V zemi vysokého písku 5/VII

Anotace: Výlet - 1.část...chci pěstovat ovce...jak vyhynuli dinosauři...pětihvězdičková ruina..."gazelové rohy"

„Tý bláho, tak tomu se říká autobus,“ pronesla jsem okouzleně při pohledu na supermoderní klimatizovaný mercedes, který nás měl odvézt za krásami tuniské krajiny. Řidič na nás ale nechápavě koukal a ani cedule za předním sklem s názvem cestovky nesouhlasila s tou naší.
„Tadi, tadi… poďte sa mnou!“ ozvalo se zezadu.
Od staré rozvrzané toyoty, která ošuntělostí připomínala hodně jetého velblouda, na nás mával Samir, náš tuniský průvodce.
„Nastupte si!“
„No, nazdar, co to je za minibus?“ pohlédla jsem zděšeně na Toma.
„Já nevím, před první světovou jsem ještě nebyl na světě, takže se v těchhle typech nevyznám,“ podotkl suše.
„V tom máme najezdit tři sta kilásků? No fajn, v poušti jsme ještě neztroskotali, jak dlouho s těmi čtyřmi pet flaškami s vodou vydržíme?“
Holky jenom otráveně protočily oči a zakroutily nevěřícně hlavou, což je od doby, kdy vstoupily do puberty nejběžnější reakce na cokoliv, co má něco společného se starými rodiči. Ne, že by nás nesnášely, to ne, ony jenom láskyplně a pobaveně nechápou naše uvažování. Jednou nám to totiž ukážou, jak se má správně žít. Pak konečně prohlédneme…Ale jo, ať jim to přesvědčení vydrží co nejdýl.

Na několika příštích kilometrech přistoupili lidé z dalších hotelů, až nás bylo celkem patnáct. Průvodce se ujal slova:
„Ja tadi bydlim od samaživa,“ pravil Samir, „studoval sem za komanču fakultu tělesene vychovy a sportu v Praha, potom dva roky na Slovensku sem flákal, ale teď už jedenáct let zpatky. Učim na střední škole tělocvik a každy rok od května do zaři bavim s turisti.“
Cesta příjemně ubíhala, palmy a olivovníky se nám míhaly kolem oken a po dvaceti kilometrech jsme se ocitli u Římské cesty, spojující ostrov s africkou pevninou.
„Tunisko existuje od roku 814 před našim letopočtem,“ začal Samir výklad z historie. „Fénická královna Elisa se naštvala, protože její bratr Pygmalion zavraždil jejiho manžela kvulivá penězům a nechtěla s nim dál byt ve stejnym statu a tak založila Karthago. Kolem druhého stoleti před našim letopočtem ale Karthago začalo vadit Řimu. Stal se z něho důležitý přistav u středu - zemniho moře, obchodni křižovatka a vystavni město a to Řimane nemohli dopustit. Nasledovaly tři Punske války. V te první přišli o Sicilii. Tu druhou Karthaginci skoro vyhrali, ale Hanibal udělal taktickou chybu. Napadl Italii od Alp ze severu, ale nedošel do Říma. A když nedobudeš hlavni město, nemůžeš porazit celou zemi. Třeti valka Karthago definitivně zničila. Od roku 145 před našim letopočtem do roku 433 našeho letopočtu vládli tady Řimani. Pak asi sto let Vandalove, pak přišel Islam - Byzantska řiše, Španěli, Arabové a v roku 1535 Turci. Potom se Tunisko stalo francouzskou kolonií, ale od roku 1956 je Tunisko samostatné. Prezident Habib Burghiba se tehdy oženil s francouzkou a od stejného roku je zakazano mnohoženství a uzákoněná rovnoprávnost žen. U nas jsou ženy lekařky, mohou řidit letadla nebo učit na škole a mohou se volně pohybovat bez doprovodu mužu. Po rozvodu jim většinou připadnou děti a dvě třetiny majetku. Vlastně jsou na tom tady lip než u vas.“

