Anorexie - Prostě jeden z tisíce příběhů..

Anotace: Ahojky. Někdy v dubnu jsem napsala tuhle povídku. Je to už rok, co se to všechno stalo. Jména jsou trošku jiný, jinak je to skutečný. Prosím, pište komentíky..děkuju.

Nikdy jsem se nepovažovala za někoho, kdo bude brečet pro povrchnosti. Nikdy jsem se nepovažovala za někoho, kdo by si byl schopnej udělat z ruky břečku bez důvodu..

Jenže se to stalo...

Všechno to začalo tak nevinně. Byla to blbá snaha bejt dokonalá. Bejt nejlepší. A dosáhnout všeho, co si jen přeju. Bylo to fakt jednoduchý. A ta jednoduchost mě hnala dál.

Začalo to v zimě. Jedím nevinným dnem, jednou nevinnou větou..

Bylo hnusně. Fakt moc hnusně. Velkej vítr a do toho sněžilo. Vločky se snášely na zem a mě bavilo je z okna pozorovat. Kéž bych nemusela do hudebky. Stejně to bude k ničemu, protože už se vidím, jak tam tupě sedím a poslouchám učitele, jak mi říká, abych víc zvedala ruce. Jo, to on totiž říká naprosto vždycky. Ale musela jsem, naši byli neúprosní. A tak jsem se nadechla a šla. Jak už jsem řekla, ona jiná možnost ani nebyla.

Když jsem přešila úmornou hodinu po který se mi fakt chtělo spát, potřebovala sem skočit do obchoďáku. Tak jsem se zase odvalila z domu a došla tam. Cestou jsem potkala nějaký kluky, sem docela ráda, že je neznám. Deptalo by mě to. Nevím co říkali, ale slyšela jsem tu větu. TU větu, kterou si už rok moc dobře pamatuju. Asi jí nezapomenu, protože ta blbá věta..mi změnila život.

,Není to Lenka?' zaslechla sem jednoho z těch kluků. Ne, sorry..já nejsem Lenka. Já sem Viola. Prostě Viola. Pomyslela sem si, ale nehodlala jsem mu to oznamovat. Moc sem se s klukama nebavila, táhlo mě to spíš k holkám, protože jsem na ně byla zvyklá. Záviděla jsem těm, co měli kluky kolem prstů a bavili se s nima bez problémů.

,Ne..to není Lenka. Tahle má větší zadek' jo, tak tohle mě fakt zarazilo. To byla ta věta, co už bych nesnesla někdy v životě vědět. Ani nevím proč, ale vždycky když si na ní vzpomenu, chce se mi brečet..a brečet.

Po týdnu jsem na to zapomněla. Byla jsem zase spokojená a nic mě nedeptalo. Žádná věta neexistovala. Jenže pak přišel další zlom. Ani nevím jakej, ale prostě jsem si řekla, že musím zhubnout. Že chci vypadat jako ty anorektický modelky, co vidíte jakmile otevřete nějakej časopis..

Jednoho dne jsme přijeli k moři. Bylo tam krásně. Čerstvej vzduch, teplej vánek..bylo to senzační. Prostě jako každá dovolená. Jenže tahle byla jiná. Nejela jsem sama s rodinou, ale jela jen moje mamka, já, kamarádka, kamarádčin bratr a její mamka.

Kamarádka není zrovna z těch, co by byli štíhlé. Popravdě..ona k tomu má hrozně daleko. Má totiž nadváhu. A když jsem viděla jak se cpe, nemohla jsem jíst. Přišlo mi to nechutný. Jednou jsem si s ní dala zmrzlinu..ale když jsem viděla, jak ji líže..musela jsem ji dát mamce. Přestala mi chutnat. Přestalo mi chutnat úplně všechno. Zapřísáhla jsem se, že už nikdy nevezmu do pusy nic, co by mi mělo udělat z těla horu sádla. Už nikdy. A rozhodla jsem se, že to dodržím. I kdyby mě to mělo zabít.

Po několika dnech se mi to začalo líbit. Cítila jsem se dost dobře. Užívala jsem si každej ranní i večerní pohled na váhu, kdy jsme měla každý týden o kilo méně. Bylo to senzační vidět, jak ty kila mizí. Pak přišel konec července a já byla šťastná. Už jsem nebyla tak tlustá, jako předtím.

