Deník bezdomovce 6.

19. 6. 2006
Došlo ke zlomu. Šel jsem ve městě kolem zahradní restaurace a přepadla mne chuť na lidi. Jen tak se dívat, být s nimi. Být součástí.
Koupil jsem si Reflex a sedl si do stínu. Místo slunečníků stromy – nádhera. Objednal jsem si kávu. Kdypak jsem ji pil naposledy? Nevím. Kdo by to sledoval. A hlavně proč. Je letní počasí a mně je teplo i v duši. Už vím, kdy se cítím nejlépe – když mám možnost VOLBY mezi samotou a společností. Ale to jsem přeci měl vždycky, ne?! Tak proč blbnu? Nemám chuť to teď řešit... budu jen relaxovat.
„Je tu volno?“
„Ano. Prosím...“
„Vy se na mne nepamatujete?“ zeptala se paní ve středních letech.
„Promiňte... asi je to trapas...“
„Ne, neomlouvejte se. Byl jste tenkrát rozespalý.“
„My jsme spolu...?“ pozorněji jsem se na ni zadíval.
„Vy jste dobrej, hahaha... ne, spolu ne. Já jsem Voláková, Evy máma.“
Zrudnul jsem. „Proboha... promiňte. Vidíte, co se mnou dělá samota... neumím se chovat.“
„Neřekla bych. Eva o vás mluví moc hezky. Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste tenkrát moji holku přivedl k rozumu. Myslela jsem si, že to nebude jednoduchý, ale že mi uteče z domu, to jsem nečekala.“
„Moc lpěla na tátovi?“
„Právě že ne. Pořád se jen hádali. Doufala jsem, že se situace zlepší, když ten mizera vypadne. Eva mě překvapila, jak jí táta najednou scházel.“
Objednala si kávu se sodovkou. „Teď se mi tahá s tím Mirkem. V patnácti... on je o pět roků starší. Co si o tom myslíte?“
„Paní Voláková, já nikdy děti neměl, asi nejsem ten pravý na rady.“
„Mnohem víc mluví o vás, než o tátovi. Vy byste děti mít měl, opravdu. Tak co myslíte, mám ji ten vztah rozmluvit?“
„To je těžký, paní Voláková. Vaše dcera vypadá starší. A to nemyslím jen fyzicky. Mirek je, zdá se, hodný a chytrý kluk. Ale dokážu se, myslím, do vás vcítit... Evě je patnáct, neměla by pospíchat. Schází přirozená autorita otce. Promiňte, asi moc mluvím...“
„Ne, ne... já bych řekla, že máte pravdu. Ale neodpověděl jste mi.“
„Dobře, ale berte to jen jako můj názor, vy se řiďte citem matky. Já bych to risknul. Když jí budete vztah zakazovat, zatvrdí se a nebudete mít možnost s dcerou komunikovat. Jestli jsem moc vlezlý, tak mne zarazte.“
„Kéž by byl takhle „vlezlý“ můj bývalý. Vy jste si s Evou toho napovídali víc, než můj vlastní manžel za patnáct let. On dítě zplodil, i když omylem, a vy... asi kecám blbosti.“
„Dobře se to poslouchá,“ usměju se. „Já jsem si to vyložil tak, že mne chválíte. Ale já vám něco řeknu. To, že tu sedím mezi lidmi, v tom má prsty vaše dcera, aniž by o tom věděla. Lidi mě zklamali, zanevřel jsem na ně. Eva, a teď i vy, jste mně tenhle názor pootočily, jestli mi rozumíte. A Mirek s Luďkem? Z chatrče mi udělali hotel. Sami od sebe...“
Paní Voláková zapila kávu sodovkou. „Mladým schází příroda a u vás ji našli. A nejen přírodu, jestli mi rozumíte zase vy.“

(Pokračování)