Zázrak vánoční.

Anotace: Možná je to trochu brzo, ale pokuste se najít kousek vánoční nálady už teď.

Zázrak vánoční.

Není nic deprimujícího, než dlouhá nemocniční chodba. Není nic smutnějšího, než dlouhá nemocniční chodba, vyzdobená vánočními ozdobami. A právě po takové teď jdu za svým vzdáleným cílem.
Než Vám povím, kam se to vlastně ubírám, pár slov k mé osobě.
Je mi přes čtyřicet a zde v okresní nemocnici se snažím najít další směr pro svoje žití.
A právě hospitalizace mne přivedla ,do této bezútěšné vánočně vyzdobené chodby, ale po pořádku.
Vše začalo 23.prosince při vizitě.
Můj ošetřující lékař s extrémně modrýma očima, které uměly nahlédnout až na dno lidské duše řekl:,,Tak co s Vámi milý pane? Jak víte domů na svátky jít nemůžete. Oba víme proč. Nechtěl byste nám pomoci u dětí, které zůstanou přes svátky v nemocnici?“
Přiznám bez mučení, že se mi do toho zrovna nechtělo. Bylo jasné, že mám svých problémů až nad hlavu, ale pohled do tváře mého doktora byl odzbrojující. Ten úsměv a jasné světlo v modrých očích. On nepřikazoval, on prosil. Nepospíchal.
Nechal mé myšlenky doplout a když se tak stalo, byla má odpověď byla krátká a jasná:,, Rád pane doktore, ale nevím jestli mi to půjde?“
Mírně zavrtěl hlavou a klidným hlasem odpověděl:,, Jsem si absolutně jist, že Vám to půjde. Nevím, ale jestli to budete dělat opravdu rád?“
Odešel k dalšímu pacientovi a já si znovu uvědomil, jakou disponuje obrovskou duševní silou. Četl si v mé duši jako v otevřené knize. Zbytek dne proběhl ve znamení propouštění mých spolu pacientů. Kdo byl jen trochu schopen, šel na svátky domů a tak nás nakonec zbylo na Štědrý den jen devět beznadějných.
Ztichlé prázdné oddělení působilo úplně strašidelným dojmem. Čas se šíleně vlekl, oběd nestál za moc a všemu nasadila korunu vrchní sestra celé psychiatrie Pilátová.
Přišla po třetí hodině a spustila:,, Pan doktor mi říkal, že mi dnes pomůžete večer u dětí. Budeme jich mít třináct nebo čtrnáct, tak si připravte nervy. Začínáme v půl šesté.“
To byla rána dýkou do zad.
Pilátová byla bezkonkurenčně nejprotivnější sestra na celém oddělení. Pérovala pacienty, sestry i ostatní personál a právě s ní mám dělat smutným dětem veselý Štědrý den.
To teda bude debakl.
Ve čtvrt na šest mi službu konající sestra s neskrývanou účastí popsala cestu na dětské oddělení, kde se tato ,,štědrovečerní párty“ bude konat.
A já vyrazil.
Do depresivních dlouhých chodeb.
Tak ještě vyjdu o patro výš a jsem na místě.
Přes zavřené dveře slyším zvonivý hlas sestry Pilátové:,, Adámku nech Kristýnku na pokoji!“ Ani neklepu a jdu rovnou dál.
Místo pozdravu vyštěkla:,, No to je dost, že jdete!“
Dalo by se odseknout. Ještě nebylo půl šesté, ale proč se hádat hned z kraje večera?
Děti se přestaly prát a se zájmem si mne začaly prohlížet. Bylo jich opravdu čtrnáct.
Nejmladší byl tak pětiletý Adámek a nejstarší asi dvanáctiletý vietnamský chlapec Tomáš.

