Staroprd

Anotace: Když ji miluješ, není co řešit.

„Kdyby jsi mě měla aspoň trošku ráda,“ poznamenal jsem u večeře v restauraci „Za vodou“ směrem ke své přítelkyni, nešťastně a snad i trochu ukňouraně.

„To je furt dokola, Vždyť já tě mám ráda,“ odpověděla s plnou pusou.
„Ale, už mě nemiluješ, že?“
„Já nevím. Co ti na to mám říct. Nevím, jak se to pozná.“
„A milovala si mě vůbec někdy?“
„Ale jo, asi… myslím, že jo,“ zamumlala takřka nesrozumitelně a konečně spolkla sousto.

„Takže mě máš ráda, ale už mě nemiluješ.“

Neodpověděla a začala si okusovat nehet na svém drobném ukazováčku. Uvědomil jsem si, jak strašně miluji ty její drobounké prstíčky, tu voňavou hebounkou kůžičku, nahlas jsem však pronesl káravě:

„Ihned si přestaň okusovat ty nehty! Nebo přes tu ruku dostaneš. To je tak ošklivý zlozvyk. Kolikrát jsem tě o to už prosil. Ještě navíc na veřejném místě.“

„Hospoda je veřejný místo jo? Mám tam záděr, tak už to musím dokousat.“

„Ano restaurace je veřejné místo. Ty si tu okusuješ nehty, sedíš na židli s nohama pod sebou, jíš jenom vidličkou. Podívej se, copak takhle jí slušně vychovaný člověk? A slušné je odpovědět, když se tě na něco ptám. Tak jako co mě máš tedy ráda? Jako chléb se sádlem, nebo štrúdl? Nebo svíčkovou? O štrúdlu co jsem ho minule udělal, jsi prohlásila, že ho miluješ. Řekla jsi:“

“Miluju tvůj štrúdl a řekla si to s úplně stejnou intonací, jako ty dvě slečny v reklamě na čokoládu, co milují bublinky.

„Jsem pro tebe snad štrúdl?“

„Nejsi štrúdl, i když tak trochu vypadáš. Ale ten co jsi upekl posledně, tak ten byl fakticky skvělej,“ zahihňala se.

„No jistě, ty abys mě aspoň jednou za večer neurazila. Tak, co ti na mně vadí, co mám tedy udělat, abys mě milovala?“

„Já nevím.., když ty jsi takovej…, takovej hrozně pomalej. Poslední dobou, jako naškrobenej. Hodnej, milej, to jo. Nemůžu říct, že ne. Pozornej, to taky, jenže jsi prostě… , zkrátka ses změnil... Jsi… “ Chvíli znovu zaváhala, jako by hledala to správné slovo…, ale nakonec to nedopověděla.

„No jaký jsem? Jen to řekni.“

"Seš staroprd.“
„Staroprd? Hmm. To jako, že jsem starý?
„Ne, tak to není. Není to, to stejný. Starej člověk nemusí být ještě nutně staroprdem.

„Tak jak to tedy je, co tím myslíš?“
„Jsi málo akční.“

„Jak málo akční? Nerozumím. Chodím s tebou kam chceš, do kina do divadla, na procházky, který k smrti nesnáším, ale chodím na ně. Jezdíme na kolovýlety. Víkendy… ty tvé hrady a zámky. Umývám nádobí, vařím, vydělávám na nás. Píšu ti básničky. Nosím ti květiny i když jsem nic neproved. V posteli sis nikdy nestěžovala, tak opravdu nechápu co tím staroprdem myslíš.

„Ach, jo.“ povzdechla si.
„Neříkej ach jo, víš co říkal můj dědeček,“ zamemoroval jsem svoji oblíbenou repliku a zdvihl u toho obočí.

„Jo vím co říkal ten tvůj dědeček…, že si kurva nikdy nemáš dávat hlavu do dlaní a říkat ach jo,“ procedila přes zuby nenávistně a pak práskla vidličkou o stůl tak silně, že na okamžik ztichla celá restaurace a pohledy všech v místnosti se upřely k našemu stolu.

„Tak co děláš za ostudu. Všichni se na nás dívají. Uklidni se laskavě,“ zašeptal jsem do ticha a stydlivě se díval do talíře.

Rozhlédla se, pak se způsobně posadila, oběma rukama se pevně chytila stolu, upřeně se mi zadívala do očí a řekla: „Jo, čumí všichni, jak ty“ a potom zařvala:

„Víš co ty staroprde, mě už ty tvoje poučky tak serou, že se to fakt nedá vydržet. Já si budu říkat „ach jo“ kdy chci a kde chci a taky s kým chci. A nehty si budu okusovat, když na to mám chuť, stejně to dělám jenom proto, jak jsem z tebe nervozní. Polib mi prdel."

S rachotem odsunula židli, oblékla si jeansovou bundu a měla se k odchodu.

„Přijdeš domů?“ zeptal jsem se své o pětadvacet let mladší partnerky s kamenným obličejem.

„Nevím, jdu se někam ožrat a možná si i s někým zašukat. Až příjdu, tak příjdu. Tak čus prde."

Chvíli jsem seděl, jako opařený a strašlivě se styděl. Cítil jsem, jak mi stékají posměšné a opovržlivé pohledy ostatních hostů restaurace po zádech. Slyšel jsem ten šum komentářů i to jízlivé chichotání. Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas číšníka stojícího těsně vedle mě. Sklonil se k mému uchu a zeptal se:

„Jako obvykle pane? Kofolu a přejete si platit?“