Příběh ze života

Anotace: Zkusil jsem napsat text, kde není skoro nic konkrétního.

Byl jednou jeden pán, možná jste ho někde viděli - dvě uši, dvě nohy, jedna hlava, vypadal úplně stejně jako jeden náš soused. Tento pán se jednou ráno probudil, podíval se na budík jedné značky a řekl si: „Čas akorát na vstávání!“ Jasně, možná vám to přijde pozdě vstávat v tuto hodinu, jemu však určitě ne. On vůbec nikam nepospíchal. Chtěl si užít toto nezvykle nezvyklé počasí. Vstal nohou, kterou obvykle vstává a jeho ráno proběhlo stejně jako ostatní. Nijak skvěle, nijak špatně, pán si však nestěžoval. Věděl, že dnešek si může užít určitě více, než ten den, kdy si ho moc neužil. Už si ani nepamatoval, kdy přesně byl. Je ale dost možné, že nedávno, ale ruku, kterou píše, by do ohně kvůli tomu nedal.
A vše naznačovalo tomu, že dnešek bude přesně podle jeho představ. Ani nevyšel ven z bytu, už potkal svého dobrého kamaráda, kterého zná už minimálně od mládí. Prohodili spolu jen pár slov, protože kamarád pospíchal prý tam jako vždycky. Prohodili spolu určitě dvakrát ahoj, jednou při pozdravu, jednou při loučení, určitě tam také padlo, jak se mají. To asi jen jednou. Poté si vyměňovali drahnou dobu zdvořilostní otázky, na které vždy ten druhý odpovídal zdvořilostní odpovědí. Když oba byli přesvědčení, že ta správná zdvořilost jejich setkání byla právě překročena, použili druhé ahoj, o kterém jsem se již zmiňoval, a dál si to štrádovali svojí cestou. Kdybych o cestě, kterou křižoval náš dvounohý hrdina, tvrdil, že je na severosevero východ, hodně bych kecal. Šel si zkrátka svojí cestou, kde občas byl kopeček, občas ne, občas hovínko, občas ne.
Když se dostal tam, kam ho nohy zavedli, kam se dostat však vůbec nechtěl, zastavil se, zavřel oči a usmál se jeho typickým úsměvem, kdy pravý koutek je úplně jinak položený než levý. Dohromady to dává úsměv zajímavý, ojedinělý, na nikoho však nepůsobící. To mu ale opravdu nijak nevadilo a házel ho na všechny strany kolem sebe. Po nějaké době, kdy toho měl už plné zuby nejen pán, ale i kolemjdoucí, oči otevřel a šel si něco koupit. Něco na zub. Něco na ty jeho plné zuby. Už držel koupenou věc v ruce, když šahal do kapsy pro peněženku. Pro peněženku, která nebyla tam, kde být měla. Skorokoupenou věc upustil na zem a začal prohledávat všechna místa, kam si ji mohl schovat. Když se dostal zase tam, kde začal, usoudil, že by měl něco usoudit. A rozhodl se, že usoudí, že mu jí někdo ukradl. Vzpomněl si na své plné zuby a hned mu bylo jasné, kde se neštěstí přihodilo. Proklínal ten hrozný den, kdy ho napadlo udělat si hezký den. Během chvilky se totiž z hezkého dnu stal den hrozný.
Nevadilo mu ani tak, že přišel o všechny své peníze, jako spíš to, že je tak hloupý a nechá se vůbec o něco takovýmto způsobem obrat. V hlouby duše ho však peníze také velmi tížily, nechtěl si to ale v žádném případě připouštět, protože věděl, že peníze kazí člověka a on jimi zkažený být nechtěl. Přitom byl zkažený dost, stejně jako vy, stejně jako tamhleten, stejně jako tamhleten.
Kolik jsem v ní mohl mít? Jasně, stejně jako včera. Tu věc, kterou jsem si chtěl dneska koupit, jsem si nakonec přece nekoupil, říkal si velice smutně i přesto, že byl pořád v přesvědčení, že si ztrátu nějakých blbých peněz vůbec nepřipouští.
Bylo v ní plno peněz. Jedna bankovka, druhá, třetí. Takhle se dostal až k číslu, které nebylo vůbec malé. Toto zjištění mu v jeho náladě, která by se dala označit souslovím „na hovno“, ani trochu nepomohlo.
Co já jen budu dělat? Nemůžu přece jen tak dělat, že mě ztráta těch peněz nijak netíží, začal kapat konečně božskou. Kapání božské momentálně nebylo nijak jednoduché.
A tak ho tedy ztráta tížila.
Takhle to ale nenechám, začal se zlobit pán a ve stejnou chvíli, co tuto větu potichu vyslovil, se rozhodl, že to takhle nenechá. Vstal, dupnul si, zamračil se a pak si zase sednul. Nevěděl, co udělat, aby to takhle nenechal. V tom ho ale napadl naprosto geniální nápad. Půjde tam, kam se normálně chodí, když se o něco přijde.
