Sto jedenáct minut

Anotace: Něco končí a něco novýho začíná...

Dorazil jsem k Fascinující žábě a jedno si poručil. Počkal jsem u pípy než to starej Votočka načepuje a šel si sednout. Všichni už tam byli. Modrej, Kedrák, Smrad, Blecha, Harry i obě Prašivky.
„Čau, vole,“ zdravěj mě všichni skoro jednohlasně.
„Čestík, nemakačenka,“ já na to. Čapnul jsem pivko a šel si sednout vedle Modrýho.
„Kdes byl, chlape? Tady na tebe čekáme, hospoda už tři hodiny votevřená a ty se přisereš až teď,“ povídá Modrej.
„Něco sem měl,“ odseknu já.
„Co jako?“
„Něco…“
„Co něco, vole?“ Nenechal se odbýt Modrej. Všichni na mě čuměli co ze mě vypadne. Prašivky se hihňaly.
„V tom bude holka,“ říká jedna z nich. Podívám se na ně. A sakra, káply na to, nány blbý.
„Ale prd. Přijel brácha z Brna tak jsme byli na jednom u Klapků,“ snažím se to zahrát do autu.
„Hovno brácha…“ začal Modrej, když zrovna vešel Vekslák. „…čau Veksláku, vobjednej si pivo a nám po rumu a sedej.“
„Čus, tos uhod, ale pivo si dám. Hej, dědku, pošli mi sem jedno a napiš to na Modrýho, prej mě zve.“
„Jasný, hned to tam máš.“
„Ty vole, slyšeli ste ho? Von si snad ze mě dělá prdel,“ říká už s úsměvěm Modrej. Jo Vekslák, ten si umí s každým poradit. Na mě se zapomnělo, což jsem uvítal. Dneska jsem na ty kecy neměl náladu. Vekslák vyprávěl jak málem dostal do huby od nějakých Poláků. Moc jsem ho neposlouchal. Musel jsem myslet na dnešek. Ta holka mi nějak popletla hlavu. Zatracených sto jedenáct minut a já mám v hlavě nasráno. Ráno jsem vstal a všechno bylo v pohodě. Žádný starosti, nic mě netížilo. V hlavě jsem měl jediný: jak se dneska zase pěkně vožeru. A teď tohle! Pořád jí mám před očima.
„Hej, gumo, co seš tu jak chcíplá ryba?“ dloubnul mě Modrej pod žebra.
„Přemejšlim.“
„Cože, co to je?“ začal se řechtat Kedrák. Myslel si, že je vtipnej. Nikdo se nesmál. Starej vtip.
„Vo čem?“ zeptal se Vekslák.
„Vo Modrákový poblitý levý polobotce,“ já na to.
„Co to kváká?“ prohodil Vekslák do davu.
„Ale, nech ho bejt, von je dneska ňákej divnej.“
Pozoruju tam ty trosky a je mi z nich na blití. Nejradši bych odtamtud vypadl. Tuhle myšlenku ale okamžitě z hlavy vypouštím. Kdo by utíkal z hospody?
„Devět rumů, dědku. A ať to lítá!“ zařvu přes celou hospodu.
„A kurva drát, von se Boris nezdá,“ prohodila jedna z Prašivek.
„Jó, Boris, to je náš kluk,“ říká ta druhá a dává mi hubana na tvář.
„Ty krávo, fakt, Boris je drak!“ povídá Modrej a poplácává mě po ramennou a já si říkám, kde je ten dědek s těma rumama aby už sklapli a já se mohl v klidu ponořit do svých myšlenek. Dědek konečně přináší rumy a hospodou vyřvávaj Brutus a jejich „Opijem se“. Já s nima souhlasím, ale vím, že to bude zřejmě naposledy…
„Tak na Borise, ať se z toho srabu brzo dostane,“ pronáší Modrej přípitek. Zvedáme štamprlata a kopeme to do sebe. Podívám se na Modrýho a říkám si : „Ve srabu seš ty, blbe. Já bych se z něj možná mohl dostat.“
Zase o ní přemejšlim. Hned jak jsem jí uvíděl, tak jsem věděl, že zasáhl osud.
Že prostě ten nahoře nechce abych dopadl jako můj brácha kterýho rozšmajchloval kamion když se vracel z hospody úplně na kaši a krátil si cestu přes dálnici. Ne, že by to byla nějaká dlouho nohatá modelka, ale je fakt pěkná, prostě jak se říká spisovně a kultivovaně: oplývá přirozenou krásou. (To není z mojí hlavy, to jsem někde slyšel. Já jen aby nedošlo k nedorozumění.)
