Genusek

Anotace: Věnováno prvnímu koni, kterého jsem kdy milovala - Genuskovi. Psáno dost dávno, ještě dětská...

Vešla jsem do prostorné a světlé stáje s nervozitou. Řady boxů, čistých, velikých… V nich ti skvělí sportovní koně… Vypadali spokojeně, bylo vidět, že je o ně dobře postaráno. Tiše jsem našlapovala, jako bych se bála, že to všechno zmizí a já budu zase sedět ve školní lavici. Koně zvědavě vykukovali z boxů. Byli tak nádherní! Tady chovali jen koně do sportu, parkurové, závodní… Konečně jsem uviděla prvního koně, za nímž jsem přišla. Zatajil se mi dech, jak nádherná ta klisna byla. Nádhernější, než na všech fotkách, nádhernější než ve všech mých představách… Její srst měla barvu zlata, její hříva a ohon byly černé jako půlnoc… Ty veliké oči si mě zkoumavě přeměřovaly.
„Vendeto…“ Vydechla jsem. Natáhla jsem ruku k ní, klisna ucukla. Je to ona, ta nedůvěřivá, ale tak nádherná kobylka, o níž jsem se toužila všechno dozvědět. Vendeta, dcera kobylky, kterou jsem znávala. Ona sama odešla ze stáje v Machníně dříve, než jsem tam přišla já… Znala jsem jen fotky a vyprávění holek… Ale vždycky jsem ji toužila poznat. Nemohla jsem se na ni vynadívat… Tak krásně lehce stavěná… Tak krásná barva, hebká srst už na pohled, jemně utvářená hlava… Věděla jsem od holek, že tahle klisna nemá ráda cizí lidi a že trvá, než si k sobě někoho pustí. To se mi jen potvrdilo… Sotva jsem otevřela její box, Vendeta sklopila uši nazad. Zůstala jsem stát, než je klisna zase narovnala a očichala si mě, tak zkušebně. Potom odfrkla, dovolila mi jí letmo pohladit a pak usoudila, že už to stačilo a málem mě hryzla. Raději jsem vycouvala a nadále se jí obdivovala jen zvenčí boxu.
„Kobylo, já se tě nebojím…“ Vysvětlovala jsem Vendetce. Ta její hrdá pýcha… Nešlo ji neobdivovat! Jistě bych její počáteční odpor zlomila, ale na to jsem neměla čas. Rozloučila jsem se s tou kráskou, abych stájí pokračovala dále. Srdce mi bušilo až v krku, našlapovala jsem tak opatrně, že ani podlaha nesměla zavrzat pod mýma nohama… Věděla jsem, že ho poznám, až ho uvidím… Konečně, konečně jsem ho spatřila. Po letech… Ten nádherný, vysoký hnědák, vystrkoval svou dokonalou hlavičku z boxu a na mě hleděly ty nejkrásnější oči. Poznal mě, cítila jsem to!
„Genýsku koníčku můj!“ Pohladila jsem hebký čenich koně jako ve snu. Jako bych ani nevěřila. Valach neklidně pohodil hlavou a začal mě očichávat. Vklouzla jsem k němu do boxu. Ach ano, je to on, můj koníček, můj miláček… Slzy mi rozmazávaly pohled na svět, slzy radosti, slzy dojetí. Konečně, po tolika letech, konečně jsem zase směla obejmout jeho pěkně osvalené plece. Prsty jsem láskyplně proplétala nádhernou hřívou. Pro někoho byl tenhle kůň jen tuctovým hnědým valachem, pro mě však znamenal strašně moc. Pro mě byl tenhle koníček daleko víc, než jakýkoliv jiný, pro mě byl tisíckrát krásnější než nádherná Vendeta, jeho sestra. On, Genusek, syn Winušky, koňský přítel a citlivá duše… Kolikrát jsem pohladila jeho krásnou hlavu, když roztomile vyhlížel v Machníně ze svého boxu… Ten první box vpravo bude pro mě navždy Genuskův… Nikdy nezapomenu, to jsem si říkala tehdy…
Když jsem tam po dlouhé době přišla. Těšila jsem se na něho, že ho zase konečně uvidím. A on tam nebyl a už nikdy se tam nevrátil. Nikdy jsem se s ním ani nerozloučila, prostě byl pryč.
