"Adrianin život" - 1.díl

Anotace: Myšlenek spousta a tak jsem neváhala a hodila je na papír a vznikl z toho první díl z života obyčejné holky, ovšem pozor, není to inspirováno mnou, je to čistě moje fantazie.

„Tak Adriano hoď sebou, za chvilku přijedou stěhováci!“ …. Z mých ponurých myšlenek mě vyrušil křik, křik matky, kterou jsem v tuto chvíli nenáviděla z celého srdce. Ptáte se proč? Protože, učinila již nezvratné rozhodnutí, kterým mi zkazí celý život. No začalo to asi takhle…
Žiju téměř bezstarostný život v našem hlavním městě, kde mám ty nejúžasnější přátelé jaké si můžu přát, moji vysněnou výtvarnou konzervatoř (na niž nebylo snadné se dostat) a úžasného kluka, který by pro mě udělal, co mi na očích vidí. Mám vše, po čem může normální puberťačka toužit. Ovšem jeden den se mi stal osudným…
Zrovna jsem se vrátila ze školy, sedla si k počítači, kde jsem si projížděla příchozí maily. V ten moment vtrhli do dveří mí ctění rodiče. Vtrhli takovou rychlostí, že rybka, se kterou si moje malá sestra hrála se schovala do svého mořského hradu. V tu chvíli jsme se sestrou tušili, že je nějaký průšvih typu: už zase jste neumyly nádobí, nebo už zase jste neuklidily atd. Ale dneska to bylo jiné nic takového, teď bych řekla bohužel. Proslov, musím podotknout „osudný“, vypadal nějak takhle: „Milé děti, co by jste řekli tomu, že se přestěhujeme do Anglie?“ Sestra, která samozřejmě neměla ani tušení, kde se Anglie nachází okamžitě s úsměvem na tváři kývla a jen podotkla, že nesmíme zapomenout její oblíbené rybičky. Ovšem já? Já zůstala mlčky stát zírajíc na rodiče a v hloubi duše jsem doufala, že tohle je jen zlý sen. Ovšem po chvíli mi došlo, že to žádný sen nebyl, jen krutá realita, ale vážně krutá! A tak jsem zdrceně sedla opět k počítači otevřela ICQ, kde následně zobrazila okno mé nejlepší kamarádky, se kterou jsem si okamžitě sjednala schůzku, jednu z posledních…bohužel.
Ve chvíli, kdy jsem přiběhla k jejím dveřím jsem měla slzy na krajíčku, ovšem když mě přivítala ze slovy: „Tak copak se přihodilo naší princezničce tentokrát ?“, jsem se jí rozbrečela do náručí. Když jsme si o všem se slzami v očích promluvily, nešla jsem domů sama, ale s ní, jelikož dostala další stupidní nápad, a to takový, že půjde přemluvit mé rodiče, abychom se nestěhovali, jak naivní. Ovšem stalo se to, co jsem očekávala, neuspěla, táta nám vysvětloval, že tam přijal neodolatelnou práci, máma, ta se ho zase zastávala se záminkou, že já tam naleznu lepší výtvarné konzervatoře, než mi bylo dopřáno tady, doma, zkrátka v Česku. Bála jsem se skoro zeptat, kdy odjíždíme a odpověď mě totálně šokovala a uzemnila!! Zněla: „zítra ráno!“
Zítra?! To se nestihnu ani rozloučit! Okamžitě jsem uchopila můj mobil do ruky a rychle vytáčela číslo svého miláčka…..píp…volaný účastník není dostupný…prosím zavolejte později. V tu chvíli mi slzy přibývaly obrovskou rychlostí a tak jsem se rozhodla, že přes to, že už je pozdě, se za ním vypravím. Neváhala jsem ani vteřinu, a tak za malou chviličku už stojím před jeho dveřmi. Zaklepala jsem na jeho dveře, otevřela jeho mamka, která mě už zná a vždy mě pozve dále dovnitř, ovšem dneska ne, a tak jsem začala komunikovat: „Dobrý den, mohla bych mluvit s Robinem?“ a další šokující odpověď tohoto dne: „Robin jel téměř se všemi přáteli na chatu do Plzně.“ , „aha, tak děkuji“ stačila jsem ze sebe v tu chvíli mlčky vydat a měla jsem co dělat popadnout dech a dojít domů. Dneska se mi totálně zhroutil celý svět pomyslela si Adriana a vyčerpaně zabořila hlavu do polštáře a tvrdě usla.