Přistává přede mnou další rumák a já se dívám, kdo to votočil. Kdo jinej, než Vekslák. Jo, kdo maká, ten vydělává. Pak mi dochází, že ze mě asi bude chtít dostat o co jde… Otáčíme to do sebe a já se sunu na hajzlik. Zabouchnu za sebou dveře a ulevuju si. Není nad to vypustit rybník, vyvenčit lachtana, nechat odkapat nebo jak chcete. To vám poví každej chlap. Kolikrát je to i lepší než dobrá soulož. Seru na umyvadlo a utěrky došly, takže nic. Pak mi dochází, že by se jí asi nelíbilo kdybych na ní šahal s pochcanejma rukama. Vracim se zpátky a vykonávám očistu. Už ani přesně nevím jak se to dělá, takže nakonec s tím strávím dobrý dvě minuty. Valim to zpátky ke stolu. Cestou míjím Modrýho jak u cimry s košťatama bere ze zadu Vendulu Kroupovou.
„Pánové a dámy,“ povídám už z dálky k sedícímu davu, „právě jsem si umyl ruce.“ Stalo to, co jsem celkem očekával. Vypukl nezadržitelný smích. Ty vágusové se tam chlámali jeden přes druhého a já na ně čuměl a jen se usmíval. Bylo mi to u prdele. Modrej se přivalil s kalhotama na půl žerdi.
„Kundy, co se tu řežete?“ ptá se nedočkavě. Smích nepřestává. Nakonec se ozve Harry.
„Ty vole, Borisi, řekni to ještě jednou, já z tebe nemůžu,“ a znova se popadá za břicho, hlavou naráží do svýho půllitru a vylejvá ho jedný Prašivý do rozkroku.
„Vole, debile, podivej co děláš!“
„No co, no co, teď to vypadá, že máš krámy, no, se neposer.“ Harry je fakt čůrák, někdy to fakt přehání, jako každej z nich, i já…
„Tak dělěj, Borisi, znova, ať se z toho můžeme zas posrat.“
„Ste hovada, všichni. Řikal sem, že sem si na hajzlu umyl ruce.“ A bylo to tu nanovo. Teď se nesmál jen náš stůl, ale i nějaký dědkové u toho vedlejšího. A já se pořád vítězoslavně usmíval, A bylo mi to víte kde?
„Ty píčo, Borisi, ty seš fakt masér,“ řká Kedrák a objednává další rundu piv a rumů pro celý stůl. Já si vychutnávám chvilku slávy a sedám si zpátky. Debilové si zase začínaj o něčem vykládat a já se opět odmlčuju. Po chvilce si ke mně z pravý strany sedá jedna z Prašivek, ta mladší, Dana.
„Borisi, pověz mi o co jde?“
„Radši ne, kotě.“
„Nebuď srab a povidej.“
„Řek sem ne!“ říkám ostřeji.
„Ale no tak,“ a zajíždí mi rukou do kalhot.
„To nemusíš,“ a vytáhl jsem její ruku zpět.
„Seš kokot,“ uráží se a zvedá se.
„Di do prdele, krávo.“ Konečně vypadla a já myslím na ty krásný, na krátko střižený, vlasy mýho anděla. A na ty voči, panečku to jsou kukadla. Hluboký, pravdivý a tak krásný. Jo kdyby se tak na mě takovýhle oči usmívaly každý den. Přichází starší Prašivka, Jana, jdeme do druhýho kola.
„Borisi, promiň za ségru, jo?“
„Jo, dobrý,“ odseknu.
„Fakt bys mi to neřek?“ Podívá se na mě a tím svým pověstným kukuč na který jsem už několikrát naletěl a já si v duchu říkám: „Jo, bejby, to na mě platí, ale už jsi v týhle disciplíně až druhá.“ Pořád na ní čumim a povoluju.
„Tak jo, kotě,“ ví dobře, že pro ní mám slabost.
„Seš zlatej, brouku.“
„Hm… No mělas pravdu, je v tom holka…“
„Já to řikala,“ skáče mi do řeči a já se nasírám. Nemám to rád.
„No, seznámil jsem se s jednou holkou. Je fakt super. Kecali jsme spolu a tak…“
„Ty krávo, to je mazec,“ zase mě přerušila.
„Jo to je. Ale ber mě vážně, do hajzlu! Fakt mi s ní bylo báječně.“
„Taky kedra, jako my?“
„Právě, že ne.“
„Ty jo a jak sis s ní teda rozuměl.“
„Di do prdele, proč bych si s ní neměl rozumět?“
„Dyť víš jak to myslim, dyž to není zevlačka, tak já nevim…,“ říká. No právě, že nevíš. Víš úplný hovno o životě tam „venku“, o životě za tou tlustou bariérou postavenou z chlastu, drog a prodávání svýho těla.
