Přiletěla ku mě muška...

Anotace: Novej začátek jak příběhu, tak mého života a novej odraz v mojí tvorbě...

Novej začátek na pokraji konce…

Přilétla ke mně muška. Byla příliš nápadná na to, abych si jí nevšimla. Měla zlatavé křidýlka a možná až moc velkej zadeček. Přiletěla ke mně, obsadila čestné místo na mém levém rameni a začala bzučet. A nedala si pokoje, dokud jsem se neohnala a muška odletěla. Ještě jednou jsem ji slyšela zabzučet a pak už byla pryč. Už nikdy jsme se nepotkali. Ale já vím, věřím a doufám v to, že se jednou objeví znovu, posadí se ke mně na rameno a bude zase bzučet tím svým tichým hláskem.

Předtím jsem to netušila, měla jsem ji za hloupou malou mušku. Celkem mě její přítomnost otravovala. Byla nepříjemná a byla jsem ráda, že jsem se toho malého hlučného stvoření zbavila. Jak já jsem byla blbá… Ale teď už to vím. Byla to múza! Moje múza! Přilétla za mnou, posadila se a začala vyprávět. Říkala mi o životě, kterej jednou všem skončí a možná, že přijde i ten posmrtnej. Ale tím si nebyla moc jistá. Povídala o světě, Kterej začíná a končí, každičkej si ho zaplňuje sám. Je to svět, žádné příště, žádné potom. Popisovala mi to veliké nepochopitelné těleso v ruinách vesmírných. Vykládala mi o lidech, kteří milují a nenávidí, sní a přejí si nemožné, chtějí a nesnáší. Prej, že je láska věčná a nezaměnitelná, že léčí i otevírá rány na těle. Jak se lidé usmiřují a poškozují, kterak si to ani neuvědomují. Vykládala mi dlouho a dlouho. Teda, ona nevykládala, jen mi tiše bzučela na rameni. Nikdo nás neviděl, ani neslyšel. A možná je to tak lepší…

Ale teď už vím, jak krutou životní pravdu mi vnukla ona neznámá do mé prázdná makovice. Zaplnila ji až po okraj neskutečnými příběhy a psychopatickými myšlenkami. Změnila mi život, a já si to tak nerada přiznávám.

Udělala mi v životě radikální změny. Povedlo se jí nemožné. Tak ráda bych ji poděkovala! Ale už jsem ji neviděla léta. Jak ten čas letí… Jak okolo mě létají mračna malých i velkých mušek a much a já pořád čekám, až přiletí ta, která mi tolik zasáhla do života. Ale čekám marně. Čekám pořád. Čekám… Už několik let.

Ale po těch desítkách let… Jsem zapomněla. Tolik se toho změnilo. Život pokročil, myšlenky vzaly jiný směr, ideály se proměnily, lidé mi prošli život, vcelku se vystřídali a té vody, kolik za ty roky uteklo… A vtom mi u ucha něco tiše zabzučí… A všechno se vrací na úroveň jedna.