Deník bezdomovce 16.

Anotace: ---

stále 1. 7. 2006

Všude kolem nás je nádherná příroda s nekonečným množstvím odstínů zeleně. Zpěv ptáků a naše nahá těla, vyhřívající se v odpočinku na sluníčku, skvěle dokreslují atmosféru. Teda… moje nahé tělo zrovna ne, mělo by se vylepšit. Věra mi ležela na ruce, cítím mravenčení, ale statečně si toho nevšímám.
„Václave, tady je tak krásně…“
„I mně se tu začíná líbit.“
„Nech toho… já myslím přírodu, tady kolem.“
„To je pravda, příroda je tu nádherná. Ještě štěstí, že se nedá vyvážet. Už dávno by byla na Západě.“
Věra konečně změnila polohu a mně se do ruky vrací krev. „Václave, já mluvím o nádherné přírodě a ty do toho motáš politiku! Hlídej si to, prosím tě.“
„Věrko, celý život jsem se hlídal, nebo mě hlídali. Ve výzkumu bylo za komunistů víc estébáků, než normálních zaměstnanců.“
„No dobře, ale mám malou otázečku. Proč chceš psát tady, a ne u mne? Já bych tě nerušila…“
„Ne? A co je tohle?“ ukázal jsem na její klín.
Začala se smát. „Snadná pomoc. Mám doma bombarďáky po babičce… ty si pěkně natáhnu a je po parádě. Když to nepomůže, vezmu si přes ně rozdrbaný tepláky…“
„Proboha, jen to ne,“ zhrozím se. „Představ si, že by to byl můj poslední pohled před infarktem. Chci si tě pamatovat takhle.“
„Ale já jednou zestárnu,“ poznamenala smutně.
„To doufám… jenže já mám dobrou paměť. Celý život si tě budu TAKHLE pamatovat.“
„Čuně.“
Políbil jsem ji. Chvíli jsme jen tak mlčky leželi a opalovali se.
„Říkala jsem si, jestli tu opravdu píšeš něco pavědeckého, nebo jsi obyčejný podvodník,“ přerušila Věra ticho. „Přeci bez přístrojů a neustálého ověřování nemůžeš nic kloudného vymyslet, to mi neříkej?“
„Ve výzkumu jsem se naověřoval až až, to mi věř. Všechno mám tady,“ ťuknu se do hlavy. „Jenže náš socialistický kolektiv, posléze kapitalistický kolektiv – ti samí hajzlové – byl samý podraz a špína. Teď, co napíšu, půjde rovnou za hranice k mým přátelům. …A na víc míst, kdyby se jim jako „náhodou“ něco přihodilo. Tohle už těžko ututlaj, pacholci.“
„Tobě se slovo "pacholci" nějak zalíbilo, že jo? Hajzlové taky nezní špatně… a hele, to bude vážně tak choulostivý materiál?“
„Jestli bude choulostivý, to nevím. Zatím jsem napsal jeden nebezpečný. Naštěstí jsem ho včas spálil. Předevčírem.“
Věra na mne třeští oči. Krásné oči. „Ty jsi spálil všechno, co jsi napsal?“
„Jo, spálil. A udělal jsem dobře.“
„Takže, teď začínáš psát od nuly?“
„Přesně tak.“
Zase si mně lehla na bolavou ruku. Okamžitě mi začala mravenčit. Použil jsem hmaty-chvaty, a Věrka byla ve vteřince navrchu. Leží na mně v celé své kráse… její tělo je příjemně prohřáté.
„Co děláš?“
„Mravenčila mně ruka.“
„Teď už je to lepší?“
„Mnohem…“

(Pokračování)