen davem přidal se i náš pasažér doktor Beran .
Bude se Vám to zdát nepravděpodobné, ale lidská síla pěti hasičů , jejich velitele a jednoho lékaře pomohla dvanáctiválcovému motoru vozu Tatra 815 zdolat poslední stoupání.
Za vrcholem Václav zastavil a mi se poskládali do kabiny. Nejhůř vypadl doktor Beran . Jeho bílé kalhoty i plášť vypadaly jako by prošel třemi koly bahenních zápasů.
Cesta se nyní svažovala do Černého dolu. Za další zatáčkou byl vidět sloup dýmu stoupající z lesa před námi. Venca přidal plyn a náš vůz se po kostrbaté úzké cestě hnal zcela jistě nepřiměřenou rychlostí. Po malé chvilce se ozval Karel: ,,A do prdele práce!“
Všichni na něj koukli a on ukázal do lesního průseku. Tak pět set metrů od nás byla vidět budova čerpací stanice. Celá pravá část byla v jednom ohni.
To byl náš denní chleba. Horší ale bylo,že plameny začaly olizovat dva válcovité plynové zásobníky u zdi.
Než nás Venca dovezl namísto zásahu vydal Evžen první pokyny.: ,,Proud jedna Tomáš a Karel, proud dva Milánek a Pavel, Mladej najít zdroj vody, doktor a Venca záloha schovat za auto, kdyby došlo k výbuchu.“
Řidič zastavil a vše bylo jak ve zrychleném filmu. Po pár vteřinách proud jedna i dvě začal chladit rozpálené plynové nádrže. Už bylo jasný co v nich je. Vodárny areál vytápěli propan-butanem. Pokud ty kotle bouchnou nezbude z nás ani mastný flek! Já svůj úkol splnil po malé chvilce .Přímo za rohem budovy byla vyrovnávací nádrž za které asi čerpadla nasávali vodu pro úpravnu.
Vody budeme mít dost. Evžen vyslechl hlášení a řekl: ,,Ty a Venca si vezměte ponorné čerpadlo a budete doplňovat cisternu , ať mají kluci čím chladit ty nádrže.“
Zase všechno jako při cvičení. Sací koš, sací hadice, motorové čerpadlo, výtlačná hadice .Po pěti minutách voda doplňuje cisternu. Plameny od plynojemů ustoupily a jeden proud se přenesl na střechu. Evžen mne poslal ke vchodu do budovy. Stojí tady tranzit popsaný latinkou a nějakým pro mne neznámým písmem. Čtu AQUANAUTIKA Salonika. Přišel mi pomoci i doktor Beran.
Prohlédl automobil a řekl: ,,Asi tady ty čerpadla montovali Řekové za Soluně. Ten auťák je dvojmístný, ale kde jsou?“ Plameny se na malý moment ztišily a já zaslechl slabý nářek. Ale odkud! Snad ne pod autem? Doktor si klekl a zařval: „Pomoz mi“!
Na zemi ležel schoulený muž neurčitého věku. Na první pohled byl v těžkém šoku. Měl ožehnuté vlasy, řasy i vousy a těžce popálenou pravou ruku. Zbytek těla mu pak ochránila kožená bunda. Po našem udání přiběhl Evžen s Václavem a pomohli nám popáleného přenést do kabiny cisterny. Nebožák pořád v šoku křičel: ,,One man , One man , One man.“
A ukazoval do plamenů.
Doktor Beran najednou řekl: ,,On nás posílá hledat kolegu. Je tam ještě jeden.“
No jasně. Neumí česky a ani anglicky tak říká ,,One man.“ One je jedna a man je muž. Dal asi dohromady vše co kde pochytil aby nás poslal pro kolegu.
Evžen odběhl za klukama u hadic, aby jim dal nové pokyny. Bylo mi jasný , že já a Venca půjdeme k hadici Evžen s dvěma klukama dovnitř. Najednou jsem koutkem oka zaregistroval jasnou zář. Pak výbuch a třesk skla. Obě okna kabiny otočená k budově se roztříštili na drobné kostičky.
V první chvíli mne napadlo , že bouchl plynojem, ale to už bych byl mrtvý. Venca se oklepal a řekl: ,,Asi tam měli acetyleňák. No ovšem, to by mohlo být. Síla výbuchu by odpovídala. Ale co Evžen a kluci? Otřesený doktor zůstal u popáleného montéra a já s Vencou oběhl cisternu. To co tam bylo , mi úplně podlomilo nohy. Hadice se válely na zemi a kluci leželi odhozeni do stran. Milánek a Pavel byli z části zavaleni příčkou z tvárnic, kterou výbuch strhnul. Tomáš s Karlem bylo odhozeni šest nebo sedm metrů daleko a vůbec nereagovali. Jen Evžen se snažil po loktech dostat k hadici aby mohl dál chladit plynové nádrže. Bylo jasné , že má zlomenou nohu. Špička pravé boty byla otočená o 180 stupňů dozadu. Venca nelidsky zakřičel: ,,Doktor sem!“ Otřesený doktor Beran se připotácel, ale hned se dal do práce. Evžen se dostal k jedné z hadic . Zapřel se o zdravou nohu a začal stříkat na plynové nádrže.
Hlasem změněným bolestí k nepoznání sykl: ,,Mladej hadice! Honem! Jestli to bouchne je město na půl roku bez vody.“
I teď myslí na svoje poslání , Evžen je formát. Beru hadici a stříkám kam mi ukázal. Dva proudy dokázaly plameny rozdmýchané výbuchem autogenu zahnat od plynojemů. Venca s doktorem zatím kluky odtáli dál od budovy.