Hned první školní den sem se ale zhádala s kamarádkou. Bylo to protože mi přišla děsně arogantní. Z ničeho nic. Ale co, bude to dobrý. Hádali jsme se celý dva týdny, pak jsme spolu přestali mluvit. Vlastně..tehdy už jsem nemluvila skoro s nikým. Přestala sem si s lidma rozumět. Jediná moje útěcha byl pohled na váhu, kde kila stále mizela a taky sport. Byla jsem schopná strávit čtyři hodiny v kuse děláním sklapovaček..a cítila jsem se skvěle.

Jenže..pak mi to všichni kolem začali vyčítat. Sestra mě pořád buzerovala s tím, že se nechce bavit s člověkem jako já, kterej si svůj krásnej obličej kazí tím, že nežere (pche, ona fakt řekla krásnej!). A mě to štvalo. Čím víc do mě hučeli, tím víc sem měla potřebu jim dokázat, že mám na víc, protože oni mi prostě záviděli! Záviděli mi to, že jsem konečně dokonalá. I když..k tomu jsem měla daleko.

Ze svých 62Kg jsem se dostala na 55kg. Bylo to super. Bylo pořád září a já začala chodit na procházky. Sama, ale cítila jsem se skvěle. Protože já a mé já jsme si rozumněli. S ostatníma jsem se jen hádala. Tehdy jsem ztratila i menses. Jo..to mě docela stresovalo, protože jsem se začala bát, co dělám. Ale zvládla jsem to. Po několika týdnech jsem si na to zvykla. Bylo to skvělý, vlastně jsem neměla problémy jako ostatní holky. Nemusela jsem se ničeho vzdávat!..Chodila jsem cvičit, a vždycky když jsem vlezla na váhu, bylo mi skvěle, protože ta kila pořád šla dolů. Tehdy mě táta začal vážit. Denně nadával, protože viděl, že hubnu. Sliboval, že mě pošle k psycholožce. Jednou to skoro udělal. Ale já jsem je tak nechutně využívala. Tak nechutně jsem jim lhala o tom, co jím!

Jednoho dne jsme byli s mamkou cvičit. Naučila jsem se oblafnout lidi a přemluvit je k tomu, co jsem chtěla. Byla jsem fakt dokonalá. Mamka se mnou začala jezdit na pilates. Sice pořád měli všichni ty jejich řeči o anorexii a podobně, ale na ty už jsem si zvykla. Stejně bych chodila cvičit i sama. Jenže toho dne jsme šli i na aerobik. Po hodině mě začala bolet hlava. Byla jsem strašně slabá, nemohla jsem zvládnout další hodinu. Tak jsme se s mamkou domluvili, že pojedeme domů. Mamka v autě začala zase s těma řečma, nakonec jsem ji nějak umluvila k tomu, že se jí to jen zdá, že fakt jím. Ale ona měla pravdu. Co jsem jedla? Jedno jablko za den a štvalo mě to. Bylo to strašně moc jídla!

V říjnu už jsem se dostala na váhu 49kg na 176cm. Vycházelo mi BMI 16.7 a já byla šťastzná při každém pohledu na váhu. Cítila jsem se jako vítěz. Vlastně jsem jím byla, ne? Dosáhla jsem toho, co jsem původně chtěla. Ale teď už ne. Měla jsem jiný cíl. Chtěla jsem 32kg. Chtěla jsem džíny dětské velikosti. A chtěla jsem to strašně moc. Jenže mamce pomalu docházelo, co se děje. Vlastně to věděla už dřív, ale myslela, že mě to přejde. Každej má prej takový období..No a tak mi řekla, že můžu zhubnout na 52kg. Že prý o tom mluvila i s doktorkou. O tom, že mám 49kg jsem mlčela. Začala jsem lhát. Nebolelo mě to. Když mi to zakazovali, musela jsem. Nenechala bych toho jen proto, že mi závidí.