Zamyšleně jsme přemítali nad jeho slovy, která se příliš neshodovala s tím, co je nám o islámu vštěpováno. Mezitím autobus zastavil uprostřed moře na šestikilometrové cestě, kterou před dvěmi tisíci lety vybudovali Římané.
„Djerba, v překladu znamená místo bez vody,“ pokračoval Samir, „to, co vidite tady, je vodovod a jediný přivod pitne vody z pevniny na Djerbu.“
Vjeli jsme na pevninu a pomalu si zvykali na ploché panorama žlutavých pískovcových pastvin porostlých řídkými keři tuhé trávy.
„Původni obyvatelstvo Tuniska jsou Berbeři, pastevci a chovatelé dobytka. Žijí v poušti, svobodně a divoce. Vláda jim nabízela bydleni ve městech, ale oni odmítli. Je to hrdy narod a dnes jich v Tunisku žije už asi jen tři procenta z celkové populace deseti milionu lidi.“
Jako na povel se v rovinaté krajině kolem cesty začaly objevovat zahalené postavy a stáda koz a ovcí. Bylo neuvěřitelné, jak v té horké pustině, kde bylo nemožné spočinou okem na něčem zeleně osvěžujícím, bez kapky tekoucí vody, mohou zvířata takhle tloustnout a prospívat. Nevypadala ani podvyživeně, ani uboze, jak by člověk v těchto prašných končinách čekal.
„A jak tady získávají vodu?“ napadlo mě, protože žár kolem byl tak silný, že jsem si nedovedla představit , že bych tady strávila jediný den bez možnosti skočit do chladivého moře nebo se pořádně napít.
„Mají cisterny nebo kopou studně. Někdy je voda ve dvou metrech, někdy v šedesati,“ odpověděl průvodce.
„Víš, co je zvláštní?“ povídám Tomovi. „Všiml sis, že některým černochům rostou vlasy ve zvláštních trsech? Nemají je pravidelně rozeseté po celé hlavě, ale jakoby v miniaturních shlucích. A to teď nemyslím dredy nebo nějaký jiný africký účes. Vypadají přesně jako ty keříčky trávy tady v poušti.“
„Co je na tom divného? Ovce žerou tu trávu a Berbeři zase jedí ty ovce, proto mají takové vlasy.“
Hm, pohotovost mu teda nejde upřít. Ale proč tedy nemají trsovitou srst i ty ovce a kozy, jako mezičlánek v celé netradiční teorii, to už jsem z něj nedostala.

Autobus navzdory všem očekáváním letěl jako šíp, ale skoro na každém kilometru zdolával zvláštní část cesty, snížené na zhruba desetimetrovém úseku o půl metru. Rozhodně přitom nezpomaloval, takže jsme zažívali velmi často stavy beztíže a žaludek měli až v krku.
„A proč je ta cesta takhle divně stavěná? Proč není rovná?“
„Víte, tady neprší. Tři roky tu neprší skoro vůbec. A ten štvrty pořad lije a často jsou záplavy. A ta cesta funguje jako takovi kanal, protože tam, kde je ponižena, odvádí vodu do zavlažovaci sítě na pole.“

Vystoupili jsme z autobusu u Malé Sahary a obdivovali pouštní duny. Písek byl daleko jemnější než ten náš, připomínal spíše prach. Když jste do něj vstoupili, sevřel vám nohy a nechtěl je pustit. Dozvěděli jsme se také, že se nedá použít ke stavbě, ani využít jinak, protože díky jeho konzistenci ho prostě není možné spojit. Zdálky nás pozorovalo klubko berberských dětí a jedno z nich se osmělilo přijít blíž. Neuvěřitelně otrhaný a vyhublý kluk natahoval ruku a čekal nějaké drobné. Dala jsem mu dinár a tak neuvěřitelně se styděla…(,Do háje, já jsem za poslední týden snědla víc, než má tenhle kluk na měsíc…a to jsem ani neměla hlad.‘) Jenže místo prázdné dlaně, do které jsem minci chtěla položit, jsem uviděla v natažené ruce nějakou pouštní potvoru, kterou mi ten klučina chtěl ukázat, ať si za své prachy taky něco užiju. Zcela nepřipravená jsem hystericky zařvala, jako moje matka, když vidí myš. Když už nic, aspoň jsem ho pobavila.