Chvilku se zabavili vyptáváním co jsem zač, ale pak se vrátili k původní zábavě.
Celá místnost se naplnila křikem, který sem tam přerušil silný hlas sestry Pilátové.
Popravdě řečeno, co také měli naši pacienti dělat jiného?
V rohu pokoje sice hrála televize a na stolcích byly hračky, pastelky a papíry, ale ta drobotina byla nahnána do kupy z celé nemocnice a chyběly tu jakékoliv vzájemné vazby.
Jen čtyři děti z psychiatrie drželi při sobě a byli stranou toho shonu. S péčí nám pomáhala asi dvacetiletá sestra z dětského oddělení. I na ní bylo vidět, že měla o Štědrém dnu úplně jinou představu, ale alespoň nekřičela. Mluvila tichým klidným hlasem.
Výsledek jejího snažení byl , ale úplně shodný jako u sestry Pilátové. Děti je obě ignorovaly a bavily se po svém. Po hodině mi hlava brněla a oko začalo mírně tikat.
Pilátová vyrazila do spleti chodeb pro vozík se slavnostní večeří a já mohl sestřičce z dětského položit v klidu jednu otázku:,,Tohle tady máte pořád?“
Zavrtěla hlavou a odvětila:,,Ale kdepak. Tady je většinou docela pohoda. Problém je v tom, že tyhle děti jsou prakticky zdravé. Jen si je nikdo nevzal domů. Ty malí od Vás z psychiatrie nejsou ve své kůži a vidíte, že s nimi nejsou žádné starosti.“
To je moc a moc smutný co teď řekla.
I když rámus po odchodu vrchní sestry zesílil, já se prostě na ta opuštěná lidská mláďata nemohl zlobit.
Nakonec Pilátová přivezla přepravník s tácy a s vypětím všech sil se nám podařilo pacientíky narovnat ke stolu. Někdo jedl sám, jiného bylo třeba nakrmit, ale po hodině se dalo s jistotou říci, že hlady nikdo neumře.
Pak jsme rozsvítili elektrické svíčky na malém umělém stromečku. Každé z dětí mělo připravený alespoň malý dárek. Něco přinesli rodiče a příbuzní, zbytek pak dodali sponzoři nemocnice.
Kouzlo okamžiku přineslo uklidnění emocí. Děti se přestaly pošťuchovat, vrchní sestra nekřičela, dětská sestřička utírala slzičku z koutku oka a já vše klidně pozoroval.
Klid netrval dlouho a vše bylo při starém. Křik, rány, nadávky a nad tím hlasitý soprán sestry Pilátové. Bylo mi jasné, že takhle to do devíti hodin nevydržím.
Sedl jsem si ke čtyřem človíčkům z psychiatrie a řekl:,,Nechcete slyšet jeden starý zajímavý příběh?“
Jen přikývli a já si z krku sundal maličký medailon, který pocházel z města Loreto v Itálii. Byla na něm Madona s malým Ježíškem.
Své vyprávění jsem zahájil slovy:,,Velice, velice dávno žila jedna dobrá žena, která se jmenovala Marie.“
Nejsem ani kněz a dokonce ani věřící, ale ty základy křesťanské víry, co zná asi každý, se mi povedlo převyprávět, sice velmi volně, ale asi přitažlivě. Když mé vyprávění došlo k volkovi a oslíkovi, kteří svým dechem zahřívali v Betlémském chlévě malého Ježíška ustal celý ruch v místnosti a všechny děti poslouchali vánoční příběh. Poté co se uklonili tři králové a já skončil byla místnost plná klidu a pohody.
Malý Adámek mi podal starý medailon a řekl:,,To byla krásná pohádka strejdo.“
Co dodat?
Dnes už to je jako pohádka, ale co může člověk čekat po tolika letech.

Pak můj pohled sklouzl k sestrám.
Ta mladičká z dětského byla pořád stejně klidná jen slzička v oku během času oschla, ale se sestrou Pilátovou se stala obrovská změna.
Tvrdý výraz tyranky zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku.
Tady a teď stála pravá Pilátová,ne vrchní sestra Pilátová.
Žena milá příjemná s láskou k ostatním lidem. Tolik let měla na tváři masku nemilosrdenství, že už ji neuměla odložit. Vánoční příběh ji jako zázrakem zachránil.
Kdoví, snad na vždy?
Snad pod vlivem příběhu o Marii a Ježíškovi se nám podařilo děti uložit a po půl desáté má služba skončila.
Cesta prázdnými chodbami, která před několika hodinami byla tak strašně depresivní působila teď úplně jinak. Ve dveřích našeho oddělení stál můj ošetřující lékař.
Jasně modré oči se doslova vpíjely do mé tváře.
Po chvíli řekl:,,Vidím, že se cítíte lépe.“
Usmál se a dodal:,, No běžte spát. A dobře si pamatujte,co se Vám bude zdát. Je to první sen nového života.“

P.S. Sen byl velmi zmatený. Byla tam žena dvou tváří sestra Pilátová, která řekla přibližně toto:,,Pokud existuje bůh má určitě modré oči.“
Plně s ním souhlasím.