Když se po velkém bloudění dostal tam, kam se normálně chodí, když se o něco přijde, nemohl uvěřit svému pravému i levému oku. Budova těch, kam se normálně chodí, když se o něco přijde, nebyla vůbec taková, jakou si jí představoval. Vůbec neměla dveře podle jeho představ, vůbec neměla okna podle jeho představ, vůbec neměla nic podle jeho představ. Nebylo by ovšem na škodu podotknout, že jeho představy byli trochu potrhlé.
Zastavil jednoho pána, který podle našeho dvourukého hrdiny vypadal jako pracovník budovy, kam se normálně chodí, když se o něco přijde. Zeptal se ho na to a zjistil podivuhodnou věc – nepracoval tam. Prý pracoval úplně někde jinde. S křivým úsměvem, nikoli však nějak přehnaně křivým, docela na něho normálně křivým, a se slovy omluvy se otočil na podpatku. Možná však až moc - skončil zase u pána, který nepracoval tam, kde pracovat měl. Alespoň podle našeho dvouuchého hrdiny.
Zeptal se tedy znovu pána na stejnou otázku, aby jeho nepovedená otočka nevypadala nějak blbě. Dostal odpověď zcela nečekanou, která by se dala možná zapsat do dějin, kdyby se momentálně psali. Byla naprosto stejná, jako ta první.
Pán, který nepracoval tam, kde měl, byl velmi prozíravý, protože si vzpomněl na pořekadlo do třetice všeho dobrého, které by mohlo napadnout našeho jednohlavého hrdinu, a rovnou mu pověděl, že nepracuje tam, kde si myslí. Do třetice.
Co se s takovou situací dalo dělat? Možností bylo hned několik, ale jen jedna byla ta správná. Tak moc správná, že kdyby ji vymyslel filmový hrdina těsně před koncem filmu, určitě by měl vyhráno. Náš hrdina ale není filmový hrdina a tak vyhráno ještě neměl. O jediné správné možnosti však věděl - musel jít dál a nevzdávat to. A to se mu podařilo náramně, protože hned další člověk, kterého zastavil, byl ten správný. Ten, který pracuje tam, kam se chodí, když se o něco přijde.
Pán, který pracuje tam, kam se chodí, když se o něco přijde, mohl mít nad sto padesát centimetrů, měl postavu, která by se někomu možná mohla líbit, někomu možná ne. Jinak asi nic, o čem by se dali psát eseje. Bez pozdravu, bez rozloučení, prostě bez všeho ze sebe vyhrkl, co že náš hrdina potřebuje. Moc dobře mu ale náš hrdina nerozuměl, slyšel ale slovo “potřebujete“, tak z toho usoudil, že to znamená, co potřebuje. Náš hrdina mu to vrátil stejnou mincí, jakou přesně, to ví však jen on sám. Co však neví jen on sám, je to, že co se mu přihodilo, vyhrkl ze sebe ještě rychleji. Aha, aha, aha, povídal pán přitom poslouchal vyprávění našeho hrdiny: Mohl být asi tak takhle velký, takhle tlustý, mohl mít možná takovýhle vlasy. Ne, ne, pardon, spíše takovýhle, mohl mít tolik zubů a mohl mít takhle velkou nohu. Pán kreslil z popisu přibližnou podobu pachatele a velmi se u toho mračil. Jestli více mračení znamená více snažení, tak se pán snažil asi dost. Dal si asi nejspíš velmi záležet. Po dokončení svého skoro mistrovského díla se ani chvilku nerozpakoval a dílo otočil možná o takových sto pětašedesát stupňů. Náš hrdina se na ní díval, možná až koukal, a chvilku přemýšlel. Zakroutil hlavou. Že prý tomu něco chybí. Chybí? tázal se podiveně pán. Otočil dílo možná o takových sto sedmašedesát stupňů. Ne... Nic tu nechybí. I když počkat? Jasně, už to vidím, dořekl šťastně pán, viděl to a dokreslil to. S tím, co předtím chybělo, byl obrázek dokonalý. Ve všech ohledech.
Náš hrdina odcházel z místa, kam se normálně chodí, když se o něco přijde, velmi spokojen. Podařilo se mu vyplodit ze své fantazie přesný popis pachatele. Všechno sedělo. Byl přesvědčený, že se najde za krátkou dobu.
A také, že ano. Díky skvělému popisu našeho hrdiny se pachatel našel do týdne. Peněženku sice neměl, nic ani nenasvědčovalo tomu, že by ji ukradl, ale popis naprosto seděl. A to je hlavní. Několik dalších lidí, kteří také o něco přišli, si vzpomněli, že vypadal vlastně úplně stejně, jako tento pán a tak na něho hodili i jejich ztráty. Co proti tomu mohl dělat? Nic, všichni ho úplně přesně identifikovali.