Cesta ubíhala a scenérie se pozvolna měnila. Místo řídkých travin a ovcí se našemu zraku zjevovaly stovky a stovky olivovníků. Rozprostíraly se na všechny strany, až k žlutavému obzoru. Nesmíte si ale představovat něco jako náš jabloňový sad. Jak to jen nejlíp popsat?...Možná znáte ten vtip, jak se potkají dva soudruzi a ten jeden říká:
„V Sovětském svazu roste kukuřice jako telegrafní sloupy!“
„Tak vysoká?“
„Ne, tak řídká...“
Pokud chcete v Tunisku přejít od jednoho stromu ke druhému, tak si musíte vzít třídenní dovolenou.
„Olivovník je velmi nenáročný strom. Nemusíte ho zalévat, může růst v blízkosti slané vody a jenom jednou za rok, v prosinci, sklidíte olivy. Protože ale tady je půda velmi suchá a málo prší, je nutné stromy sadit hodně daleko od sebe, ať si navzájem neberou vodu,“ vysvětlil nám Samir a pokračoval:
„V Tunisku je olivovník symbolem bohatství. Čím více rodina těchto stromů vlastní, tím je váženější. Tunisko je třetí na světě v produkci olivového oleje. Jeden strom vám dá šedesát až osmdesát kilo oliv a na jeden litr oleje spotřebujete asi šest kilo oliv...Ale v oblastech, kde žijí ti nechudší Berbeři, rostou olivovníky, které plodí až osm set kilo oliv ročně! Říkáme, že Bůh myslí na chudé.“

Po dalších dvaceti kilometrech jsme vjížděli do městečka Tataouine, kde jsme se zastavili v místní cukrárně, jak řekl Samir, pro „prohlidku pravých tuniskych sladkosti a gazelovych rohu.“ Což o to, gazelí rohy byly vynikající, šlo o smažené rohlíčky plněné směsí z mandlí a datlí, ale to zákulisí výroby tedy stálo za to. U nás by jim „cukrárnu“ hygiena do minuty zavřela, když by zjistila, co tam všechno leze, a pořad Černé ovce by z té kauzy žil půl roku. Ale my jsme tady asi holt moc pintlich. Takový šváb v medu může být někde považován za lahůdku, že?

„A tet navštivime hrad, který je zbořenina a který majitel, bohaty Tunisan, co si vzal za manželku Němku, přebudováva na pětihvězdičkový hotel a muzeum Berberu. Protože někteři turisty chtěji ne jenom k moři, ale i tadi. V této oblasti se totiž našly kostry dinosauru.“
Rozhlédli jsme se po krajině a kam až oko dohlédlo viděli samé stolové hory. Byli jsme v předhůří Saharského Atlasu, pískovcové skály se táhly do daleka a za nimi se rozkládala už jen nekonečná poušť. Došplhali jsme se s minibusem na jednu z nich, ke zmiňovanému hotelu. Vstupnímu dvoru vévodila obrovská, pětimetrová socha dravce:
„Toto je orel skalní,“ pravil Samir
Podívali jsme se s Tomem na sebe:
„Řekla bych, že to je říšská orlice,“ zamumlala jsem tiše.
„Jo, asi Tunisané netuší, co jim tady staví za Orlí hnízdo. Adolf by měl radost. No jo, manžela Němka…jak se říká…za vším hledej ženu.“
Naproti tomuto místními obyvateli nerozpoznanému symbolu Třetí říše byla další stolové hora, na které trůnil obrovitý stegosaurus jako druhá dominanta kraje. Chvíli jsme na něj koukali a stírali pot s čela. Horko bylo opravdu urputné.
„Tady dinosauři vyhynuli vedrem,“ pravila jsem.
„Houby, tady vyhynuli vyčerpáním ze smlouvání v obchodech,“ nedal se Tom.
„Tak, prosím, vsupte do muzea,“ volal na nás Samir. Vešli jsme do pískovcové budovy a začali obdivovat syté barvy berberských krojů a nádherné stříbrné šperky berberských žen.
„Čím víc šperků žena nosi, tím víc chrastí a tím víc provokuje…“ pronesl laškovně Samir. Prohlédli jsme si truhly a nábytek z olivového dřeva, kolovrátky na zpracování vlny a stavy na tkaní koberců, kterých si místní velmi považují. Poté jsme vyšli na nádvoří, kde se z původního hradu, jeho starých kobek, které fungovaly jako sklepy na olivový olej a obilí, snaží majitel udělat hotel.
„Kde tady máte, prosím, záchody?“
„Jděte podle puch a much,“ pravil Samir. „Ne, tělam srandu, tady jsou pětihvězdičkové záchody.“
,Tak to pochybuju,‘ pomyslela jsem si. Ale nekecal. Za tyhle WC by se nemuseli stydět ani v Hiltonu...
....

Pokračování příště - "Výlet" - 2. část