„Řikám, že je skvělá. Užili jsme si a smáli se spolu,“ říkám já a jen koukám jak kroutí hlavou.
„Borisi, nebuď tak vážnej. Vyser se na to, z toho nic nekouká.“
„Díky za radu,“ odsekl jsem. Vyseru se leda na tebe, na vás všechny. Kundy z ryby! Netrvá to ani pět vteřin a Jana top hlásí do světa. Jako správnej komunistickej amplión.
„Hej, píči, píči, poslouchejte! Boris se nám zamilovááál,“ a ještě správně po americku protáhla konec, kráva. Nejprve opět následoval dlouhý nezadržitelný smích. První se z toho dostal opět Modrej.
„Vole, ty seš pták! Jak zamiloval?“
„Ale hovno zamiloval, jen jsem potkal nějakou holku,“ říkám nevrle.
„Jo a pozor, to se poserete! Neni to kedra,“ přilejvá do ohně Jana. Jistě všichni víte co následuje…
„A kdo to teda je?“ ptá se Blecha.
„Normální holka, teda hovno normální, zvláštní, je jiná.“
„Co to tu meleš, píčo?“ říká Modrej a pokračuje, „Já se z tebe poseru, ty seš snad uplně mimo, ty ani nevíš co kdákáš! Dej si pivo a chlastej. Hej, dědku, tady jedno pro našeho Casanovu.“
„A co je teda zač?“
„Co by byla? Prostě se mi líbí, mám jí rád.“
„Co? Já se z něj snad poseru! Kolikráts jí viděl?“
„Dneska poprvý, sto jedenáct minut.“
„Cože? To je vůl jak anděl. To je korunovaném vůl i s andělem dohromady!“ řval Modrej a já po něm vyjel.
„Drž už hubu, ty píčo, na anděla mi nesahej!“ držel jsem ho pod krkem s dost zlým výrazem v obličeji. Trochu mu zatrnulo a už sklapnul.
„Čéče, jak můžeš za tak krátkou chvíli k někomu něco takovýho cejtit?“ položil Vekslák konečně rozumnou otázku.
„Nevim, kámo, fakt nevim, ale je to tak.“ Bylo ticho. Mlčky jsme pili piva. Já přemejšlel o ní a oni zase o mě. Asi jim pomalu docházelo, že bych je mohl opustit. Vysrat se na ně, postavit se na pevný nohy a zkusit žít spořádaně… pro ní. Vyexoval jsem to pivo co mi objednal Modrej a odebral se na hajzl. Opřel jsem ze o zeď a uvažoval. Za patnáct minut jsem se vrátil zpět a měl jasno. U stolu panovala ponurá atmosféra. Sedl jsem si.
„Deset rumů, dědku,“ poručil Vekslák do pohřebního ticha.
„Jasně!“ přitakal starej Votočka a ani jsem se nenadál a byl zpátky.
„Tady to je, mládeži.“
„Sedej, dědku, ten desátej je pro tebe. Slavíme. Připíjíme na Borise a jeho novou cestu,“ zavelel Vekslák. Pozvedli jsme rumajzly, já se podíval na Veksláka a očima mu poděkoval. Je to dobrej chlap. Naklopili jsme to tam. Všem už to bylo jasný. Nikdo nic neříkal. Otočil jsem ze slušnosti rundu a zvedl se na odchod. Všichni se semnou symbolicky začali loučit. Věděli, že se na ně nevyseru, že to budou vždycky moji nejlepší kámoši, ale přeci jen něco končilo. Podávali mi ruce. Bylo to smutný. I slzy se objevily. Všiml jsem si, že je nás o jednoho míň. Chyběla mladší Prašivka a Modrej slastně vzdychal. Prašivka mu ho pod stolem blafala.
„Ty seš fakt čůrák, Modrej,“ řekl vážně Vekslák. I když mě nasral, tak jsem mu ruku podal, byl to debil, ale několikrát mi pomohl a měl jsem ho svým způsobem rád.
„Promiň, bejku,“ snažil se to napravit. Loučení skončilo a já si to namířil ke dveřím. U dveří mě sotihl Vekslák a povídá:
„Děláš správně, brácho. Jsem na tebe pyšnej.“
„Díky,“ odpověděl jsem a objal ho. Byl jedinej, co za něco stál, rovnej chlap. Odcházel jsem. Něco za mnou a něco přede mnou. Dno za mnou a anděl přede mnou. Už jdu za Tebou má jediná. Budu lepší, budu co si budeš přát. Zrychloval jsem krok. Nebudu chlastat, najdu si práci, budu jen Tvůj. Slibuju. Jen ať je víc těch sto jedenáct minut. Už jsem nešel, tryskem jsem utíkal.