Jednou za čtyřicet let

Anotace: Na přání Bíši jsem napsala něco o sobě. Je to sice ptákovina, ale první co mně napadlo:-) Je to o jednom bráchovo povedenému žertíku, kterým mně úplně odrovnal...

Chodila jsem tenkrát do šesté třídy, když si ze mně brácha naprosto skvěle utáhnul, což on dělá často a rád.
Blížila se nám další hodina výtvarné výchovy a my měli za úkol přinést si libovolnou květinu, kterou budeme malovat. Já, což u mně je úplně normální, jsem shánění nějaké té květiny nechala na poslední chvíli, takže vás asi nepřekvapí, že jsem se někdy v sedm večer, kdy už začínala být tma, vykradla z domu a šla si nějakou tu květinu uthnout k babičce na zahrádku. Ae žádnou pořádnou jsem si nemohla vybrat. Bylo mi líto kteroukoli utrhnout, protože babička si vždycky potrpěla na úhledně upravených záhonech. Ale musela jsem.
Tak jsem si nakonec vybrala jeden z Afrikánů, který rostly podél cesty k domu a přišla s ním domu.
Nebyla jsem si ale jistá, jestli jsem udělala správně a jestli se babička nebude zlobit, tak jsem přišla za mým bráchou, Markem, a zeptala se ho:
"Marku, prosím tě. Já na výtvarku potřebuju nějakou kytku, tak jsem si jednu utrhla u babičky ze záhonu. Nebude se zlobit?" zeptala jem se ho nejistě a ukázala mu onen Afrikán. Marek se na něj podíval a potom na mně upřel svůj vážný pohled.
"No to snad nemyslíš vážně, žes to utrhla? To víš, že se bude zlobit!" začal mi to vyčítat.
"Ale já... Myslela jsem, že...." začala jsem nejistě, ale přerušil mně.
"Verčo, tyhle kytky si babička přivezla ještě z Údlic! A ty jsou vzácné, kvetou jen jednou za čtyřicet let!"
"Ne, to není možné", zhrozila jsem se a nevěřícně kroutila hlavou. "Vždyť je má v záhoně každý rok..."
"Ano, ale to jsou pořád jedny a ty samé kytky..."
To už na mně bylo moc. Byla jsem z toho celá špatná a tak jsem s tou "vzácnou-květinou-co-ktete-jednou-za-čtyřicet-let" šla za rodiči...
"Maminko, já jsem udělala něco špatného."
"Co se stalo?" zeptala se mně mamka a starostlivě si mně prohlížela.
"Já jsem babičce utrhla kytku, co kvete jednou za čtyřicet let." odpověděla jsem jí sklesle a ukázala jí Afrikán.
Mamka se na mně udiveně podívala a po chvíli se začala smát.
"Ale Verčo, to je normální Afrikán...."

Od Marka z pokoje se ozval hurónský smích, jak mně napálil. A když to slyšel taťka, tak se taky smál. A smějí se mi dodnes, když si na to vzpomenou. Taťka už nejednou o něčem řekl: "tohle je vzácné, to vyrábí jen jednou za čtyřicet let".