Deník bezdomovce 15.

stále 1. 7. 2006
Jen co Věrka přišla až ke mně a položila tašky, objal jsem ji. Cítil jsem přes její tenké šaty, jak se námahou zpotila. Ale pro mne byla Věra nejvoňavější bytost na celé planetě. Mačkal jsem ji k sobě, všechna moje zloba se rozplynula jako cukr v šípkovém čaji.
„Věruško moje, ty voníš po šípkách...“
„To víš... chemie.“
„Nekaz mi iluzi. Ty ses s touhle vůní určitě musela narodit.“
Políbila mě. „Tak dobře. V porodnici mi říkali Šípková Růženka.“
„Tak přesně TOHLE jsem potřeboval slyšet. A ještě jedno bych rád slyšel.“
„Copak?“
„Máš kalhotky?“
Dala mi malou pusu na nos. „Tvoje romantický otázky mě jednou zabijou. Ale musím tě zklamat, dnes jsem si je vzala.“
„To je škoda,“ zakňourám z legrace.
Věra si oběma rukama přitáhla moji hlavu a do ucha mi zašeptala: „Mám je v tašce...“
Oba jsme vlítli pod sprchu... a pak se milovali. Dlouho... a všude. V chatrči, v lese, u potoka... nakonec i u pramene. Ale, přiznám se, to už jsem mlel z posledního... Leželi jsme přesně na stejném místě, jako tenkrát poprvé.
„Václave, proč ses mě ještě nezeptal, co dělám?“
„Vždyť vidím, co děláš. Ne, promiň, jsem hulvát. Věrko, proč jsem se tě nikdy nezeptal, co děláš?“
„Protože myslíš jen na svou práci, a ta moje tě nezajímá.“
Posadil jsem se. Měla pravdu. Pod mostem jsem se natolik soustředil na své problémy, že by mi leckterý egoista mohl závidět.
„Promiň,“ hladím Věrku po tváři, „pod mostem se učím normálně žít i chovat. Jsem začátečník a dělám chyby. Věruško moje zlatá, čím se živíš - a hlavně - jak vysoký máš plat, abys mohla co nejčastěji za svým miláčkem tahat tašky plné jídla,“ laškuju jako puberťák.
„Chodil bys s uklizečkou?“
„Chodil.“
„Tak to ses pěkně vybarvil, Václave! Já jsem totiž porodní asistentka.“
Musel jsem se zasmát. Dostala mě. Začal jsem ji hladit... líbat.
„Myslela jsem, že už nemůžeš?“
„Já taky...“

(Pokračování)