„Stýskalo se mi, Genusku můj!!“ Vzlykala jsem do jeho hebké srsti, zatímco mi jemně oždiboval vlasy. „Poznáváš mě, můj koníčku? Pamatuješ si na mě?“
Myslela jsem si, že koně si lidi nepamatují. Jenže Genusek je někdo, je to Pan kůň… On má paměť, on si mě pamatoval… Jeho oči mi to prozradily a já byla šťastná. Kéž bych ho už nikdy nemusela opustit! On už není to tříleté hříbátko… Je to mladý, ale šikovný koníček… „Genusku všechno nejlepší ke všem těm narozeninám co jsi strávil beze mě… Všechno nejlepší ke všem Vánocům, Velikonocům, svátkům…“
V dubnu mu bude šest let. Ano, skoro tři dlouhé roky jsem ho neviděla. Přesto nebylo nikoho, kdo by ho z mého srdce dokázal vymazat. Jeho majitel ho možná odvezl pryč, že jsem ho už nesměla vídat, ale ze srdce a z mých vzpomínek ho nemohl vymazat nikdo.
A nikdy. Genus byl a je moje opravdová koňská láska, koníček, kterého jsem měla doopravdy ráda. V životě jsem si na něj nesedla. Nikdy. A přesto jsem ho milovala. Kdosi mi podal čištění. Jako tenkrát… Tenkrát jsem poprvé čistila koně.
Jako před třemi lety jsem kartáčem čistila od prachu jeho krásnou, lesklou srst a on klidně stál. Tak hodný, mírný koníček… Kartáčovala jsem ho pečlivě, aby na něm nezůstalo jediné zrnko prachu. Od té doby, co jsem ho neviděla, jsem se naučila pár věcí. Nejsem jezdkyně kdovíjak dobrá, ale starat se o koně je to, co miluju. Pročesala jsem dlouhé žíně jeho hřívy a ohonu a chopila se kopyťáku. Kopýtka jsem mu ještě nikdy nečistila. Sjela jsem dlaní po jeho levé přední nožce a uchopila kopyto.
„Genusku nohu!“ Promluvila jsem k němu a trochu se o něj opřela, jak mě to ve Vrchovanech učili… Genus mi nohu dal rychle, nestávkoval, jako tam tehdy jedna kobylka poníka. Čistila jsem pečlivě, ale rychle, co nejrychleji. Protože třeba Brent, jeden z dalších koníčků, které jsem jezdila, čištění kopyt neměl rád. Genusek byl ovšem trpělivý. Odložila jsem čištění a podívala se na koně, který přímo zářil. Robert a lidi z Vrchovan se dlouho museli přimlouvat, aby mi majitel mého miláčka půjčil. Musela jsem do Mítova i ke Studničkovým a znovu jim předvést co umím, několikrát, než usoudili, že mě mohou s koněm pustit samotnou. Věděla jsem, že Genusek je klidný koník, přestože poslední dobou jsem se jízd bála, s ním mě žádný strach nesvíral. Jedna jezdkyně mi ho pomohla nasedlat a nauzdit a potom mi ho podržela na jízdárně. Musela jsem ukázat, že ho zvládnu ovládat. Nebála jsem se, přece to zvládnu. S Genuskem všechno zvládnu. A zvládla. Chodil klidně, dělal všechno, co jsem mu naznačila, pustili mi do haly Vendetku, ale to Genuska nerozházelo. Konečně byli všichni spokojeni, konečně mě s ním pustili na louku. A já věděla, kam spolu pojedeme,měli jsme na to víkend… Vyšli jsme po silnici, ale brzo zahnuli do luk. Měla jsem v hlavě doslova mapu, v podvědomí, protože vědomí mi uvažovalo jen jedním směrem. Tím, že jsem konečně zase s ním. Cítila jsem každý jeho krok, každé jeho jemné odfrknutí bylo hudbou pro moje uši. Věděla jsem, že zvládneme v pohodě dojít do Liberce, bylo ostatně ráno… Sobota ráno… Krásné počasí, začátek léta… A jeli jsme tak trochu zkratkou… Po chvíli jsem si dodala odvahy a pobídla ho ke klusu… Časem i ke cvalu… A bylo to tak úžasné, být s ním jedno tělo, jedna duše…
