Jeden život

Anotace: Dvanáct stupňů zoufalství... (tahle povídka už tu jednou byla, ale stáhla jsem ji - teď ji můžu zase vrátit)

JEDEN ŽIVOT

Mělas jeho jazyk v puse a cítilas horký dech na své tváři. Jeho medvědí tlapa ti mačkala zadek. A ty sis vzpomněla na kluka, který ti ve školce vždycky držel místo u svého stolku. Při vycházkách jste chodili spolu a drželi se za ruce. Tak to bylo. Pomáhal ti. Bránil tě. Měl tě rád. Kdyby tě teď potkal, strčil by ti jazyk do pusy? Přemýšlelas o něm, o tom klukovi ze školky, a přitom jsi stála na zadním dvorku s tím druhým, s tím, jehož dech byl cítit po rybě od oběda.
Potom otevřel okno a počkal, až vlezeš dovnitř. Než ses vzpamatovala, byl zase u tebe. Přetáhl ti tričko přes hlavu a rozepnul zip kalhot dřív, než ses rozhlídla kolem sebe. Po jeho pokoji.
Leželas na posteli, na jeho posteli. Vnímalas jeho tělo na svém, jeho tělo ve svém. Pak bylo po všem. Políbil tě na čelo a tys čekala, jestli si ještě zapálí cigaretu. Iluze by byla dokonalá.
Ráno tě vyprovodil oknem přes dvůr a u branky se na tebe krátce usmál.
„Uvidíme se?“
Přikývlas. Co taky jiného?
Nechodili jste spolu na procházky a nedrželi jste se za ruce. Jednou ti pomohl s taškama s nákupem. Neměl před čím tě bránit, a jestli tě měl rád, to sis jen domýšlela. Zbožné přání. Víra. Ale bylas zamilovaná.
Vážně?

Zemětřesení se projevuje rychlými krátkodobými pohyby zemské kůry. Je různé intenzity. Síla zemětřesení se měří jednak seizmografickým měřením magnituda, tedy množství uvolněné energie v ohnisku zemětřesení, a jednak pozorovatelnými následky na zemském povrchu. Uvolněná energie se měří Richterovou stupnicí, následky určuje Mercalliho stupnice.
Mercalliho stupnice má dvanáct stupňů.
První a druhý – sotva znatelné záchvěvy rozeznatelné jen přístroji.
Třetí a čtvrtý – záchvěvy nepůsobí škody.
Pátý a šestý – vznikají malé škody, pohybují se předměty.
Sedmý – poškození nekvalitně postavených budov.
Osmý – poškození kvalitně postavených budov.
Devátý a desátý – budovy se řítí k zemi a dochází k sesuvům půdy.
Jedenáctý – viditelné pohyby země.
Dvanáctý – zkáza velké oblasti, předměty lítají vzduchem.

Letníma brigádama sis za měsíc vydělala víc, než tvoje máma v práci na plný úvazek. Deset hodin denně jsi stála u kruhového pásu a kontrolovala boty. Tehdy ještě Baťova továrna nebyla jen chátrajícím areálem. Žádné vietnamské tržnice, žádné pochybné obchůdky s kýčovitýma sádrovýma trpaslíkama. Tehdy ještě Svit sloužil k tomu, proč byl založený. Vyráběly se v něm boty.
A tys tam stála, kontrolovalas ty zatracené boty a venku svítilo sluníčko. Uvnitř bylo k zalknutí, okna šla otevřít jen částečně a puch z gumy a lepidla byl všudypřítomný.
Nejdřív sis myslela, že je to jen pot. V takovém horku by to nebylo neobvyklé. Tělnatá ženská vedle tebe se celý týden potila jak prase a nakyslý zápach tě štípal v nose. Ale člověk si zvykne, je přizpůsobivý. A tys měla navíc hlavu plnou jiných věcí. Příjemnějších. Bylo ti osmnáct a chtěla ses vdávat.
Bethovenův Svatební pochod. Bílé šaty. Prstýnky. První manželský polibek. A útěk za hranice. Pryč z klece, v níž se dá žít, jen když dodržuješ podmínky. Tenkrát jsi to nevnímala, tys nebyla tím potížistou, nestavěla ses na odpor. Ale chtěla jsi žít. Žít s ním. A stala by ses nepřítelem, byla bys manželkou Kanaďana.
Jmenoval se Frank.
Tvůj Frank.
Nevědělas, kde se tu vzal, ale byl tu. Chodili jste na procházky a držel tě za ruku. Pomáhal tobě a tvojí mámě, byl s tebou, když ti umřel děda. Když jsi brečela.
Na Mercalliho stupnici desátý stupeň zoufalství. Dědu jsi měla moc ráda. Neopustil tě, na rozdíl od otce. Toho jsi neznala.
Frank. Jeho dech nebyl cítit rybou a nemuselas k němu lézt oknem jako zloděj.
O první lásce si člověk myslí, že je to ta poslední, a o té poslední, že je to teprve ta první. Napsala by sis to do deníku, kdys nějaký měla.
Stálas u pásu a venku bylo nesnesitelné horko. Konec července. Pot ti stékal po vnitřní straně stehna. A tys kontrolovala boty. Jednu za druhou, jak přicházely, jak přijížděly. Velká hala byla plná žen jako ty. A přesto tak rozdílných. Byly unavené a upocené, po návratu domů je čekala příprava večeře, plná pračka, křičící děti. Na tebe měl před hlavní bránou čekat Frank.
Šli byste na procházku. Vzal by tě za ruku. Nebyl první láska. Měl být poslední.

