Před branami světa

Anotace: Sloh na téma,,Jedna z barev"-vybral jem si červenou a snažil se ji pojmout jak reálně (jako barvu takovou), tak abstraktně (jako barvu lásky). Vycházím trochu z vlastní zkušenosti (jakéhosi prazážitku), kde si pamatuji matné vzpomínky z mého přednarození

,,Ozývá se slabý zvuk. Možná hlas. Koho? Vždyť jsem tu sám. Ale nějaký šepot tu přesto je. Jde odněkud...zvenčí. Zpoza té opony červených stínů a světel. Kdo to je? A kdo jsem vlastně já? Sedím tu, nebo ležím, ani nevím, a čekám. Ale na co? Co má přijít nebo kam mám jít? Nikdo mi nedal žádné instrukce, nikdo mi nic neřekl. A je vůbec někdo kromě mě?"

Na dlouhé bílé chodbě seděl napjatý muž. Neučesané vlasy trčící do všech stran, hrubé strniště na tváři, oblečen naprosto nevkusně. Jako by...jako by byl z minuty na minutu vyhozen manželkou na ulici. Ale co potom dělá v porodnici?

,,Obklopuje mě všude přítomná červená zář či rudé přítmí. Jak nekonečná poušť krvavého písku. Často musím úplně zavřít oči, abych viděl i jiné spektrum. Špatně se tu dýchá. Chci odsud pryč! Proč je to tu tak stísněné? Všude, kam se dokáži pohnout, nacházím jen červené zdi. Copak se odsud nedá dostat? Třeba mě tu drží jen ten podivný červený kabel vedoucí až do břicha. Ale nejde to přelomit..."

Seděl na bílé židli a upřeně sledoval dveře naproti němu. Srdce mu bušilo. Vždyť se mu má narodit syn! Jeho vlastní! Už jednoho syna měl, ale nebyl jeho biologickým otcem. Měl ho moc rád, Františka, ale nemohl mu dát takovou tu rodičovskou, v tomto případě otcovskou, lásku. Stále tomu nemohl uvěřit, i když ten fakt věděl už devět měsíců, během kterých se jeho manželka promenádovala se zakulaceným bříškem...spíš břichem. Bylo to pro něho něco nového a krásného. Až v samých konečcích prstů cítil, jak je šťastný! Kdyby mohl, rozběhl by se na porodní sál a zvedl nad hlavu svého milého a malého potomka. Ale nemohl. Musel tu čekat před zavřenými dveřmi na sestřičku, která mu dovolí pustit stavidla lásky a zahltit jimi svého syna...a taky manželku, samozřejmě...

Červené stíny a rudá výsluní pomalu mizela a jeho oči náhle pohltila ostrá záře halogenových žárovek. Začal plakat a pekelně řvát. Ale za chvíli se měl utišit a utěšit...

...dveře se otevřely...

...Věděl, že všechna červená barva nezmizela. Nyní ji neviděly jeho oči, ale cítilo jeho srdce. Rodičovská láska ho lehce a jemně zabalovala do červeného hedvábí...