Bylo ale jasné ,že s nimi už nemůžeme počítat. Každý z nich měl zlomenou buď ruku nebo nohu. Navíc jim výbuch způsobil těžký otřes a doktor měl co dělat aby je stabilizoval. Pak omdlel i Evžen . Jeho dobité tělo vypovědělo službu. Svezl se na zem .Venca na nic nečekal a chopil se proudnice. O Evžena se postaral doktor.
Najednou slyším za svými zády chrčící hlas: ..Pne man, One man , One man!“ Popálený Řek vylezl z auta a jde pro kolegu sám. To nejde! On tam nemůže .Dívám se na Vencu . Jen rozpačitě pokrčí rameny. Doktor se stará o raněné a mi musíme chladit plynové nádrže. Nedá se nic dělat. Ale ano! Něco se musí udělat. Mávám na Řeka. Po chvíli pochopí co po něm chci.
Kleká si na zem a bere z mé ruky proudnici. Jaká to musí být bolest v popálené ruce držet hliníkovou proudnici . Výdrží to vůbec?
Jakoby věděl na co myslím opakuje : ,,One man, One man.“ Poslední pohled na Václava .
Jen kývne a na pár vteřin otočí proud vody na mne. Jsem v mžiku mokrý jaký žába. Jdu dovnitř spadlou stěnou z tvárnic.
Tohle musí být strojovna. Plameny jsou na ústupu už tu spálily co šlo .Nikoho není vidět. Jdu dál k hlavní čerpací šachtě. Teď konečně chápu jak to tu funguje Z přehrady jde voda do sběrné šachty, pak je hnána do vyrovnávací nádrže a nakonec do vodárny u hlavního vodojemu nad městem. To mi ale s hledáním moc nepomůže. Kam bych se schoval kdyby mne plameny uvěznily na tomto místě?
No ovšem do okolí hlavní šachty. Tam je jen kámen a železo. Stěna šachty je pobořená výbuchem, strop chybí úplně. Vidím zbytek železné lávky. Leží na ní muž asi v mém věku. Ze svého místa se k němu spletí pokrouceného železa nedostanu. Řvu, křičím, tluču do trubek. Najednou se nadzvedl a natáhl ruku.
Chytám ho za ní a táhnu nahoru. Najednou lávka na které ležel s rachotem mizí kdesi v hlubině. ,,Tak dvacet nebo třicet metrů“ prolétlo mi hlavou při myšlence jak je šachta hluboká. Zůstal viset za bundu na železné patce lávky a jeho jediné pouto s životem byla má ruka.
Chytám ho co nejpevněji. Tkanina povolila a on se s hrůzou podíval na mne. Na okamžik jsem úplně ztuhnul. Jako bych koukal do zrcadla. Ten Řecký montér byl můj ztracený bratr. Celá váha jeho těla a dalšího žití je na mé ruce. Něco říká. Najednou rozumím řeči mého otce. Řecky křičí: ,,Kostasi pusť mě!“
Jako ve snu odpovím: ,,Už tě Arisi znovu neztratím. Buď oba nebo nikdo.“
Cítím jak jeho stisk povolil. Já zatím držím. Nemáme žádnou naději.
Evžen a kluci z družstva určitě nepřijdou. Dívám se mu přímo do očí a v duchu si říkám: ,,Čím jsme se provinili, že zemřeme pár chvil potom co nás osud svedl dohromady.“
Arisovi stéká po tváři slza. Jeto slza smutku nebo radosti? Vší silou chytá mojí ruku. Zkouším se zapřít a vytáhnout ale prostě to nejde. Najednou slyším nad sebou vrzavý zvuk. Přímo nad mou hlavou se vysunuje žebřík. Stojí na něm pan Dvořák.
Nevěřím svým očím. Vyjel sice hned po nás ,ale je nemožné aby s Ifou projel tam kde Tatra skoro uvízla Ne, není to sen! Spouští mi záchranářský popruh.
Aris si ho omotává kolem volné ruky. Teď táhneme oba já i kolega.
Chvilku to vypadá, že bráchu roztrhneme , ale nakonec je nahoře. Teď rychle na žebřík a ven. Chci poděkovat ,ale nemám sílu. Starý hasič se usmál a klidně řekl: ,,Tak vidíš mladej. Jezdím sice pomalu, ale všude jsem včas.“ Chtěl ještě něco dodat, ale došla mu slova. Uviděl Arise a jen zíral.
Jdeme k našemu týmu. Ticho údolí přerušil řev motorů. Dvě požární cisterny sjíždějí z kopce. Vše je totálně rozmazané. Jen velmi vzdáleně vnímám přílet vrtulníku s lékařskou pomocí. Pak se únava slila v jediný kalný obraz a já upadl do bezvědomí.
Ležím nemocnici a řeším dilema, bal to sen nebo skutečnost.
Mladý lékař mi říká : Otrava kouřem a celkové vyčerpání, ale dopadl jste s řidičem nejlépe. Zbytek Vašeho družstva si tu budeme muset nechat déle.“
,,A co ti Řekové?“ Skočil jsem mu do řeči.
Klidně odpověděl: ,,Ten starší je dost popálený, ale bude to dobrý.“ Udělal významnou pauzu a pak řekl: ,,Váš bratr je v pořádku.“
Otevřel dveře a v nich stál Aris. Nebo je to sen! Už mám i já své kořeny. Tam někde daleko na jihu u města Soluně.