Dívala ses na stručný dopis s hlavičkovým papírem Karlovy univerzity. Nevzali tě. Druhý rok po sobě. Nevzali tě na medicínu, protože jsi měla puntík v záznamech. V roce šedesát osm, když Rusové na Václaváku žebrali o oheň na cigáro, bylas u Černého moře s mámou. Bylo ti třináct, mělas prázdniny. Byl srpen. A trhaný hlas v rádiu vám oznámil, že se nemáte jak vrátit domů. Hranice byly uzavřené. Tehdy někdy vznikla první tečka, teta vás, tebe a tvou mámu, chtěla dostat do Ameriky.
Nepřípustné. Protistátní.
Tvoje máma pak musela vstoupit do Strany. Aby ukázala, že nikam neutíká. Že je doma. Ty ses o tom dozvěděla až mnohem později, ve třinácti byl měsíc u Černého moře jen příjemným zpestřením léta.
A pak sis chtěla vzít Franka. Kanaďana.
Nepřípustné. Protistátní.
Druhá tečka.
Proto tě zase nevzali na školu. Medicína byla pro lidi bez puntíku.
Na Mercalliho stupnici jedenáctý stupeň zoufalství. Život byl v troskách, nevidělas budoucnost. Nemělas nic, nikde tě nechtěli.
Frank odjel domů týden poté, cos ho poslala pryč. Týden poté, cos v pekelném horku stála u pojízdného pásu a kontrolovala boty. Guma. Lepidlo. Pot. A dítě, o kterém jsi nevěděla. Roztopilo se a steklo ti po vnitřní straně stehna. Frankovo roztopené dítě.
Vaše dítě.
Jen aby bylo jasno, na Mercalliho stupnici dvanáctý stupeň zoufalství. Absolutní zkáza. Nemohlas Franka ani vidět. Nikdy jsi mu to neřekla. Neřeklas mu o gumě, lepidle, potu. O dítěti. Poslalas ho pryč.

Dívala ses, jak otec tvých dětí spí.
Milovalas ho? Aspoň chvíli?
Vystudovalas ekonomii a vdala ses. Chtělas rodinu. Chtělas zapomenout na všechno, co bylo předtím. Guma. Lepidlo. Pot. Roztopené dítě. Zapomenout, vymazat z hlavy. Žít. Milovat.
Bylas doma s dětmi a tvůj manžel studoval. Vzdělával se. Cestoval po republice a cestoval po Východním Německu. Vozil dětem hračky. Úplatky za to, že s nimi není. Tys byla ta zlá. Ta co zakazuje. Ta co vychovává. Kolikrát jsi v noci, v opuštěné posteli, zabořila hlavu do polštáře? Proč jsi brečela?
Na Mercalliho stupnici čtvrtý stupeň zoufalství. Žádné škody. Chtělas rodinu a děti. Mělas je. Byla to tvoje volba.
Postupem času jsi byla ráda, že jsi doma věčně sama.
Nechtěla ses dívat, jak tvůj manžel spí. Protože bys musela ležet vedle něj.

