Šrám na duši

Anotace: Veškerá podobnost čistě náhodná...

„Cože? Jak to myslíš, že to nechceš číst?“ vykřikl na celou třídu Petr. Chlapec ztuhnul a zrudnul ještě víc.
„Nech ho, Petře. Nemáte už být dávno pryč?“ okřikla ho učitelka. Nic už ale nezabránilo tomu, aby se to okamžitě nerozneslo po celé třídě.
„Pokračuj.“ vybídla učitelka chlapce.
„No…víte…já…prostě to nezvládnu. Mám s tím problémy už dávno. Nedokážu jednoduše předstoupit před tabuli a ten referát přednést.“ řekl. Věděl, že se všichni soustředí jen a jen na něj. Rozklepaly se mu nohy.
„V pořádku. Chápu. Stačí když ho jen doneseš napsaný.“ odpověděla učitelka a povzbudivě se usmála. Sotva se zmohl na to, aby zamumlal poděkování a vyběhl ze třídy. Spolužáci se vyrojily hned za ním. Ještě víc přidal do kroku a nasadil si sluchátka, aby nikoho neslyšel. Cítil se jako idiot. Jakmile rozrazil školní vrata čekala ho další zkouška. Před školou jako vždy postávaly hromady holek z přilehlého učiliště. Nepříliš chytré, většina z nich fetky, kterými opovrhoval, ale zato krásné. Zvedly k němu oči a on znovu zrudnul. Nervózně si upravil palestinu na krku a co největší rychlostí proběhl kolem nich. I přes sluchátka slyšel, jak se chihotají. Stud okamžitě vystřídal ponížený vztek. Co je na něm špatného, sakra! Přemítal o tom, zatímco čekal na autobus. Kamkoliv přišel, lidi na něj koukali, smáli se když kolem nich prošel… Ale proč? Dobře, musel uznat, že nebyl žádný svalnatý atlet, ale copak už dnes jde opravdu jen o to? Na ničem jiném nezáleží? Jsou jasně dané normy a když se jedinec jen trochu odlišuje, už je automaticky ten špatný, ten k smíchu? Podle něj, si 95% holek vybíralo buď minimálně o 8 let starší muže (ten má přece víc zkušeností), svalnatý atlety (co na tom, že je úplně pitomej, ale koukej jaký má nádherný svaly) a nebo prachatý mazánky (diamanty jsou přece nejlepší přátelé dívek). V jeho 18ti nebyl ani jedno. To proto ještě neměl jediné rande? To proto se ještě nikdy nelíbal?
Nastoupil do autobusu. Nerozhlížel se a rovnou se chytil tyče naproti dveřím. Přímo to cítil. Pomalu ho přejížděli očima a bylo to, jako když mu laserem vypalují cestičky po těle. Zkoumali ho. Hodnotili ho. Nakonec si ho dogmaticky zaškatulkovali. Měl chuť začít řvát. Nenáviděl je. Už dávno přestal vnímat srdcervoucí zpěv Amy Lee ze sluchátek. Teď šlo o jeho duši.
Jako ve snu rozrazil dva namachrované hopery co stáli ve dveřích a vystoupil. Zastavil se na přechodu pro chodce. Když kolem projíždělo poslední auto, blikla mu v hlavě myšlenka.
„Jede dost rychle. Můžeš to skončit.“ Pomalu zvedal nohu, ale už přitom věděl, že to neudělá. Byl na to moc velký slaboch. Počkal až auto přejede a přešel. Už byl skoro u doma, když si jich všiml. Ta nejhorší chátra feťáků a hoperů z celého sídliště stála u vchodu do jejich domu. Vzteky sevřel pěsti. Věděl co přijde. Pomalu došel ke vchodu a začal odemykat, když ho za sebou uslyšel.
„Tak copak, ty ksichte? Už domů? Řeknu ti, mít takovou držku jak ty, tak radši lezu kanálama.“ zafrajeřil vůdce partičky. Pomalu se na něj otočil a podíval se do jeho očí. Viděl v nich triumf, zvrácenou radost… Strašně zatoužil rozmáchnout se a řetězem co nosil na klíčích mu udělat pořádný šrám na obličeji. Dát do té rány všecnu bolest a zoufalý vztek, který ho naplňoval. Ani na to však neměl odvahu. Nebál se toho, že by ho zmlátili a třeba mu i něco zlomili. O to se nestaral. Bál se však bolesti. Raději odemknul, vběhl do domu a rychle za sebou dveře zavřel. Rozklepaly se mu kolena, tentokrát úlevou. Konečně byl doma. Radši ani nemyslel na to, že druhý den ho bude celá třída sledovat až ponese učitelce na stůl svůj referát. Nemyslel ani na to, že si zítra tu samou cestu bude muset zopakovat. A další den znovu a pak znovu a znovu…

* * *

Doslovem bych rád dodal, že nás odmalička ovlivňuje nejen chování rodičů, ale i chování našeho okolí vůči nám. Proto si prosím uvědomte, že i když je člověk více či méně odlišný od ostatních, stále je to člověk, Váš druh, stejná rasa. Proto bysme se k němu měli chovat s úctou a ne s opovržením. Nedávno jsem viděl výplod jednoho takového člověka, jenž napsal : „Možná se Vám jednou podaří konečně otevřít oči a já doufám, že první co uvidíte, bude rychle se přibližující pěst vaší posraný nadřazenosti!“ Pamatujte, že možná i Vaše vzteklá odpověď, nebo úšklebek odlišnému člověku z něj nakonec může udělat osobu, která bezdůvodně někoho zastřelí, či umlátí.