Věděla jsem, komu ho musím ukázat… Když jsme vjížděli do Liberce po chodníku, měla jsem jen strach, jak tohle zvládne. No, malinko jsme se báli a tak jsme to raději otočili a vzali to kratší cestou. Jakpak bude asi reagovat moje drahá nejlepší kamarádka, které jedu Genuska předvést? Sama jsem nevěděla, když jsme zastavili před jejím barákem. Její pes díky bohu nebyl venku, to by se Genuskovi nejspíše vůbec nelíbilo. Seskočila jsem a s otěžemi pevně v ruce jsem se otočila ke zvonku a zazvonila. Pak jsem Genuska hladila po líci, zatímco se zvědavě rozhlížel.
„Lenko?“ vyvalila na mě Eliška oči z okna. Tedy, na mě a hlavně na koně.
„Ahoj! Pojď prosím dolů!“ Zavolala jsem na ni. Genusek se trochu lekl, když přibouchla okno.
„Hooou, Genusku….“ Konejšila jsem ho a hladila jeho hebké nozdry. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě… Eliška za chvíli přišla.
„Co to má znamenat?“ Vybafla na mě rovnou. Nedivím se jí, jak často vám parkují před domem cizí koně, že?
„Eli, to je Genusek… To podle něho mám tu přezdívku… Prosím pojď blíž, pojď si ho pohladit… Je to můj miláček…“ Vybízela jsem Elišku trochu ostýchavě. Zdálo se, že blíž nepřijde. Ale nakonec si dala říct. Zavřela za sebou branku a prohlížela si koníčka zblízka. „Hmm…. Je docela velkej.“ No, pravda, můj brouček se svými přibližně sto osmdesáti centimetry není žádný drobeček. Už při porodu to bylo velké hříbátko, museli ho tenkrát z Winči prý doslova vytáhnout… Eliška přece jen natáhla ruku, aby ho pohladila po hlavě. Genusek zvědavě natáhl krk a začal si jí pečlivě očichávat. Potom jí frknul do obličeje, musela jsem se smát. Eliška se zatvářila moc pěkně. Přesto ho párkrát pohladila po krku, než zase odstoupila.
„Kde se tady vzal? A proč jsi mi ho sem přivedla?“ Spustila otázky.
„Přijela jsem na něm… Chci, abys ho znala. Já ho miluju Eli.“ Mírné zatahání za otěže mi signalizovalo, že se Genus už začíná nudit. Rád by zkoumal nové prostředí…
„Eli sedneš si na něj na chvíli?“
„Tak na to zapomeň!!“
Ale pár desítek minut přemlouvání a Eliška si radši dala říct. Tou dobou už Genusek rezignoval a poslušně stál, ožírajíc trsy trávy z Eliščiné zahrady.
„A řekni mu, ať to neožírá, to je poslední tráva co tu ještě roste…“
S úsměvem jsem Genuska odvedla kousek stranou. Z huby mu visela ta poslední tráva a spokojeně přežvykoval.
„No tak, pojď…“ Pobízela jsem El… Spustila jsem jí jeden třmen, aby se na toho mého obříka dostala.
„Tak pojď chlapče…“ Popotáhla jsem jemně za otěže dopředu a Genusek se rozešel.
