Dát život? II.

Anotace: Aby bylo jasno, každý příběh má pokračování, ať už ho žijí jiné postavy nebo ne. Všechno pokračuje... takže i tohle vyprávění...

Už to bylo nějaký ten týden co se ségra vyspala s Matějem. Podle jejího vyprávění to bylo úplně nádherný, byl prý něžnej a celkově hodnej... prostě to bylo přesně takový jako si vysnila. Evidentně to jejich vztah opravdu vylepšilo, když zjistili, že si rozumí i v tomhle...
Ale pak najednou, několik týdnu potom byla ségra jako vyměněná. Nebavila se s nikým doma. Už mi nevyprávěla všechny příhody ze školy, s Matějem, prostě nic. Nejsem malá holka, začala jsem tušit co se asi děje. Nejsem jako v těch seriálech, kde několik desítek dílů nikdo na nikom těhotenství nepozná i když ta dotyčná každý díl 2krát zvrací, míchá veškerá možná jídla dohromady a nechce s nikým mluvit, takže divákovi je to jasné už po prvním divném pohledu. Prostě jsem si ji jeden zatáhla k sobě do pokoje a trochu na ni zatlačila. Netrvalo to dlouho a všechno vyklopila, byla zvyklá mi říkat všechno, takže mi nedělalo problém ji přesvědčit aby mi to prozradila. Opravdu, byla těhotná, ve svých krásných šestnácti byla těhotná. Matějovi to ještě neřekla, prý se bojí, že se na ní vykašle, že bude chtít aby šla na potrat, nebo nedej bože, aby si to nechali a normálně vychovali. Tahle její myšlenka mě zmátla, ale nic jsem neříkala, asi bych na tom v její situaci byla stejně. Taky bych nevěděla co chci. Zabít maličkého človíčka ve mně, nebo se vzdát veškerých nadějí na "normální" život? Nedokázala jsem jí nijak poradit. Jediný co sem jí řekla bylo, že to musí říct našim. Společně jsme šli do obýváku. Alice už byla ubrečená takže naši okamžitě vypli televizi a otočili se k nám.
"Mami, tati..." zavzlykala Ála.
"Aličko, holčičko, pojď si sem sednout a povídej co se děje."
Ségra si sedla mezi rodiče a začala povídat, nechtěla to na ně vyklopit hned a tak začala tím jak ten večer byla s Matějem. Ujistila je, že jí Matěj nic neudělal, že všechno bylo nádherný. Ale pak taky přiznala, že už nějakou dobu jí je špatně, ale přesto má chuť snad úplně na všechno. Mamce to hned došlo, akorát taťka trochu tápal. Když Alice vykoktala slovo "těhotná". Objevil se u táty v obličeji naprosto skelný výraz. Jakoby se mu právě zhroutil svět. Jeho dcera, ta múza všech mladých básníků, ta, která ve škole vynikala úplně ve všem, ta, ta.... prostě ta JEHO Alice mu teď oznámila, že si zničila mládí.
Mamka se zeptala "A ty by sis to chtěla nechat?"
"NECHAT?" zakřičel otec "To ani náhodou! Půjde na potrat, o tom se nehodlám s nikým bavit."
Taťka nebyl zvyklý na nás křičet a proto aby to nemusel dělat ani teď, tak po tomhle krátkém výbuchu hned odešel z bytu, jak to děla vždycky, když si chtěl pročistit hlavu. Alici to, co řekl vůbec nepomohlo. Ale co mohla čekat. Byla všechno v co otec věřil. Neříkám, že já jsem byla úplně mimo, ale ona k tomu co jsem měla já, měla ještě svou neskutečnou krásu. Mamka sklopila hlavu. Obě se sestrou jsme věděli, že ví, že táta má pravdu, že jinak to nejde. A obě jsme věděli, že to tak stejně skončí. Ale ani jedné se nám tomu nechtělo věřit...

Ale dopadlo to tak....

.....

Zavřu deník, uslzené oči utřu kapesníkem a lehnu si na postel. Teď už mým slzám nezabrání v úniku z očí vůbec nic. Brečím tak, jak jsem brečela i tehdy, brečí celé mé tělo. Kde je ta, kterou jsme všichni obdivovali? Kde je ta, které jsem záviděla snad úplně všechno? Kde je ta, ta která mi byla poblíž, když nikdo jiný nebyl? Řeknu vám kde je. Je zavřená mezi čtyřmi zdmi s jedním mřížovaným oknem.
Když jí doktor pár dní po "popotratovém" vyšetření ohlasil s tichým hlasem, že nikdy nebude mít děti, zhroutil se jí svět. Čtyřikrát se od té doby pokusila o sebevraždu. Vždycky jsem ji ale našla já. Ta, která jí vždy byla radostí jí teď ztrpčovala život tím, že ji nenechala v klidu odejít. Po prvních dvou pokusech jsem ji donutila slíbit, že už to neudělá a ná její prosby jsem to neřekla rodičům. Po třetím pokusu slíbila to, že se to nebude opakovat i rodičům. Po čtvrtém jí objednali k doktorovi. K psychiatrovi. Diagnóza byla jasná, nemůže být doma, musí být po permanentním dohledem doktorů. Do blázince, napadlo mě, když nám to oznamoval. To samé v hysterii křičela Alice, když ji mamka začala doma balit věci. Že se nenechá nikam zavřít, že je v pořádku. Ten den, v tu chvíli, v tu vteřinu jsem viděla to, co jsem do té doby vidět nechtěla. To co z ní je. Kruhy pod očima, mastné vlasy, bledá kůže, po celém těle jizvy, nejvíc viditelné na zapěstí. Byla jiná, nebyla to ONA.....

...

Přestala jsem vzpomínat, vzala do ruky kapesník, tašku a vyrazila z domu. Šla jsem městem s jasným cílem. Jako každý den, ve stejný čas jsem vyrazila směrem za Alicí.

Zastavila jsem se před tou velkou, bílou budovou....už z dálky jsem viděla její okno a už z dálky ...sedí tam u toho okna... asi jako vždycky myslí na to, co by bylo, kdyby tam ty mříže nebyly....

Udělám krok dopředu a moje myšlenky už putují jenom k NÍ...