Víš, co byl na Mercalliho stupnici osmý stupeň zoufalství?
Když tvoje máma křičela bolestí a tys nemohla nic dělat. Nemohlas, protože tě nevzali na medicínu a muselas vystudovat ekonomii. Nemohlas jí pomoct, mohlas jen přihlížet a věřit doktorům.
Při osmém stupni dochází k poškození kvalitně postavených budov. Vydrželas kluka s rybím dechem, vydrželas gumu, lepidlo a pot. Vydrželas Franka a roztopené dítě na svém stehně. Vydrželas manželství a vydrželas rozvod. Zlomila tě rakovina. Stádium čtyři. Neléčitelné. Tvoje máma brečela v bolestech a tys jí nemohla pomoct. Už tě ani nepoznávala. Dívala se skrz tebe a tys držela její bezvládnou ruku.
A vědělas, že jednoho dne tak taky skončíš. V nemocniční posteli, zakrytá bílou dekou s dvěma modrými pruhy po stranách. Taky budeš brečet. Bude to bolet.
Rakovina čtvrtý stupeň. Neléčitelé. Postupné umírání.
Nějaký existencialista, asi Jean-Paul Sartre, řekl, že žijeme, abychom umřeli. Napsala by sis to do deníku, kdys nějaký měla.
Tvoje máma zemřela ve spánku někdy nad ránem. Měla sis dojít pro její věci. Mělas zařídit pohřeb. Nechat vytisknout parte. Zavolat známým a rodině. Zůstat při vědomí. Nezhroutit se. Být silná. Osmý stupeň přece není tak moc. Už bylo i hůř, už jsi byla u dvanáctky, tak osmička tě přece nesrazí na kolena.

Nikdy jsi dětem neřekla, jak ses seznámila s jejich otcem. Zůstala jen historka, jak se k tobě opilý připlazil po kolenou a tys mu jako jediná pomohla na nohy. To vyprávěl on. Nemyslel to vážně. Ale tys neřekla nic. Nechalas tu historku žít jejím vlastním životem.
A nakonec se ti zprotivila. Stejně jako ten, který ji vyprávěl. Otec tvých dětí.
Umírala ti máma a on tě chtěl u rozvodového soudu zničit. Lhal. Vymýšlel si. Pomlouval. Ale držela ses statečně, hlavu plnou prášků na uklidnění, aby ses nezhroutila.
Kdyby sis to už nepamatovala, tak na Mercalliho stupnici pátý stupeň zoufalství. Jen malé škody. Co by ti tak bývalý manžel mohl vzít, když ti smrt vzala to nejcennější, cos v životě měla? Máma byla mrtvá přesně osm dní, když jsi stála před soudem.
Guma. Lepidlo. Pot. Roztopené dítě.
To bolelo, co jsou proti tomu slova?

Tvůj syn sebral každou korunu, kterou doma našel. Mělas tolik skrýší, žes postupně zapomínala, kde všude peníze schováváš. Kolikrát jsi odešla z domu bez peněženky, protože jsi na ni zapomněla? Kolikrát jsi teprve u pokladny v obchodě zjistila, že v peněžence nemáš peníze?
Když jsi otěhotněla, doktoři tě posílali na potrat. Prý dítě nedonosíš. Ale tys chtěla rodinu. Chtělas někoho milovat. Nechala sis ho navzdory rizikům.
Teď byl tady. On, tvůj vymodlený syn.
Lhal ti, okrádal tě, nadával ti. Když byl v kuchyni, bála ses k němu přiblížit. Co kdyby měl v ruce nůž? Kolikrát vyhrožoval, že tě zabije? Že zabije i tvou dceru?
Ve vzteku se neovládal.
Ve vzteku ses neovládla a vyčetla mu, že by bylo lepší, kdybys tehdy poslechla doktory. Neměl se narodit. Mělas ho nechat rozpustit.
Ale jemu to bylo jedno. Neposlouchal tě.
Na Mercalliho stupnici první nebo druhý stupeň zoufalství. Jak kdy. Sotva znatelné záchvěvy rozeznatelné jen přístroji.
Rezignace.
Člověk si zvykne na všechno, včetně zoufalství. Je přizpůsobivý.