Nezapomenutelnost-1.část

Anotace: popis mych pocitu z jednoho hudebniho vecera.

Pomalu se nadechnu. Jde to těžko a vůbec to nepomáhá, panika se mnou neomezeně šíří. Plíce stáhne nepříjemně kousavý provaz, žaludek pravděpodobně spadl do ledové vody. Končetiny vypovídají poslušnost, mluvit se ani nepokouším. K čemu taky? Vždyť slastné nevědomí je jen za rohem. Možná mě vysvobodí už za několik okamžiků.

„Už zítra, co?“
„Hm, nevim co na sebe.“
„Kašli na to, jim to bude šumec.“
„Taky fakt.“

Všechno je připravené-efekty, diváci...Jsou tak blízko, jen za tím závěsem. Je to vůbec možné?

„Vlastně je ani neposlouchám, jdu na ně jen proto, že už bych je tu taky nikdy nemusela potkat.“
„Uteklo to, co? Už dneska…“

V celém sále je již tma. Prsty křečovitě svírám zábradlí až se na mě sekuriťák zahledí stylem: „nevim z čeho si tak na větvi“ Ani já to nevim. S bezděčně posvátnou hrůzou pozoruji několik stínů vcházejících na podium. Uši mi rve řev davu za mnou. Spontánní. –Co tu dělám?- Nechci je obdivovat jen proto, že byli tak laskavý a přijali pozvání do týhle prožraný, ubohý země.
Chvíli tupě zírám na postupně se objevující hráče. Ze zamyšlení mě vytrhne až výbuch tonů.
Od první skladby je mi jasné, kdo je tam hlavní…ten o kterém jsem četla.
Ten, jemuž se světla reflektorů lámou přes závoj blond vlasů.

„Musíme bejt v první řadě.“
„Určitě budeme, zvládneme to.“
„Tak jo, co kabáty?“
„Ty necháme v autě“

Postaví se a já si nejsem jistá, jestli mi nezačalo vynechávat srdce. Snažím se vnímat i ty nejmenší detaily, mimiku, postoj…Zapamatovat si všechno. Absolutně všechno. Líbí se mi výraz jeho tváře když hraje. Soustředění, temperament, vášeň.
Přejde k okraji podia, takže stojí jen pár metrů od publika. –Mohli by jásat víc.- napadne mě s obavami. Kouzelně dominantním gestem se zapře o svůj nástroj, aby rozehrál rychlé solo.
Blíží se konec…škemráme o přídavek, křičím dokud se mi dostává kyslíku, možná omdlím, točí se mi hlava…vřískot za sebou se mi zarývá do uší, rve mi mozek na kusy, drtí kosti…Ještě pořád tomu asi nevěřím, třeba se i to zdá.
Asi ne, ten člověk s dlouhými blond vlasy najednou stojí přede mnou, prohlíží si dav, který jim tleská, prohlíží si jejich obdivné tváře s mnohdy nepřítomnými výrazy. Jeho pohled se zabodne do mé tváře a já se ze všech sil snažím nepanikařit, usměje se…milé gesto mu oplatím a naznačím úklonu.

Zaváhá.