„Eli chceš pustit?“
„Zdrhne se mnou?“
„No… Nejspíš ne…“
„Nejspíš?!! Tak jedem aspoň na hřiště až má v cestě případně plot!“
Radši jsem jí neřekla, že kdyby se splašil, letěla by asi dřív dolů, než by ho zabrzdil plot, a dovedla jsem ho na to hřiště. Přiběhla taky naše další kamarádka, Terka, když viděla koně. Byli jsme na chvíli místní atrakcí. Chvíli jsem El povodila, pak i Terku a rozloučili jsme se s nimi. Byl čas na další část cesty.
Nechala jsem ho klusat, a cválat po rozlehlých lukách až do Machnína, byl pln energie a síly… Potom jsem si zase užívala tu blízkost, když šel jen krokem… Bylo už navečer, když jsme do Machnína přijeli.
„Hele nějaká návštěva…“ Špitaly si nejspíše holky z naší stáje, než konečně některá z nich poznala Genuska a zavolaly majitelku stáje, Soňu. Myslím že byla celkem ráda, že ho zase vidí a nechala nás bez potíží ve stáji přespat. Genus byl u vytržení, když jsme ho vpustili do stáda, řehtal jako blázen, když poznal mámu Winču a sestřičky Ginu a Grace a lítal po pastvině s nimi, než ho večer zavřeli do boxu. Jen svojí sestřičku Notu už nenašel a už ani nikdy nenajde. Notička se stala obětí podvodu a jen Bůh ví, kde teď je…
To Genus neví a ani nemůže chápat. I když kdo ví, třeba mu to někdo ze stáda řekl. Třeba vědí mnohem víc, než si myslíme. Třeba vědí, jestli Nota žije… 
Druhý den jsme se museli vydat zpátky na Javorník, do té stáje, kde Genusek teď stojí. Musela jsem ho předat majiteli, ale mohla jsem ho ještě jednou vyčistit… Ještě naposledy se pomazlit…

„Lenko…“ Dolehl ke mně náhle nějaký hlas. Ach… To je Eliška, poznávám ji… Ale co… „Lenko, no tak…“ Najednou se mi před očima rozplývá ten obraz. Naposledy vidím Genuska.
„Genusku ne, nééé!!! Nééé, prosím nééé!“ Křičím z plných plic, ale můj milovaný kůň mi mizí před očima. Chňapu marně po jeho hřívě, po okraji boxu, čeho bych se mohla podržet… Ještě naposledy slyším jeho zařehtání… Přece jen něco chytím do dlaně… Ale to nejsou koňské žíně, to není hříva Genuska… Obraz se zcela rozplynul a já otevřela oči. Nade mnou se skláněla zamračená Eliška a dost lidí blbě koukalo.
„Probuď se sakra, zas mě akorát ztrapňuješ….“ Zatřásla se mnou a vztekle vysmekla pramen svých vlasů z mojí ruky, kterou jsem měla sevřenou jako miminko… Pustila jsem a rozbrečela se. Ne, to není možné, to přece nemohl být jenom sen!!! 
Ale byl. Byl krásný a živý, ale bohužel pořád jenom sen. Nicméně já děkuji, že jsem mohla být s Tebou, můj koníčku, alespoň v tom snu. Kéž bych se neprobudila! 

Věnováno mému milovanému koníčkovi Genuskovi, narozenému 25.4.2002 ve stáji Prašný dvůr v Machníně z Gloria Win po 241 Admetos Sultanliebe. Genusku, nikdy na tebe nezapomenu, i když už nikdy nepohladím tvojí krásnou hlavičku. Jsi ten nejmilejší koníček na světě a já ti děkuju za tu krátkou chvíli, co jsem tě směla znát. Mám tě moc a moc ráda, i když už se asi nikdy neuvidíme. Přála bych si tě ještě jednou pohladit a říci ti sbohem, můj milovaný koníčku…