Cesta domů

Ztemělá ulice. Pro mladé děvče není nic děsivějšího.
Pára z kanálů, smrad a tma. Jen stíny prozrazují postavy spících bezdomovců.
Prošla jsem mezi nimi potichu. Možná abych je nevzbudila, ale spíše ze strachu. cesta domů by neměla být děsivá, ale je. Je plná přízraků.
Neonové nápisy lákají poutníky "dolít nádrž" popřípadě "vyhrát velký prachy" Jen v mysli tuším palčivý cigaretový kouř a smrad nedopitých piv. Kolikrát už?
Neohlížet se, nevzpomínat, jít dál.
Cesta do kopce mě uklidňuje. Když se člověk namáhá, nemyslí na ten obrovský strach.
Zvoní telefonn. Volá TÁTA. Nadechnu se a přijmu hovor. Když po dvou nekonečných minutách mobilní telefon ztichne, musím se znova nadechnout. Načerpat trochu odvahy.Měla jsem to tušit a vlastně jsem to i tušila..celou cestu domů.
Klíč zarachotí ve dveřích a já vklouznu do málo osvětené chodby. Jde ke mě. Jeho dech prozrazuje kde a čím trávil předešlé hodiny.
Šumí mi v uších.
"Tadyjsi ty zmetku", zakřičí a já se jen divím jak to, že jsem ještě neomdlela strachy.
"Najdi mi ponožky, slyšíš?" "Dělej!"
Hledám...v té obrovské hromadě prádla,hledám...
Nejsou tady.
"Mám si je snad najít sám? Kurva, tři ženské v baráku..." ztrácím koncentraci, musím se uklidnit.
"Co je to tu za bordel?"
"Já ti přece..hledám---"snažím se dokončit větu na svou obhajobu.
Chytí mě za krk a tlačí mi hlavu do hromady prádla jako štěněti.
"Co to kurva je?"
Neodpovídám, třeba to bude lepší.
"Ukliď to, a když už budeš v tom, můžeš se dát do kuchyně."
Vstávám a nevímco dřív. Umývám tedy nádobí.
"Víš proč si myslíš, že jsi zmetek?"
"Ne."zašeptám skrze slzy.
"Protože jsi zmetek," zařve a zasměje se svému vtipu.
Cítím kov v ústech. Chci plakat, ale před ním nemůžu.
"Monikááááá!" Utíkám z kuchyně a do obýváku "Ano tati?"
"Kde mám ,do prdele, ty ponožky?"
"Já jsem .." nestihnu doříct. Táta zavírá dveře a zuří jako býk.
"Tak ty ze mě budeš dělat vola?!" "Ze mě tady nikdo vola dělat nebude! Ty nestojíš za nic! Nic tady neděláš, jenom se flákáš, ale já ti ty tvoje princeznovský manýry vytluču z hlavy!"
Tupý náraz těžké ruky už snad ani necítím. Píská mi v uších a brní mě tvář. Chci už jen spát. Třeba mě nechá být.
Ne, nenechá.
"Co bulíš? Já ti ještě přidám, abys měla za co! Ukliď to, kurva!"
Snažím se nemluvit, nemyslet, jako vždy.
Slyším ránu. Neotáčej se, neotáčej se, neotáčej...
Stojí ve dveřích.
"My dva jsme si už dlouho měli promluvit."
"Tati, ne, jsi opilý, nechme to až na ráno."
"NE! Mě žádný fakan nebude říkat, že jsem vožralej!"
"Ano tai, tak mluv."
"Neříkej mi, co mám dělat!"
Facka, pak druhá..a další..už ani nevím kolik jich bylo.
"Vstaň nebo ti ještě přidám!"

Najednou rachot. Dveře se otevírají

"Mamo, ahojky..jak bylo v práci? Dělali jste dnes cukroví?"
"Ne, dneska se balily čajovky." Odpoví matka a se zájmem se podívá pod stůl.
"Co se jí stalo?" řekne s mírně ironicky zvednutým koutkem úst.
"Nic. Spadla."
Podívá se na mě, a já vím, co mám říct.
"Ano, mami, spadla jsem."
"Co je to tu za bordel?" Zeptá se matka vyčítavě a pohlédne na mě.
"Proč jsi to neuklidila? Měla jsi dost času!"
"Promiň, zapomněla jsem.."
Chystám se spát, ale přece..
"Mami?" zeptám se zkusmo, ale odpovědí je palčivý pohled mojí matky.
Je ticho. Jen klidný dech mých sourozenců a já mezi nimi. Ne, tati, já ti je nedám. I kdybych měla umřít, tak je nedostaneš.
Konečně jdu spát. Třeba se mi zrovna dneska budou zdát i sny! A zítra?...Zítra možná...ne..
..Zítra mě čeká další cesta domů..
Jako každý den.