Potom přišel zlom. Bylo ráno. Sobota. Měla jsem mít narozky. Mělo mi být čtrnáct. Už jsem byla fakt slabá. Vyčerpaná z toho všeho. S každým jsem se hádala, nikdo mi nerozuměl. Každej mě bral jako trosku, každej mluvil o tom, že mám anorexii. Musela jsem je přesvědčit, že to tak není. Musela jsem strhnout všechny fotky anorektických modelek ze zdi, všechny ty fotky roztrhat a vyhodit. Vzít si oběd a jíst. Nechtěla jsem přijít o to poslední co mám. O rodinu.

Všichni z toho měli radost. Že prý jsem dostala rozum. A já byla hrdá. Na sebe. Nepočítala jsem s tím, že se těch 49kg neudrží. Jenže pak váha stoupla na 50kg. Řekla jsem si, že klidně budu mít 52kg. Víc nikdy! No a tak jsem jedla, váha se držela. Někdy jsem měla deprese, protože jsem se fakt bála, jestli nenaberu, ale nic se nedělo a já jedla dál. Jenže potom sem se dostala na pro-ana stránky. Už párkrát jsem o nich četla na netu nebo v časopisech, ale teď jsem tam byla...a..stala jsem se součástí.

Všechny holky mě tam brali jako jednu z nich. Konečně jsem měla podporu a necítila jsem se sama. A tak jsem zase přestala jíst. Udělala jsem svůj rekord, nejedla jsem celé dva dny. Nebylo mi blbě, neměla jsem hlad. Není se čím chlubit, protože některé holky nejedli sedm dní v kuse. Začala jsem se mezi nimi cítit jako outsider, protože byli lepší. A tak jsem se začala řezat. Z ruky jsem si udělala krvavou břečku jen proto, že ony měli navrch. Byli štíhlejší. A já byla tlustá.

Řezala jsem se denně. Nebylo to asi hluboký, protože nemám jizvy, žádnou památku. I když bych si to asi zasloužila. Jednou sem si ruku rozřezala fakt hodně. Musela sem to schovat a tak jsem si ji zavázala. Jenže se mi udělala vyrážka a já řekla sestře, že mám vyrážku. Neřekla jsem z čeho, nemohla jsem to říct. Zabila by mě. Ale ona to řekla matce. A ta tu ruku chtěla vidět. Snažila jsem se to zamluvit, ale nenechala se odradit. Musela jsem ukázat ruku. Celou.

Když to matka viděla, neřekla nic. Chytla mě za ruku. Bolelo to. A dotáhla mě do kuchyně, kde byl táta. Ten se na mě strašně hnusně podíval, nikdy to nezapomenu. Nevěřil mi, když jsem říkala, že to udělala kočka. Nedivím se mu. Tehdy mě zmlátil. Brečela jsem, brečela. Zklamala jsem ho. Moje dokonalost zmizela. Neexistovala! Všechno o co jsem se snažila bylo pryč. Štíhlost? Ne, ne! Byla jsem tlustá. Byla jsem sama. Cítila jsem se jako zátěž. Chtěla jsem umřít. Nevěřila jsem tomu, že mě někdo může mít rád. Vlastně..tomu nevěřím doteď.

S mamkou jsem se usmířila ještě ten večer. Omluvila jsem se za všechno, slíbila jsem, že už nic takového neudělám. A chtěla jsem tomu věřit. Ale s taťkou to bylo horší. Týden jsem trpěla, protože se se mnou nechtěl bavit. Potom jsme k tomu nějak došli, takže se to vrátilo do starých kolejí. Ale..získat si znovu důvěru rodiny bylo celkem těžký. Ale..jsem ráda, že ji mám zpátky.

Potom jsem se vším skončila. Je to asi čtyři měsíce, co se snažím žít jako normální člověk. Občas mi to jde. Ale deprese mám pořád. Nejsou takové, že bych se na celý den zavřela. Ale pořád koukám na ty holky, toužím být hubenější a hubenější. S řezáním jsem skončila. Snad navždy. Ale s hubnutím ne. Vím, že měsíc se snažím začít znovu. A vím, že se mi to povede..

Ale slibuju. Slibuju to, že si dám pozor. Pozor na to, aby to nikdo nezjistil.