Ona a on...

„Ahoj miláčku, pracuješ????“ zeptal se mile.

„Hmm...“ ona na to.

Ticho.

„Jak se jinak máš?“ Stále tím svým veselým tónem, i když...

„Hmm...“ ona na to.

„Tak nic no...“ zdál se jí trošku zklamaný a vyvedený z míry.

Ticho.

Ona: „Nic víc?“

„Jak nic víc? To nechápu...“

Kukačkové hodiny po dědečkovi odbily deset pryč.

„A to je v tom...“ odpověděla jakože lhostejně. Proč? PROČ?!! Proč něco neudělá? Proč se proboha nezeptá, co jí je? Celá se chvěla potlačovaným hněvem. Chtěla se pohádat. Strašně moc. Vykřičet se. Vynadat mu do blbů a netečných tupců! Co si o ní myslí? Jestli teda někdy myslí...

„Jo aha... Já jsem nějak mimo, promiň.“

„No to je mi pěkné.“ To je mi pěkné, že sis toho taky všiml, hochu! Bingo! Fakt super! SUPER! Jo... teď by konečně mohl něco udělat... mohl by na ni vyjet... ona by zvýšila hlas... on by zvýšil hlas... a už by to šlo ráz na ráz... krásně by se pohádali... aby se pak mohli usmířit... někam by ji pozval... popovídali by si v klidu... všechno by mu řekla... a bylo by dobře... nebo ne? Možná... možná, že by ho pak začala mít aspoň trošku ráda. Možná by si ho začala vážit...

Ticho.

„Tak jo... dobrou noc!“ Jo aha! Všecko v pohodě, viď?! Bídáku!!

„No nevím, nakolik bude dobrá...“ odpověděla vyhýbavě a položila to.

A bylo opět ticho...