Vzpomínky

Anotace: A jak mě proboha napadlo TOHLE?

Kolena jí při pokleku zapraštěla stejně jako dveře půdy, jako prkenná podlaha této nevelké podkrovní místnosti. Zrnka prachu tančí ve světle zapadajícího slunce, vzduch je cítit dřevem a kuličkami proti molům. Stará paní ztěžka poklekává k dřevěné krabici. Zámek u krabice je zrezlý, klíč si s ním neporadí, i vetché ruce stařenky zámek ulomí. Otevře bednu, z níž vyletí oblaka prachu, div ne moli a můry. Na stařenku z krabice dýchnou vzpomínky na mladá léta, na válku, na mrtvého milého, co zahynul při leteckém neštěstí. Od té doby je paní sama, pro okolí naprosto nesnesitelná, protivná, zapšklá, stará panna. Panna? Paní se usměje a z krabice vytáhne staričké fotografie a dopisy, pokryté chuchvalci prachu a špíny. Sfoukne šedesátiletý prach z fotoalba a nostalgicky zavzpomíná na dobu, kdy byla mladým žádoucím děvčetem, za nímž se vojáci otáčeli. Usmívá se nad fotografií, kde je zvěčněna ona v sedmnácti letech před cukrárnou, která už dávno nestojí. S povzdechem si uhladí vlasy, jejichž účes z vlnitého mikáda čas nezměnil, jen plavá barva vzala za své. Z další momentky se na ni usmívá ona sama se svou sestrou. Kde je jí konec? Sestřin hrob je dávno zarostlý trávou, rodina neměla dost peněz platit nájem hrobu. Fotka s matkou, otcem, a hele, tady je i zatoulaná fotka z dob, kdy paní bylo osm let a ležela v nemocnici se silným zápalem plic, a konečně! tady je! Fotografie dobrácky vyhlížejícího mladíka s hladce oholenou tváří a roztomilými dolíčky ve tvářích, světle rezavé vlasy rozverně pocuchané, v modrých očích plápolají veselé plamínky. Milovaný, drahý Eric. Stařenka otočí fotografii mladého chlapce v uniformě a pohledem na datum napsáno zezadu se přesvědčí, že obrázek byl pořízen dva dny před leteckým neštěstím. A tady jsou dopisy, které jí psával ... Všechny jsou svázané růžovými pentličkami, jen přes ten poslední se táhne stuha černá jako dehet.
Staré paní steče slza po vrásčité tváři.